Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (20)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (20) |
| O hudbě – Špatné zažívání – Svatební okamžiky – Příběh z Kauflandu – Jiří Krampol ze Žižkova Od pubertálních let mne částečně ovlivňovaly trampské písně. Byly jako sny o něčem, co je vzdálené a nedosažitelné. Jistý čas mne a mou generaci objaly písně Kučerovců, které aspoň v duchu zanášely naše myšlenky do ráje havajských krásek, palem a šumotu oceánu. Na schodišti pocitů jsem potkal písničky Voskovce a Wericha, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra ze Semaforu. Elvis Presley byl pomyslným mostem na bájný a nedostupný, dráty na hranicích oddělený ZÁPAD. S uchem na rádiu jsem naslouchal chrčícím vlnám, kde zněly melodie, které byly značně jiné než písně budovatelské ve zpěvníku pro školy v roce 1955. „Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé, mladá je píseň, holubička čistá, všichni jsme mladí, měšťácký západe, mladý je každý komunista!“ Tuto píseň jsem se naučil zpaměti, abych dostal dobrou známku z matematiky. Hudbu složil Ludvík Podéšť a slovy ji obdařil slavný český básník Vítězslav Nezval, za mladých let surrealista. Edison a další básně se mu podařily více. Proto asi měla u nás Komunistická strana tolik členů. Všichni chtěli být mladí. Tím ale netvrdím, že ti, kteří nebyli v existenční straně, byli a jsou vzory mravnosti. Se vstupem do každé organizace si člověk navléká kazajku poslušnosti. A jsou-li blbé stanovy, jsou blbí i ti, kteří je slepě plní. U těkající svíce jsem snil, že opustím svůj domov a spatřím jiné země, kde nejsou nařízení, politika, byrokraté, posudky, kádrování. Mnohem později jsem došel k přesvědčení, že podobné nástroje moci jsou všude, jenom v jiném provedení. Přesto se mi vždy za hranicemi na západ lépe dýchalo. A tady v současnosti nás dál ovlivňují strany zleva, zprava, ze středu, a jakási Národní fronta s opozicí, která je pravolevicová. A dál slyšíme oblbující bláboly, kterým nerozumí ani ten, který je chrlí do zaprskaných mikrofonů. Pochody na horu ŘÍP, do DŽBÁNU, na SVATÝ KOPEČEK, a svět se koulí dál. Proč nešel ten pan praotec ČECH dál na západ? Ale také by mohl jít na východ, a tak díky. To by se místo becherovky pila vodka. Na neznámé stanici zpívá Petr Novák, jarní smutnění sype něžné lístky melancholie. Asi rok před svou smrtí zpíval jako host Miloslava Šimka v pořadu Telefony v Divadle Jiřího Grossmanna. „Ten člověk je hrozně unavenej a vyčerpanej,“ říkala mi Jarmila.  „Kdo to je?“ ptal se vedle nás na balkoně asi třicetiletý divák. V první chvíli mne to naštvalo. Když skončil Náhrobní kámen a Petr Novák se klaněl, muž, který Petra Nováka neznal, povstal a dlouho tleskal. Před hodinou jsem projížděl na kole z bazaru sobotním Kladnem. Bary a hospůdky zavřené. Kamarádi z Dánska marně čekali, že je zavedu do útulného baru. Nakonec nás přijal klub „Laxní přístup“ naproti bývalé slavné hospodě U HOFFMANŮ. Z té zůstaly smutné trosky. Zde hrával klavír a vážná hudba se snoubila s vůní viržinek kladenských vážených občanů. V klubu nás pustila dovnitř příjemná slečna a nalila každému dvojku červeného z plastové láhve. FATS DOMINO a RAY CHARLES jsou dalšími mými kamarády dlouhých večerů. Fats zpívá věčný hit – Goin‘ to the River – ...nasaď si bouřku ještě více do čela... Mám rád tuto píseň, při níž