Valtr Komárek- Milan Dubský: Pěstění ducha

Rubrika: Literatura – Doporučení

Nakladatelství Academia vydalo v roce 2004 první díl románu   Kronika zoufalství a naděje nikoliv neznámého prognostika, politika a dnes také spisovatele Valtra Komárka.

První díl této dějinné ságy zahrnul třicátá až padesátá léta minulého století. Dvacáté století bylo velmi dramatické. Osud lidské civilizace byl ohrožen dvěma krutými válkami, byl poznamenán díky nerovnoměrnému vývoji revolucemi, zrodem diktatur, sociálních střetů. Vývoj vědy a techniky přinesl ohromující objevy, které byly aplikovány a svým způsobem zneužity při výrobě ničivých zbraní s hromadnými účinky. Zvláště atomové, vodíkové a bakteriologické zbraně představovaly a stále představují hrozbu visící nad světem a lidskou populací jako Damoklův meč. Zanikala impéria, nerovnoměrnost vývoje však trvala dál. Část světa se stávala bohatší a jiné části Země a jejich obyvatelstvo trpěly hladem. Ideální řešení však nepřicházela a nepřichází ani dosud. I naše země a náš stát a naše národy nestály nehybně, prožívaly dobré vzestupy, ale i pády.


Druhý díl této kroniky vyšel v roce 2005. Autor v něm čtivým a poutavým způsobem pokračuje v líčení osudů hlavních hrdinů    na pozadí zvratů druhé poloviny padesátých a šedesátých let. Velká, hlavně starší, část naší populace tyto roky prožila a může si své zkušenosti konfrontovat s tím jak je definoval autor v této pozoruhodné knize. Mladší občané pak mohou četbou být obohaceny o poznatky a cenné zkušenosti nás starších.

Měli by z toho vyvozovat alespoň část podnětů pro správné chápání vývoje světa a lidské společnosti a svými postoji, jednáním a způsobem života posunovat svět a naši zemi pozitivněji než dosud.


Autor pracuje na třetím díle a zamýšlí jej vydat.Přejme mu hodně sil a zdraví, aby tento svůj záměr realizoval a dokončil.

Milan Dubský

Valtr Komárek
Kronika zoufalství a naděje 

Materialistický výklad Marxovy teze, že uspokojení jedněch potřeb vyvolává k životu nové, se potvrzuje v konzumní společnosti. Máš li byt a lidový vůz, chceš dům, garáž, velký bourák, posléze vilu s bazénem, k autu jachtu, ranč a tak dál, což vyvolává potřebu stavby dálnic, benzinových stanic, motelů, umocnění sítě infrastruktury , stále větší investování do umělého prostředí a vlastně do umělého světa, do silně zdeformovaného života a člověka.
Na mysl přicházejí otázky týkající se smyslu života, pojetí a obsahu lidského štěstí. Po dosažení určitého stupně uspokojení základních potřeb by se člověk měl obrátit ke kultivaci sebe samého, k duchovnímu životu, ke kultuře včetně té tělesné, jako to bývalo ve starém Řecku s jeho ideály.
Potřebný volný čas, který ve starém Řecku skýtala práce otroků, může zajistit dnešní mnohem vyšší produktivita práce, a to by mělo umožnit odklon od honby za další hmotnou spotřebou, od materiálna k duchovnu, ke vzdělání, k literatuře, poezii, hudbě, výtvarnému umění, k amatérskému sportu, lidové tvořivosti, k přírodě.To by měl být směr úvah o smyslu lidského života. Samozřejmě je to daleko složitější než tato definice.

Dostojevskij napsal, že smysl života je v životě samém. To také není úplné. V konzumní společnosti se lidem žije báječně. Mají vysokou úroveň hmotné spotřeby a užívají si náramné zábavy. Pochopitelně, že ne všichni a všechny národy a společnosti. Ale možná že „primitivní“ národy nebo kmeny v Africe, jak my je nazýváme, mají zcela nízkou spotřebu, ale mohou být více šťastni, než vyspělé národy a společnosti v Evropě a Asii.
Technický pokrok vyžaduje více se učit, více odborných znalostí. Dnešní počítače to umožňují. Skutečná práce a dřina zůstane pro vědce a malou skupinu lidí, většina si bude užívat. Lidé to berou, takový život je baví, takový život chtějí. Soudobí filozofové, sociologové, politici i žurnalisté to přijímají. Lidé přece mají právo výběru, chtějí-li zábavu, mají ji mít, každý ať si žije jak se mu líbí. Skutečná filozofie, etika a estetika ostrouhají.
Proto by měl Dostojevskij opraven a doplněn o adjektivum „lidský“. Pak platí, že smysl života je v lidském životě samotném. Tedy patří tam pokračování lidské evoluce, to co dělá člověka člověkem – ne návrat k římskému “chléb a hry“, ale naopak duchovní, kulturní kultivace mas. Ne z donucení, ale ze svobodné vůle. Stejně jako člověk musí jít proti svému pohodlí, chce-li respektovat morální principy. Hlavní není mít pohodlný, zábavný život. Člověk, má-li být člověkem, musí pěstovat svého ducha. A to není lehké ani jednoduché. Ale pouze touto cestou můžeme dojít k naplnění, opravdové a hluboké radosti z žití, ke konečné satisfakci.
/Valtr Komárek v knize Kronika zoufalství a naděje II.díl/
•
Vzpomínejme a neztrácejme z krásy ani zlomek, ani jediný okamžik. Vzpomínky na krásu rodí a živí ty nejvyšší city, naděje a tužby. Když člověk během všedních, šedivých dní ztratí schopnost vnímat krásu, přichází doba masové zábavy, zplebejštění kultury, kdy nade vše krásné je vyzvednut kýč. Už není třeba knihy pálit, stačí když si lidé odvyknou je číst, stačí když dají přednost televizi, komiksům, braku. Už není třeba obávat se vzplanutí srdce při četbě veršů, probuzení svědomí a lidského citu tryskajícího z umění, ať už z klasické hudby, literatury, poezie nebo výtvarných děl. Stačí prohlásit klasické umění za kýčovitý blábol staříků a udeřit na struny konzumní moderny.
/Valtr Komárek v knize Kronika zoufalství a naděje II.díl/

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 02. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.