Opožděný Ježíšek

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Dětství jsem prožívala v Násedlovicích na Kyjovsku v neradostné době druhé světové války. Měli jsme malé hospodářství, o jídlo nebyla nouze, ale aby byla rodina lépe finančně zajištěna, dojížděl tatínek za prací až do vzdálené moravské Ostravy.
V době předvánoční voněla celá naše chalupa cukrovím. Pro mne i mladší sestřičku byly všechny ty dobroty tabu - leda nějaké nepodarky, ale těch moc nebylo, protože naše maminka byla šikovná „cukrářka.“
Konečně nastal ten toužebně očekávaný Štědrý den.
Po ránu přinesl tatínek jedličku, však mu ji rok co rok posílal strýček z Valašska, a my ji začali strojit. Nejprve jsme na její vršek připevnili špicu, pod ni hvězdu, pak vánoční ozdoby, jablka, ořechy i sladké bílkové cukroví, „křapáky.“ Nakonec přišly na řadu svíčky a ručně vyrobené papírové řetězy.
Po celý den jsme se postili, na oběd byla jenom česnečka, abychom večer uviděli zlaté prasátko.“
Odpoledne jsme navštívili bohoslužby, kde byla pro nás děti v modlitebně připravena i vánoční besídka s dárečky.
Po návratu domů, kdy se již stmívalo, čekala na nás štědrovečerní večeře. Zpravidla jsme měli řízky z králíka a bramborový salát. Kapra jsme nemívali, ten se u nás na dědině ani nedal koupit. Po večeři jsme šli ke stromečku, tatínek zapálil svíčky, zazpívali jsme vánoční písně a koledy - jak z evangelického, tak i z katolického zpěvníku - rodiče byli z rozdílných církví, a pak již přišlo na dárečky.
I když jsem ještě nebyla školačka a rodiče mi předčítali, vždy jsem se těšila, že najdu pod stromečkem svůj dárek nejmilejší, pohádkovou knížku. Ta tam kupodivu nikdy nechyběla. Všechny svatvečery si byly tak podobné, že mi dnes splývají, jen jeden byl jiný, na ten nikdy nezapomenu.
Když jsme po večeři rozsvítili stromeček, pomodlili se a „zazpívali Ježíškovi“, nastalo rozdílení dárků. Objevila jsem pod ním i dva balíčky s mým jménem, jeden velký, druhý malý. Malý skrýval malované dřevěné pouzdro s tužkou, násadkou na pero, gumou na mazání a ořezávátkem. Ten velký vypadal tajemně. Představovala jsem si, že v něm budou knihy. Ale jaké bylo zklamání... Po rozvázání provázku vykulil se z hedvábného zeleného papíru štůsek vínově červené sametové látky. Prý pro mne a sestřičku na sváteční šaty. Dala jsem se do pláče a nebyla k utišení. Marně mi rodiče vysvětlovali, že sehnat takový krásný drahý dárek dalo Ježíškovi jistě daleko víc práce, než koupit knihu. (Myslím, že za něj tenkrát musel, chudák Ježíšek, obětovat nejmíň dvě husy).
Moje Vánoce byly nadobro zkažené a rodiče nešťastni. Však když se tatínek za týden vrátil z Ostravy, dovezl knihu, Karafiátovy Broučky. Byla sice jen brožovaná, ale plná krásných barevných obrázků. A já tehdy skutečně uvěřila tatínkovi, že mi ji posílá Ježíšek, když jsem si ji tolik přála. Prý ho potkal v Ostravě na rynku...
A co se stalo s tím vínovým sametem? No přesně to, nač ho Ježíšek určil. Maminka mi z něho ušila krásné šatky „se žabkami“ a v těch jsem byla záhy po Novém roce představena panu řídícímu při zápisu do první třídy násedlovské obecné školy. Brzy jsem se naučila číst a psát a láska ke knihám mi vydržela dodnes.

grafika © Mirka Pantlíková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2006.