mizí z čela „hluboká vráska“. Před třemi hodinami jsem potkal na Pěší zóně skupinu dětí vedených dospělými. Jeli pomalu na kolech. Na modrých tričkách nápis ODA. Občanská demokratická aliance. Pan Žantovský, předseda této strany býval úspěšným textařem písní, které zdobily repertoár Pavla Bobka. V minulých volbách rozdával tento slavný politik a textař mandarinky, aby získal přízeň voličů. Texty měl lepší než politiku. Někdo poslal na předvolební cyklisty tři městské strážníky. Vedle mne stojící děda poznamenal: „Tyhle modráčky, kteří jedou pomalu městem, kde není živáčka, vyhánějí, ale když tu jezdí stokilometrovou rychlostí na motorkách a v noci autama, tak nepotkáš uniformu.“ V kladenském kostele se ozvaly varhany. Dlouho jsem je neslyšel. Svatebčané vycházejí z kostela Páně. „Jak dlouho spolu vydrží?“ říkám si. V kostele jsme s Jarmilou oddáni nebyli. Táta byl komunista a říkal mi tenkrát v roce 1961: „Pepíčku, pochop mě. Ti lidé, s kterými jsem, by mě sežrali!“ A tak jsme byli s Jarmilou oddáni 11. 11. v 11.30 na Místním národním výboru v kladenské radnici. Táta nekomunisticky plakal a moje maminka též. Bratr Bohouš, kterému bylo osmnáct let, se ironicky usmíval, ale ruku mi podal se slzami v očích. Před radnicí mi říkal: „Pepiku, až mi bude padesát, řeknu ti, co si myslím o manželství!“ Pán Bůh ví, jak bych byl rád, kdyby mi to mohl říci. Padesáti let se nedožil. Srdce. V Kolíně v obřadní síni hráli Až mě andělé. Bylo to jeho přání u řeky Sázavy, a jeho žena Maruška jej splnila. Netušil jsem, že tenhle můj text s hudbou Petra Spáleného uslyším na pohřbu svého bratra, - a později v mnoha dalších kaplích. V místech, kde je nyní kladenský „Laxní přístup“, stávala dílna truhláře pana FROLÍKA. Hrával se tam dobrý ping-pong. Tam žila moje spolužačka Dana Frühaufová, jedna z nejhodnějších a nejhezčích holek z naší školy. Vzala si za muže mého bratrance MIROSLAVA RYSE, hokejistu a fotbalistu. Po sovětské okupaci v roce 1968 odešli do Spojených států amerických. Mirek byl hráčem a prezidentem fotbalového klubu SPARTA CHICAGO. Mirek a Dana prožili v životě ty nejtěžší okamžiky. Občas si dáme v Dalasu, malém baru, malé pivo, a k tomu jako zákusek, vzpomínky. Mirek je skvělý a vtipný vyprávěč. Ten den, kdy projížděla Kladnem skupina cyklistických dětských příznivců naivní strany ODA, jsem byl od nich k nerozeznání. Měl jsem modrou bundu a na zádech nápis ROLLING STONE. A ta bunda byla darem Mirka Ryse. Tenkrát mi ji poslal ze CICERA-CHICAGA. Všechno spolu souvisí. Znovu opakuji svou oblíbenou větu. Ukažte mi na hovor, který je chronologický. Je to nesmysl. Bavíme se, vyprávíme, blafáme, jeden o koze a druhý o voze. Večer mi volal jeden bdělý občan: „Pane Fousek, smím se ptát, proč jste se zúčastnil předvolební jízdy cyklistů Kladnem, za ODA?“ Chtěl jsem v první chvíli vysvětlit, že to je náhoda, že jsem měl modrou bundu, že jsem jel také na kole, ale najednou ve mně vybuchl vztek a odpověděl jsem bez rozmyšlení: „Aby měli fízlové a hlupáci o čem mluvit, vy vole!“ Jarmila byla naštvaná, že jsem mu vykal. V letadle z New Yorku jsem si na Mirka Ryse vzpomněl. Musím se ho zeptat, jestli také hrál se Spartou Chicago v N. Y. Nad mračny jsem ve chvíli, kdy jsem se probudil, napsal pár veršů. Věra Martinová spala a doktor Kamil byl hluboce zamyšlen. 