Publicistika – Rozpravy ZP

Ing.Miloslav Křížek - Zdeněk Pošíval: Ten, jenž nemá rád bezvětří

K nejkrásnějším vzpomínkám z dětství patří zšeřelá místnost, praskající oheň v kamnech a táta předčítající mi ty nejkrásnější dobrodružné knížky. V těchto chvílích jsem nebyl pouhým posluchačem, ale patnáctiletým kapitánem, korzárem, případně jsme se s Robinsonem snažili přežít na pustém ostrově. Vyvolalo to ve mně celoživotní touhu ta místa navštívit, případně zkusit zde žít.

Jaroslav Hrubý - Zdeněk Pošíval: Poněkud skryté zázraky

Přestože dnešního hosta znám teprve od neplánované červnové návštěvy, těším se z tohoto osobního a neobyčejného setkání: výrazně mi připomnělo často opomíjenou pravdu, že kulturní hodnoty nevznikají toliko z usnesení úřadů či politicky motivovaných orgánů, ale hlavně a především z veliké vůle, iniciativy, kromobyčejné snahy a talentu jediného odhodlaného člověka.

Václav Pačes - Zdeněk Pošíval: Můj první divák

V rodině se skutečně počítalo s tím, že půjdu studovat medicínu. Můj případ je však pro tehdejší dobu typický. Můj otec byl v roce 1948 asistentem profesora Jiráska na chirurgii na Lékařské fakultě UK: tam se v únoru utvořil akční výbor, který ovládli komunisté, jak se to obvykle dělo. Při jakémsi hlasování otec, který byl vtělený demokrat, vystoupil proti tomuto akčnímu výboru.

PhDr. Ladislav Langr - Zdeněk Pošíval: Co je pozitivní skepse

Byly doby, kdy jsem velmi úzce spolupracoval s divadelním ochotnickým hnutím; nejenom jako najímaný režisér, ale i jako lektor, člen výběrových komisí pro festivaly, odborný porotce a dokonce i jako recenzent festivalového Zápisníku na Jiráskově Hronově. A tam se v redakci jednou stalo, že mě k smrti vylekal nečekaný hlas neviditelného reportéra: cosi namlouval pro televizní komentář. Když jsem se vzpamatoval, začal jsem ho hledat.

Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP

Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.

Jaroslav Kubeš - Zdeněk Pošíval: Umanutý amatér

Pro mne se divadlo stalo vším. Prožíval jsem si v něm veškerá dobrodružství, žil nové životy. S každou postavou se mi jakoby prodlužoval život. Hledal jsem tedy dostupné možnosti zdokonalit se. V té době existovaly různé lidové konzervatoře, pracovní semináře, kde pod vedením profíků člověk získával základní abecedu. Jenže to byly tréninky, cvičení mluvy, ale pro praxi a pochopení dramatické osoby to bylo zoufale málo.

Miloš Robert Radosta - Z.Pošíval: Duše jednoho domu

Za našich mladých let byl sport nedílnou součástí našich her. Nebyl skoro žádní auta, mezi chodníky jsme hrávali s tenisákem tak zvané »jednodotky«, ani jízdě na kole nic nepřekáželo, bývala zamrzlá Vltava a dalo se bruslit až k jezu. Já si oblíbil lehkou atletiku a díky známostem jsem se přihlásil do Sportovní školy ÚDA a získal tam základy.

Ivan Doležal - Zdeněk Pošíval: Westerny, thrillery, Porta a my

Znovuobnovený Rodokaps získal novou podobu z toho důvodu, že od počátku nevznikal jako replika toho původního, prvorepublikového. Někdy v polovině ledna 1990 mi telefonoval Kapitán Kid, že za ním přišli dva mladí nadšenci, kteří za totality vydávali takový trampský samizdat, aby jim poradil a pomohl tento občasník začít vydávat oficiálně, protože by to už mohlo vyjít.

Josef Kubíček - Zdeněk Pošíval: Tajuplné pravidlo sedmého roku

Čtenáři Pozitivních novin si mohli povšimnout, že do »Rozprav« nejsou zváni herci, neboť většina mých známých a přátel z tohoto oboru je již dostatečně populární a známá svými názory, postojem k realitě i soukromým životem. Herci jsou veřejností chápáni jako obecný majetek, čtenáři bulváru o nich často vědí víc než oni sami o sobě; bývají jim věnovány všelijaké medailonky i nepřetržitá pozornost lovců senzací a skandálů.

Jan Baum - Zdeněk Pošíval: Vánoční rozjímání aneb S kantorem na půlnoční

Vánoce mám rád takové, na které pamatuji z dětství a podobné těm, které jsi ty zažíval na chalupě. Patří k nim zasněžená krajina, která, bohužel, v posledních létech chybí. Dále zvláštní, jakási slavnostní atmosféra Štědrého dne a netrpělivé očekávání večera, kdy se sejde celá rodina, místnost je provoněná vánočním cukrovím a tradičním jídlem - rybí polévka, kuba, čočka, smažený kapr a bramborový salát.

Karel Makonj - Zdeněk Pošíval: Loutkovitost máme v sobě

Rozhodně nejsem příklad náhodného setkání se svým celoživotním oborem. Svému oboru jsem se věnoval již od dětství, snad i proto, že loutkové divadlo se často setkává s dětským divákem. Tím jsem byl díky otci a jeho rodinnému divadélku taky, ale velmi brzy jsem přesedl z židle v hledišti „na stojáka“ za oponou. Již na národní škole jsem založil své první loutkové divadlo (se spolužáky), ještě předtím jsem divadlem a cirkusem mučil své příbuzenstvo, v 6. třídě jsem vedl dramatický kroužek.

Miriam Kantorková - Zdeněk Pošíval: Vichřice s něžnou duší

Je téměř neuvěřitelné, že se tak živelné a takříkajíc plnokrevné herečce podařilo unikat bulváru a nemít přitom za sebou ani žádné skandální odhalení. Tím nechci říci, že by si bulvár nedokázal najít a znectít i neviňátko: znám několik žen, jež se samy bulváru nastavují, neboť učinit něco kloudného ani nedokážou. Existuje ovšem mnoho žen, jež ve svých oborech dosahují znamenitých

Eliška Peroutková - Zdeněk Pošíval: Malířka něžné básnivosti

Dnešní rozpravy jsou o Elišce Peroutkové, scénografce a malířce, o její účasti na divadle a hlavně o tom, proč si vybrala jako předmět své umělecké tvorby ilustrování básní, jež ji zároveň inspirují pro její volnou obrazovou tvorbu, a také o jejích nesměle smělých pokusech literárních i o lecčems ze života.

Jana Kremanová - Zdeněk Pošíval: Déja vu

Studovala jsi Akademii výtvarných umění, ale netuším, cos preferovala: malbu nebo restaurátorství? Co pak v praxi převažovalo? | To nebylo otázkou mé vůle nebo chuti, ale důsledkem určité situace. Po roce 1968 jsem pochopitelně nevstoupila do KSČ a tím pádem neměla žádné výhody. Navíc můj manžel chtěl dělat jakýsi hochkumšt, a když pochopil, že to nejde, rezignoval a rozhodl se nedělat raději vůbec nic.

strana 1 / 5

Další strana »