Milan Dubský: Mušketýr života, financí a šachu
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
Když konečně lidový odpor a logika vývoje uvolnily koncem roku 1989 pouta komunistické jednohlasné demokracie v Československu, vzpomínal jsem často na hlasování při schůzích a na mnohé předsedy těchto, v hojném počtu blábolivých, sezení.
Když se zvedly ruce, které málokdy byly počítány, řekl většinou řídící schůze: Jednohlasně přijato. Tím byla uzavírána jedna z částeček společensky narušené mozaiky desítky let pro nás skomírajícího času.
V tomto období rozpadu takovéto jednohlasné demokracie statisíce lidí v Čechách a na Slovensku začaly převlékat své chování, přizpůsobovat své přesvědčení a vyjadřovat se nahlas, že jsou pro svobodu, zvonit klíči, pokládat červené zaměstnanecké knížky a mnozí kout ambice, jak vyzrát znovu na režim, ale i na své sousedy a bližní.
V tu dobu jsme dali v roce 1990 dohromady takovou partu. Nazvali jsme ji Dandy klub. Mimo jiné jsme chtěli vydávat časopis typu Live styl magazin. Měl být určen určité skupině a vrstvě čtenářů chtivých dobrého čtení, fotografií, reprodukcí, kultury, literatury, financí, vědy, lékařství, sociologie, byznysu, všech možných hobby, zkrátka úspěchulačných příslušníků nově se tvořící zdravé společnosti. Měl mít stejný název – Dandy klub revue.
Byli jsme mnozí, po několika desítkách let, v tom opět po mnoha letech prvním svobodném létě, omámení, a těmito pocity svobody a nadšení jako opilí. Nevěděl jsem zhola nic o celé akci, a o šachu pouze to, že se hraje bílými a černými figurami, kde hlavní roli nehraje král, ale pěšáci. Šel jsem.
Osud staví lidem často do cesty společenské, duchovní, tělesné nebo životní překážky. Mnozí jim podlehnou, nebo je zastaví na půli cesty. Jiní jich naopak využijí jako podnětu, aby něco dokázali sobě a k prospěchu jiných lidí, známých a bližních.
K úspěchu nedojde ten, kdo je nadán duševně nebo talentem a má prostředky, když necítí potřebu něco vykonat. Když nemá v sobě vnitřní motor, sílu, jež ho pohání k aktivitě. Jde často o to, k čemu člověk upíná své touhy a k čemu tíhne jeho srdce, aby sloužil dobré věci.
Ten kdo si stěžuje, že nemá známosti, protekci a nemůže být proto úspěšný, že nemá šanci, jako ti, kteří ji podle něj mají, ten toho zpravidla mnoho nedokáže. Chce-li a musí-li člověk něco udělat, cesta se najde, vlastně nikoliv se najde, ale on sám ji najde. Ať již to potom nazveme jakkoli – štěstím, příležitostí, osudem, náhodou.
Kterýkoli z těchto pojmů a obsahů musí být naplněn vůlí, pílí, houževnatostí, cílevědomostí. Vytrvalost nezůstává zpravidla bez odměny. Nacházel jsem tak jednu z dalších příležitostí v překážkách. Mnohdy si myslíme, že naše nesnáze, problémy a starosti jsou horší a větší, než našich sousedů a známých, zkrátka jiných lidí. Většinou to není pravda. Nejsou ovšem rovnoměrně rozděleny mezi lidi, jako je např. čas. Jde spíše o to, jak se kdo s překážkami a problémy vyrovnává.
Chtěl jsem se zbavovat pochybností, zda jsem schopen ještě něco dobrého napsat, když jsem dvacet let nepublikoval. Dělal jsem v té době jinou práci. Živil jsem rodinu a na hrnec jsem se neposadil. Byl jsem popelářem, závozníkem, pracoval na stavbě a pak v JZD. A poznal jsem přitom mnoho zajímavých a dobrých lidí, řadu prospěchářů, a získal cenné životní zkušenosti.