11. září 2001 – tohle datum z duše nezmizí. Letěli jsme čtyři tisíce kilometrů od břehů Staré Evropy nad Atlantickým oceánem. S kytarou chodím A hledám vlídné lidi Co mají srdce na dlani A špatným slovem nezraní Pro něžné duše tiché songy zpívám A v úctě se jim klaním S kytarou chodím A vlídné oči hledám Ty, co tě minou na cestách A přesto s tebou zůstanou Pro něžné duše tiché songy zpívám A v úctě se jim klaním VĚDOMÍ, že zatímco u nás poměrně klidně žijeme, někde umírají lidé v teroristických mordech, a to zásluhou radikálních a levicových křídel a seskupení (jak říkají ohleduplně naši političtí komentátoři), je skličující. A všichni tvrdí, že umírají v zájmu vyšší věci. V tomtéž zájmu zabíjí. Mají lidé stejné starosti jako já? A přesto mne napadá, zdali nejsem blázen. Objevují se myšlenky, které jsou někdy podivné a zahanbující. Snažím se je odehnat, ale vylézají jako hadi ze štěrbin kamenů. Myslím na větu z Otčenáše: „…a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme svým viníkům a zbav nás od všeho zlého...“ Je možné odpouštět záměrné zločiny? Je možné odpouštět těm, kteří svou politikou přivodili smrt milionům lidí na celém světě? Těm, kteří proměnili krátkou pouť na této Zemi v Peklo utrpení? Zub za zub! Krev za krev! Je správné mstít se? Je správné nechat bez potrestání lidské bestie? Jsme obklopeni zázraky techniky, zkušenostmi tisíců let, a přesto se primitivní násilí šíří jako mor. Není dne, aby někoho nezabili, nezavraždili, nezbili, nenapadli. U Muzea v metru bodá vrah do cestujících nožem a policista mu slušně ukazuje policejní odznak. Je zavražděn ranou do hrudníku. Je na místě slušnost? Jsme dáni na pospas zločincům. My prostí občané nemáme ochranky a strážce. Jsme příliš bezvýznamní na to, aby nás zákon chránil. My nemáme na advokáty, zato máme jen právo mlčet a nechat se vést. Ale jak to vyřešit jinak? Kde najít odpověď? Každé radikální řešení slibované populisty je návrat do diktatury. Objevují se „političtí mudrci“, kteří říkají: „To všechno k životu patří! Tak je to všude na světě! S tím se nedá nic dělat!“ Jako by říkali: „Zvykněte si občánkové, přijdou ještě horší chvíle!“ Noviny jsou čítankami zločinů a bezbřehé surovosti. Čtenář si zvyká, že se týrají děti, že se lže, krade, že velcí gauneři opouštějí soudní sály jako nevinní. Kdo má peníze, je mu dovoleno všechno. Ztrácí se víra ve spravedlnost a v DEMOKRACII. Nikdo už nevěří nikomu. A kdo řekne pravdu, je nazván naivním. Pročež – lžeme! To se nosí. A Ďábel našeptává: „Všechno je povolené. Nebraň se svým pudům. Žijeme jen jednou!“ ZLO se stává smyslem života. Snílci píší o lásce k člověku, o úctě k dětem, o úctě k stáří, o poslání – být laskavým a poctivým. Je vůbec možné, aby naše ješitnost, sobectví a pýcha byly překonány? NECHÁPU, kde se bere ve mně ten neustálý pocit viny. Pokaždé, když se mám dobře, pronikají ke mně vzdálené doteky bídy a neštěstí. Pojídali jsme lososa, na stole vonělo skvělé chilské víno, za oknem srubu zapadalo kanadské slunce. Ukládalo se do lůna indiánských lesů a jediná kanoe na Ragged Lake – Neklidném jezeře pomalu plynula se stínem mrtvého náčelníka. Pohyby vesel byly pomalé až zkamenělé. V krbu se opět rozehrála opereta veselých plamínků a vůně smoly přistoupila ke stolu: „Já voním lépe než nejkrásnější ženy, váš losos a červené chilské!