Publicistika – Rozpravy ZP
Eliška Peroutková - Zdeněk Pošíval: Malířka něžné básnivosti
Dnešní rozpravy jsou o Elišce Peroutkové, scénografce a malířce, o její účasti na divadle a hlavně o tom, proč si vybrala jako předmět své umělecké tvorby ilustrování básní, jež ji zároveň inspirují pro její volnou obrazovou tvorbu, a také o jejích nesměle smělých pokusech literárních i o lecčems ze života.
Václav Pačes - Zdeněk Pošíval: Můj první divák
V rodině se skutečně počítalo s tím, že půjdu studovat medicínu. Můj případ je však pro tehdejší dobu typický. Můj otec byl v roce 1948 asistentem profesora Jiráska na chirurgii na Lékařské fakultě UK: tam se v únoru utvořil akční výbor, který ovládli komunisté, jak se to obvykle dělo. Při jakémsi hlasování otec, který byl vtělený demokrat, vystoupil proti tomuto akčnímu výboru.
Miroslav Kovářík - Zdeněk Pošíval: Poetický mág koncertů
Tak na ty pozdně noční snídaně si pamatuju, ale krumlovských reminiscencí mám nespočet – folkové festivaly a také samostatné koncerty tam se mnou žily skoro celá dvě desetiletí – nezapomenutý byl ten s písničkáři někdy na počátku sedmdesátých let, kdy jsem šel Hutkovi a Mertovi naproti po cestě k otočnému hledišti říkaje Ortena, na to také nejde zapomenout.
Václav Obadálek - Zdeněk Pošíval: Skaut z Foglarových Stínadel
Já jsem od dětství hltal Foglarovky, a to jsem ještě neměl o skautech ani ponětí. O tom, že Stínadla jsou u nás na Starém městě, jsem nikdy nepochyboval. Revoluční třída byla prostě foglarovská »Rozdělovací« a více jsem neměl důvod hledat Stínadla jinde; například v Brně, jak se tradovalo. Vzpomínám si, jak mne zklamalo, když jsem se někde dočetl, že si Jestřáb zhmotnil Stínadla jen ve svých knihách.
Jindra Puhony Rathová - Zdeněk Pošíval: Co víc jsem si mohla přát?
Vladimír a já jsme odjeli do Švédska, kde Vladimír měl zázemí ve formě švédských přátel, kteří bydleli na jihu. Svatbu jsme měli na Městské radnici v Malmö. Narodil se nám syn Patrik. Bylo to báječné a bylo to přesně ono, po čem jsem v té době toužila: měla jsem jednatřicet a chtěla mít děti. Ale touha po divadle nedala na sebe dlouho čekat.
Tomáš Pačes - Zdeněk Pošíval: Kameny a múzy
Po vojně začala Tomášova dvouletá divadelní spolupráce s Miloslavem Šimkem, nejprve v Karkulce (Karlínském kulturním kabaretu), a pak v Olympiku ve Spálené ulici. Napsali a provozovali hru Nádraží Twist nad Vltavou, a když byl Jiří Grosman na vojně, četli i své povídky. V průběhu šedesátých let pracoval Pačes jako hydrogeolog, z čehož vzniklo několik zahraničních publikací. Způsobily však, že roku 1967 získal stipendium na Stanfordské univerzitě v USA; posléze se stal asistentem profesorem ne Státní Newyorkské univerzitě v Buffalo.
Andrea Forsterová - Zdeněk Pošíval: Přednosti náhodných setkání
Vinárna, kam si občas zaskočím na decinku, měla zavřeno, odebíral jsem se tedy domů a narazil na úplně novou vinotéku. A zase náhodou. Vešel jsem. U barpultu pocucávala své vínko pohledná, leč mírně zachmuřená dáma, jež je mým dnešním hostem; k přijetí pozvání do Rozprav vedla ovšem složitější cesta. Nemám ve zvyku oslovovat cizí osoby, jenomže dáma dost nahlas chválila masérské a léčebné schopnosti paní vinárnice, což mě programově zaujalo.
Marek Pošíval - Zdeněk Pošíval: Svatba staršího syna
Nebývá zvykem dělat »interview« s vlastním potomkem, jenomže v Rozpravách jde o zcela jinou formu povídání a nezastírám, že mi dalo dost práce a námahu onen rozdíl synovi v Kanadě vysvětlit tak, aby na neobvyklý způsob komunikace přistoupil. A také se dá namítnout, že otevírat témata patřící do rodinného důvěrného kontextu není takříkajíc »košer«, přesto věřím, že mnohé z toho, co bylo vysloveno, přesahuje intimní či soukromé zájmy.
Ivana Šimánková - Zdeněk Pošíval: Dálková sdílení
Jednadvacáté století změnilo radikálně způsob komunikace. Pokud v nepříliš vzdálené době neměl člověk možnost přímého a potřebného osobního kontaktu, musel se spoléhat na zdlouhavou korespondenci prostřednictvím poštovní služby a kurýrů, nebo na neosobní dálnopisy, faxy či na nepříliš spolehlivé spojení telefonními dráty a kabely. Dnešní spojení lze operativně zajistit téměř okamžitě mobilním telefonem.
Ing.Miloslav Křížek - Zdeněk Pošíval: Ten, jenž nemá rád bezvětří
K nejkrásnějším vzpomínkám z dětství patří zšeřelá místnost, praskající oheň v kamnech a táta předčítající mi ty nejkrásnější dobrodružné knížky. V těchto chvílích jsem nebyl pouhým posluchačem, ale patnáctiletým kapitánem, korzárem, případně jsme se s Robinsonem snažili přežít na pustém ostrově. Vyvolalo to ve mně celoživotní touhu ta místa navštívit, případně zkusit zde žít.
Jaroslav Hrubý - Zdeněk Pošíval: Poněkud skryté zázraky
Přestože dnešního hosta znám teprve od neplánované červnové návštěvy, těším se z tohoto osobního a neobyčejného setkání: výrazně mi připomnělo často opomíjenou pravdu, že kulturní hodnoty nevznikají toliko z usnesení úřadů či politicky motivovaných orgánů, ale hlavně a především z veliké vůle, iniciativy, kromobyčejné snahy a talentu jediného odhodlaného člověka.
PhDr. Ladislav Langr - Zdeněk Pošíval: Co je pozitivní skepse
Byly doby, kdy jsem velmi úzce spolupracoval s divadelním ochotnickým hnutím; nejenom jako najímaný režisér, ale i jako lektor, člen výběrových komisí pro festivaly, odborný porotce a dokonce i jako recenzent festivalového Zápisníku na Jiráskově Hronově. A tam se v redakci jednou stalo, že mě k smrti vylekal nečekaný hlas neviditelného reportéra: cosi namlouval pro televizní komentář. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem ho hledat.
Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP
Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.
Jaroslav Kubeš - Zdeněk Pošíval: Umanutý amatér
Pro mne se divadlo stalo vším. Prožíval jsem si v něm veškerá dobrodružství, žil nové životy. S každou postavou se mi jakoby prodlužoval život. Hledal jsem tedy dostupné možnosti zdokonalit se. V té době existovaly různé lidové konzervatoře, pracovní semináře, kde pod vedením profíků člověk získával základní abecedu. Jenže to byly tréninky, cvičení mluvy, ale pro praxi a pochopení dramatické osoby to bylo zoufale málo.