26. srpna 1990 přichází v 17:00 hodin do hotelu Intercontinental v Praze československý prezident Václav Havel, aby zahájil Mezinárodní šachový turnaj velmistrů Praha 90, nad nímž převzal záštitu. Ale Václav Havel neudělal jen symbolický první tah, nýbrž sehrál celou partii se sponzorem a organizátorem turnaje a prezidentem Světové velmistrovské šachové asociace /GMA-Grand Masters Association/ panem Besselem Kokem. Prezident Havel měl za asistenta pana Křižana, poradcem druhého prezidenta, šachového, byl velmistr pan Lubomír Kaválek. Vyhráli oba. Prezident Havel hru a hlavní sponzor turnaje Holanďan Bessel Kok z Belgie, člověk nadmíru zajímavý, vyhrál cenu uznání za realizaci této velké šachové události. Setkal jsem se s ním v průběhu turnaje, mnohé jsem se o něm dozvěděl.Jste prezidentem GMA-Asociace šachových velmistrů. V Praze se koná poprvé turnaj šachových velmistrů. Vy jste sponzorem a duchovním otcem těchto turnajů. Proč jste zvolili právě Prahu? Je to ze sympatií k Československu nebo ještě z jiných důvodů?
Šachy jsou sportem, sice velice zvláštním, protože právě v něm se dají myšlenky počítat na body. V ostatních druzích sportu je nejrozšířenějším soutěžním kriteriem výkon a čas. U šachu je znám termín šachová tíseň. Tu mnozí známe nejen z šachu, ale často v životě, v práci, zábavě, ale i v řadě nejnepřirozenějších situací. V šachu má časová tíseň velký význam, protože se kvůli ní dá prohrát důležitá partie.
Při jejich hře byly na stolku v pražském hotelu Intercontinental dvě vlajky. Jedna americká, druhá německá. Ano, oba jsou Češi, ale každý s jiným
státním občanstvím. Luboš Kaválek, trojnásobný mistr Spojených států amerických v šachu, a Vlastimil Hort, dvojnásobný šachový mistr Německé spolkové republiky. Vlajky symbolizovaly nejen Čechům zamíchané lidské osudy minulých let, ale i nenormálnosti normalizačních snah namyšlených komunistických samovládců a jejich nohsledů.Mezi ženami získaly titul Richterová a Eretová. Není to špatná bilance ve srovnání se světem.
Ale vraťme se k Besselu Kokovi. Jeho známí říkají, že šachový svět mu otevřel a otevírá vítanou příležitost ze života korporací, s nimiž je bytostně svázán, téměř zrozen, a které mu udržují duševní zdraví. Když byl hodně mladý, chtěl hrát šachy, ale to se mu nikdy zcela nesplnilo. Přesto nejsou v jeho životě něčím zanedbatelným. Svým založením je typem svobodného ducha, s velkou tvořivou duševní silou. Dobrý organizátor. Z jednoho místa na zeměkouli, s jedním telefonem, dokáže spojit a držet pohromadě velký kolektiv, velké akce, velké projekty. Je to muž bank, financí a šachu, tohoto obdivuhodného světa logicky myslících lidí.
Slepice byly fixovány, aby se nemohly hýbat a měly snášet vejce za přispění hudby Mozarta, Beethovena a ještě více Smetany a Dvořáka. Čím více not, tím více vajec. Ale Kokova budoucnost a úspěchy nebyly postaveny na těchto experimentech. V roce 1973 vytvořil systém S.W.I.F.T. (Society for Worlwide Interbank Financial Telecomunication), který nabídl bankám ve světě. Jde o bezpečný, rychlý, realizovatelný prostředek přenosu bankovních zpráv a sdělení kamkoliv v několika sekundách. O patnáct let později byl S.W.I.F.T. používán ve více jak 2500 bankách v 65 zemích světa.