“ A opět se mi sevřel žaludek. Vzpomněl jsem si na KAUFLAND, velkoobchod v Kladně. Kanoe se ztratila u bobřích hrází. Vozíček jsem tlačil před sebou marketem. Kanada odešla dva roky zpět. Kupoval jsem dvoulitrovku červeného v umělé láhvi. Prý slovenská a italská odrůda. Už je mi z těch vín, která se prodávají předražená v restauracích špatně. Předraženy o sto padesát procent. Svatovavřinecké, Frankovka. Jediný výběr. Do soukromých restaurací pro členy klubu nechodím. Kupuji laciná vína, i když vím, že mi kazí žaludek. Je to komplex chudého dítěte z Divadelní ulice. Boty mám ze SUPRTERNOKAUFU. Vyhublá paní, nervózní a uštvaná, nechala stát nákupní vozík a vracela se pro něco, co zapomněla. Po jejím odchodu její tři děti od pěti do osmi let, začaly snášet do vozíku zboží, které se jim líbilo. Činily to s velikou radostí. Měl jsem najednou pocit, že se dívám na krásnou a hodnou pohádku. Dva medvídci z plyše, hrnečky s Karkulkou, šampony, dvoje bílé boty, kopací míč, panenky a kredenc, kluk přinesl v krabici rádio a kluk s nejstarší dívkou vlekli do vozíku bednu s pivem. „To bude mít táta radost!“ volali na sebe. Jejich hubená maminka přišla ve chvíli, kdy kluk přidával na vozík krabici s žehličkou. „To je pro tebe, mami,“ volal. Mamince se začala třást brada, ale nekřičela. Začala dětem něco šeptat. Stály se sklopenými hlavami. Pomalu roznesly všechno z vozíku, zpátky do regálů. Neplakaly, ale bylo na nich vidět zklamání. Dělal jsem, že nic nevidím. „Až budu mít práci,“ omlouvala se dětem, „koupím vám, co budete chtít.“ U pokladny jsem stál za nimi. Děti se držely vozíku, v němž byl pytlík s houskami, tři krabicová mléka, meloun a tři láhve laciného piva. Před Kauflandem učil kluk nejmladší sestru, jak se vrací vozík do řady a jak se vybírá pětikoruna. Z kamene vstal asi čtyřicetiletý muž. Nejstarší kluk a jeho sestra jej vzali za ruku. Nejmladší se držela mámy. Pomalu odcházeli okolo baru ESCADDO dál do sídliště. Muž nesl pod paží bílou hůl. Dal jsem si v Escaddu červenou frankovku a kávu bez cukru. Přede mnou ležel prospekt: „NAVŠTIVTE ZEMI SLUNCE – THAJSKO!“ Nejrychlejší dopravní prostředek – MYŠLENKA mne zavezl zpátky k Neklidnému jezeru. Při svících poskakovaly stíny, jako paňácové v divadle marionet. Jirka Verfl zpíval starou píseň o chatě nad jezem. Natáhl jsem se do křesla s medvědí kůží. Byl jsem sytý, kolem sebe mám dva skvělé a pracovité emigranty, kteří si postavili domov z klád u jezera, vyzdobili jej s vkusem a nebývalou láskou, proměnili jej v hnízdo, kde se nedá myslet na špatnost světa. Jakého světa? Nás! Moje Jarmila mlčela a hodiny zabimbaly dvanáctou. „Kolik je u nás doma v České republice?“ Jsem už se svou ženou (teď, když píši tuto kapitolu) čtyřicet let. A rychlovlak myšlenek mne vrátil do Kladna. Viděl jsem tu tichou ženu, jak nese zpátky do regálu bednu s laciným pivem. Bílá hůl se ztrácela v dálce. Rok 2001 se na chvíli přetočil o deset let nazpět. Miluška Voborníková se smála a říkala mně: „Pepíčku, ty duše citlivá, nesmíš si všechno tak brát!“ Tuhle větu mě říkala a říká mnohokrát. A sama si bere smutek celého světa na svá bedra. Pobývali jsme v motorestu AMERIKA, kde jsme obědvali s Divadlem Jiřího Grossmanna. Poručili jsme si tajně (M. Šimek nepřítel alkoholu byl stále ve střehu), velké vodky. Jana Svobodová, Uršula Kluková, Valerka Čižmárová a Michael Eben. Samozřejmě, že i já. Teď již mohu prozradit, že jsme popíjeli ukázněně, ale pořád. V divadle už nikdo nejsme, takže to mohu přiznat. Byly to kouzelné chvíle, kdy jsme ještě penzi viděli v dálce za obzorem. Klávesista Michael Eben řekl při druhé vodce moudrost, kterou jsem si tenkrát zapsal. To jsem ještě netušil, že budu psát knihy. „Když se oprostíme od okolí a zapomeneme naň, dá se žít dobře všude!