Jednoho dne jsem šel domů z práce, a tak mě napadlo, že už to takhle dál nejde a byl jsem vlastně na sebe dost nakrknutej. Vlasy už mi šedivějí, stovku už neuběhnu ani za patnáct vteřin, holky už po mně taky nekoukají a ještě jsem pořád nic kloudného nedokázal. A z toho napadá člověka velký smutek. Ani pivo v takové chvíli pořádně nechutná.
Nad tím jsem přemýšlel, když jsem jednoho dne šel domů. Hledal jsem příčiny. Ne, že by člověk nechtěl, ale nedovede se asi přinutit v pravou chvíli. Na povel nechat pohodlí. Třeba vstát právě ve chvíli, kdy se tak nádherně leží a usíná, což jsou chvíle strašně sladké. Ale když přijde v takové chvíli nějaký nápad, nemá být člověk líný, má vstát a hned jej hodit na papír. A v tom to asi bude.
Člověku se chce večer spát nebo se třeba dívá na televizi nebo si raději čte a myslí si, co nového se ještě nedoví. Že to bude ve prospěch věci, a tak odkládá svoji práci a předsevzetí na druhý den. Pak si zase přes den řekne, tak dneska večer se do toho dám. Ale přijde večer, a zase z toho pak nic není. A když se to opakuje řadu dnů, týdnů, měsíců a člověk za dlouhou dobu neudělá nic pořádného, začne o sobě pochybovat a ptá se, zda vůbec něco umí. Začíná se často dojímat něčím, co udělali druzí a s určitým druhem stesku si v duchu říká, že by to dokázal taky, ale, že se k tomu ještě nedostal a hledá si všechny možné výmluvy, proč to ještě neudělal a proč se k tomu nedostal. A až někde úplně na konci a vespod všech těchto omluv a výmluv je třeba také to, že si přizná, že by to snad ani nedokázal.

A proto, když jsem šel jednou večer z práce domů jsem se hrozně naštval, a řekl jsem si, že takhle to už dál nejde. Až dnes večer přijdu domů, najím se, pohraji si s dětmi, a pak až budou spát, si sednu do kuchyně, abych se nemusel dívat v pokoji na televizi, začnu psát, ať již na stroji nebo rukou. Jenom musím pro krindapána jednou začít. Nebo zas uteče řada večerů a měsíců a zase budu tam, kde jsem byl předtím, než jsem se jednou, když jsem šel večer z práce domů hrozně navztekal.
Vážně to asi chce ne všechno přečíst a zhltnout ještě kdejakou knihu, časopis, noviny a vidět ještě tohle divadlo a ještě se dovědět další podrobnosti o tomto a o tomto, a tak dále. A když to člověk všechno přečte a dozví se, co chtěl vědět, ale nesedne si jednou k tomu stolu a nezačne psát jenom to, co jde jenom z něho samotného, tak to stojí všechno za starou belu a on jednou musí jít večer z práce a musí se strašně nakrknout.
To byla první stránka toho, co jsem si začal uvědomovat. Nejhorší se mi na tom jevilo, že jsem si myslel, že je na to všechno už strašně pozdě. Ale raději pozdě než vůbec, říká se, nejen v příslovích.
Zkrátka každý den alespoň jednu stránku. I kdyby z toho mělo být nakonec jenom to, že budu rychleji psát na stroji a to, co napíši, všechno vyhodím. Zlé na tom bylo také to, že jsem měl tolikrát již řadu nápadů, které jsem si ale hned nezapsal, ani poznámky neudělal, takže když si pak sednu k čistému papíru, tak nevím o čem psát. Bude to chtít tedy nosit s sebou stále blok a nápady a myšlenky zapisovat. Spoléhat zcela na paměť a fantazii nelze. Vzpomínám si nyní na jednu příhodu, jež se mi stala v autobusu před několika dny.