„Bessel Kok dal dohromady mnoho společností. Je velký manažerský talent. Jan Timman má zase šachovou moudrost“ říká Besselova manželka Pierette.
Na jaře 1986 přišel Kok s prvním Mezinárodním turnajem v Bruselu, sponzorovaným SWIFTEM. Na síle jeho záruk, organizačních schopností a financí byla v únoru 1987 v Bruselu založena GMA-Grand Masters Association, díky jeho sympatiím k tomuto světu černobílých polí. Duchovním otcem GMA byl šachový velmistr a mistr světa v šachu G. Kasparov. V roce 1987 přednášel Kok na Svobodné universitě v Bruselu o manažérské strategii. Finančně podporoval Bruselskou operu a Belgický šachový klub. Díky těmto počinům se stal známým a častým centrem pozornosti. Jugoslávský velmistr Ljubojevič znal dobrého sochaře a přišel s nápadem, že velmistři vytvoří komisi pro zhotovení 10ti metrové sochy Koka. Problém, vedle dopravy přes Evropu z Jugoslavie byl, kde sochu postavit. Nikdo neznal v Belgii člověka, který by mohl dát povolení postavit ji na veřejném prostranství. Tak se tento návrh nerealizoval.
Kok nikdy neměl problém se zaměstnáním, prací, živobytím. Jsou to úsměvné historky o jeho příhodách.
Na jaře 1988 byl obchodně v Bruselu. Obdržel pozvání na oběd, ale jemu se to zrovna nehodilo. Vzkázal hostitelům, že se potkal s belgickou princeznou, která ho představila některým bankéřům. Kok strávil se svým společníkem příjemný večer v baru. Viděli tam mnoho princezen, ale žádná z nich nebyla belgická.
„My nemůžeme čekat“ řekl Kok, „my zpíváme v Pařížské opeře.“ Zřízenec zařídil, že dostali svá zavazadla okamžitě.
Bessel Kok je jediným členem GMA, který není velmistrem, ale je jejím prezidentem. Členství v ní začal jako administrativní ředitel a později se prosadil jako její prezident. Tento titul měl vytištěn na svých vizitkách několik měsíců před tím, než jej GMA oficiálně zvolila a schválila. „V téže době mě povýšil z organizačního ředitele na výkonného ředitele.“ Vzpomínal velmistr Kaválek.
Na světovém turnaji v Barceloně oslovili hodnostáři Koka i Kasparova „páni prezidenti“. Španělština nerozlišuje ve slovech mezi prezidentem a předsedou a má stejné oslovení pro ty, kteří při ceremoniálu sedí ve stejné řadě. Radní znali pouze hlavní cíl GMA – organizovat Světový pohár v Barceloně. Pak si uvědomili, že Kasparov a jeho manažer chtěli ještě v Barceloně využít příležitost pro simultánní exhibici, jejíž výtěžek měl být věnován na charitativní účely.
Kasparov našel pro kroužek svých 25 šachových protihráčů a 150 diváků sportovní halu, která má 10.000 sedadel. Většina diváků zde čekala na rockový koncert, který se měl konat po simultánní exhibici. Protože Kok nemohl přijít na zahájení turnaje a Kasparov byl zahrnut do týmu hráčů, požádal starosta Barcelony a vedoucí sportovní sekce magistrátu velmistra L. Kaválka, aby turnaj otevřel. V zahajovacím projevu jej oslovili „pane prezidente“. To již bylo příliš mnoho prezidentů a Kasparov to nelibě slyšel.
Je nasnadě, že jsem mu položil v roce 1990 otázku, zda vidí nějaké rozdíly v atmosféře našeho života ve srovnání s jeho dřívějšími pobyty.
text © Milan Dubský, 20.8.2006
| Autor použil pro svůj článek několik citací z knihy šachového velmistra Lubomíra Kaválka "World Cup Chess." |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 08. 2006.