“ Miluška poznamenala, že s vodkou ještě líp. Ale to nevím přesně a prosím Petra Spáleného, aby se nezlobil. S tou vodkou jsem začal já, ačkoli jsem ji nikdy neměl rád. Připomínala mi rok 1968 a dobu okupace, kdy se stával tento bezchutný nápoj, národním pitivem konferencí, sjezdů, školení a všemožných oslav. A „odříkaného chleba největší krajíc“. Uplynulo deset let. V baru vedle Vinohradského divadla jsem si dal velkou vodku. Před benefičním koncertem pro zdravotnictví, kde jsme hráli s mým synem Tomášem, už po třetí, jako jedni z hostů Jiřího Suchého a Semaforu. Potkal jsem známého lékaře a svěřil se mu, že se trochu klepu v tom krásném a váženém divadle. „Dej si vodku, Fousku,“ řekl s úsměvem, „ale jen jednu.“ Pomohla mi. Už nebyla „okupační“, ale „odsunová.“ Babička Kristýnka by měla ze mne radost. Když jsme se vraceli z cesty po kostelích v Českých Budějovicích, naházela do almužných kasiček všechny peníze a museli jsme jít do Nemanic pěšky. Neměla na autobus. U Čtyřech Dvorů jsem dostal od babičky pohlavek, že mi spadla kšiltová čepice. Za to, že jsem řekl: „Kostelník vybere kasičku, koupí si koně a my musíme pěšky!“ Proč jsem řekl koně nevím. Babička mne s touhle historkou trápila několik let. Tak se jí to dotklo. Tvrdila, že to chtěla říct i Toníkovi. Tak říkala Antonínovi Zápotockému, který byl zvolen 21. března 1953, na první jarní den, prezidentem naší republiky. Dostávala, jako jeho platonická láska z Rozdělova, od hlavy státu podporu po celých několik let jeho panování. Proč, to jsme se nikdy nedozvěděli. Nechápal jsem, jak moje nábožensky založená a silně věřící babička mohla mít jakékoli styky se soudruhem, který byl na straně čerta. „Fousku,“ říkal mi Jiří Krampol na cestě u hradu Okoř, „ty jednou rozdáš všechny peníze a nebudeš mít ani na lístek do nebe!“ „To je fajn“ odpověděl jsem, „aspoň mne tady na světě nechají déle! Mně se tady, totiž Jirko, přes všechny průsery, líbí!“ Jirka chvíli mlčel, díval se do dálky, a potom řekl tiše: „Fousku, mně taky!“ Díval jsem se na jeho populární tvář. Zdánlivě drsňák, ale srdce jemné, člověk, jemuž je občas smutno, ale nikdo mu to nevěří. Málo se setkáváme. Jdeme každý po své cestě. Patří mezi ty, kteří dokáží pomoci svým kolegům, ukázat je a hezky o nich promluvit. Od té doby, co ho znám, projíždím-li Žižkovem, vzpomenu na Jiřího. Přeji mu, aby dostal konečně velkou roli u velkého režiséra. Má vzhled, hlas a um, jako největší hvězdy Hollywoodu. Jediné mu nemohu odpustit, že o mně řekl v televizi PRIMA v pořadu NIKDO NENÍ DOKONALÝ, že jsem pravnuk Antonína Zápotockého. Moje babička byla počestná a věřící žena a její city ke komunistickému táborovému řečníkovi a prezidentovi byly čistě platonické. Bylo to vzplanutí dívčí duše. Tak mi to říkávala moje maminka Boženka, její dcera. A maminky nelžou. Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 06. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Helena Štáchová |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Lasica |