Nastoupil jsem a vedle hezké mladé dívky bylo volné místo. Seděla s knížkou v ruce a četla, i když stačila sledovat všechno kolem. Každého, kdo přistoupil si prohlédla, a pak sklopila oči a četla. Autobus se od stanice ke stanici naplňoval. Hezká dívka četla a vedle sebe měla na sedadle položenou velkou kabelu. Ta zabírala místo, na němž mohl sedět některý z cestujících. Viděl jsem na  mnohých z nich, že by si chtěli sednout, ale nikdo se neodhodlal říci té hezké slečně, aby si kabelu vzala na klín. Již po mém nástupu jsem chtěl s tou hezkou dívkou navázat dialog.  Ale nic jsem pro to neudělal. Nevím, proč jsem tak neučinil, protože jsem nepatřil k příliš ostýchavým lidem. V autobuse bylo stále více lidí, mezi nimi mnozí postarší. Provokativně jsem se naklonil z místa, kde jsem seděl nad tu majestátně ležící kabelu na sedadle vedle té hezké osůbky. Dívka, jak jsem již dříve podotknul, sledovala, ač četla, všechno kolem, a tak mě silně zaregistrovala. Nic neřekla, ale její oči se dost uraženě ptaly, kam se to dívám.
- Ano, slečno dívám se na tu kabelu. Mohla byste si ji dát na klín? -
Slečna vypustila přes krásně vykrojené rty –pch- a dávala najevo naprosto pohrdavý a mne drtící pohled. Nicméně si tašku beze slova vzala.
Na prázdné místo se za okamžik posadil jeden pán. Slečně poděkoval a na mne se zatvářil, jako bych té krásce  bůhví jak ublížil.
Protože jsme lidé rozporuplní a nejsme jenom špatní, nýbrž také dobří, rozdělila slečna své špatné na mne, a to dobré a přívětivé na přisednuvšího pána. Mně dala najevo své nesympatie ba až opovržení a své sympatie a nyvé pohledy, ukazujíce při tom svá hezká kolena a nohy vedle ní sedícímu muži. A začala se s ním nenuceně bavit a ovšemže na můj účet, jak jsem zaslechl. 
- To jsou někteří neurvalci, že jo - řekl obdarovaný dívčinými sympatiemi muž a pozdvižením hlavy a vrženým pohledem na mne mě identifikoval. Dívčina přitakala a položila na mne taktéž pohled plný opovržení.

Autobus ujížděl k další stanici. Rozum mě ujistil, že jsem udělal chybu a začal jsem přemýšlet, jak bych ji napravil. Mezi spolucestujícími jsem spatřil objemnou paní středního věku. Okamžitě jsem vstal a nabídl jí své místo. Usmála se na mne mile a hned si sedla. Jelikož její pozadí bylo dvakrát objemnější mého, dalo ji jistou práci se usadit. Slečna začala poposedávat, ale to mnoho nepomohlo.
Nakonec se dovtípila a vstala, aby si starší paní mohla sednout pohodlně. Toho křupana, co seděl na místě, kde před tím byla slečnina kabela, ani nenapadlo, aby sám vstal a nabídl té hezké dívce místo. Nyní jsem mohl provést já svoji malou ofenzivu. Postavil jsem se přímo před něj vedle slečny a upřeně hleděl na něj. Byl z toho trochu nesvůj. Napřed otočil hlavu, ale neobvyklá pozice přinášela bolest krku nebo měl těsný límeček u košile.
Můj upřený pohled vytrvával a byl pro něj zřejmě nepříjemný. 
- Co je vám člověče, co tak koukáte na mne, jako když spadnete z půdy? -

- Ale tak si myslím, že byste slečně měl nabídnout místo, jako gentleman. -
Slečna se na mne podívala svýma krásně podmalovanýma očima a já v nich viděl trochu sympatií. Muž vstal a zopakoval své rčení o neurvalcích, které zaznělo z jeho úst před chvílí a platilo taktéž mně. Slečna se však tentokrát nepřidala na jeho stranu. Myslím, že naopak dávala za pravdu mně. Posadila se na uvolněné místo, ale do knížky, kterou ještě držela v ruce, se již nedívala. Dívala se na mne. Ale onen zarputilý výraz v dřívějším pohledu již tam nebyl. Nahradila jej náznakem úsměvu.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Vladimír Just
	Rudolf Křesťan
	Milan Markovič
	Ivan Kraus
	Zdeněk Pošíval
	Jaroslav Vízner
	Jiří Suchý
	Josef Fousek

Další autoři »