Pavel Loužecký - Jarmila Moosová: IQ (ne)známé

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

Vydavatel mému naturelu velmi blízkých internetových POZITIVNÍCH NOVIN Pavel Loužecký byl paradoxně tím posledním člověkem, se kterým jsem se v rámci svého zbrusu nového působení na poli publicistiky setkala. Neustále mi nešlo do hlavy, proč se šéf tak nějak více „lustračně“ nezajímá o nováčka ve svém vlastním hnízdě. Takový přece může napáchat škody až až! Dnes už jsem trochu moudřejší. Rok není sice žádná přehnaně dlouhá doba, aby člověk mohl říct, že konečně všechno ví, ale něco přece jenom ano. A co neví, na to se jednoduše zeptá. Třeba:
„Poskytneš mi interview pro Pozitivní noviny?“
„Já???“
„A komu to říkám? Ty!!!“
Dyk já jsem už tak profláknutej, že o mně každý všechno ví!“
„Nedráždi mě, to je nějaká odpověď? Nachystám otázky.“
„No to jsem tedy zvědav, s čím na mě vyrazíš .... já jsem tvrdej vořech!“
Netvrdím, že nemám ani trochu nahnáno, ale když už jsem si jednou našlápla na minu, nezbývá než udělat ten šťastný krok. Bůh se mnou.
• Pavle, skutečně mi tehdy dlouho vrtalo hlavou, proč mě do Pozitivních novin „angažoval“ a „zapracoval“ výhradně tvůj zástupce (předseda Redakční rady Václav R. Židek). Jakkoli se internetové prostředí od toho klasického, kdy se chodí k řediteli firmy na pohovor, liší, jsou to přece jenom v první řadě tvoje noviny a já bych se na tvém místě rozhodně chtěla seznámit s novým členem týmu osobně. Mohla bych si to vysvětlit důvěrou, kterou ke svému dobrému a spolehlivému příteli Václavovi chováš, ale nabízí se mi spíše jiné vysvětlení: Člověk, který má takovou kapacitu mozku jako ty, že sype celé obří projekty jakoby mýrnyx týrnyx z rukávu, se zabývá pouze tím, co je pro něho samotného v tu chvíli důležité a věci okrajového charakteru se ho už tolik netýkají. Co je tedy pravdou?
 
Než se pustím do vysvětlování, rád bych nejdříve lehce reagoval na dvojsmyslný název tohoto rozhovoru: IQ (ne)známé. Jsem vážně polichocen, že už se veřejně nepochybuje o existenci mého IQ. Sice mě po jeho prvním přečtení přepadlo lehké podezření, jestli tím poeticky nenaznačuješ, že jsem jakási obtížně identifikovatelná verze blba, ale pak jsem si řekl, že než se proti této diskutabilní tezi bránit, raději se k ní hrdě přihlásím, abych měl do budoucna mediálně ověřené alibi. :-)
Ale vraťme se k tvé otázce. Pravdou je, že vítám v Pozitivních novinách každého autora, který má zájem a potřebu vystoupit ze své pohodlné občanské anonymity a přinést něco do společného pozitivního koše, ze kterého se tyto noviny „pečou“.
Když jsem totiž před dvěma a půl rokem s novinami začínal, byl jsem určitou dobu jejich jediným autorem a strašně jsem si přál, aby to tak nezůstalo navždy. Kdeže by mě napadlo, že za pár měsíců bude těch autorů a spolupracovníků přes dvě stovky! Od toho se také odvíjí můj vztah ke každému z nich. Beru jako poctu pro sebe a tyto noviny, že do nich chce někdo psát; tak proč bych ho měl lustrovat? Na to jsou tu úplně jiné úřady.... 
Autor Pozitivních novin má totiž jednu nespornou výhodu a nevýhodu zároveň: Je plně odpovědný za to, co napíše. On přeci nese svou kůži na trh, on se stává tímto počinem osobou veřejně známou, a to i díky své fotografii, emailu a případně i odkazu na vlastní webové stránky. On už nemá kam couvnout, za koho se schovat, neboť zde více než kde jinde platí, že  Co je psáno, to je dáno.
Navíc si myslím, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, co všechno o sobě svým psaním říká, aniž by to říci chtěli a domýšleli věci do důsledků. A mnohdy nachytávají nevědomky sami sebe na švestkách, když v jednom článku něco napíší, a v druhém to pak více či méně popírají.
 
Samozřejmě že jsem si celkem podrobně prostudovala materiály o tvojí osobě, které zcela otevřeně nabízíš čtenářům svých novin. Množství míst, kde všude ses již profesně realizoval, svědčí o dvou věcech: tvém skutečně velmi širokém a nevyčerpatelném záběru, ale také o tom, žes dosud nenašel místo, kde by ses dokázal usadit natrvalo. V čem to podle tebe vězí?
 
Krásná otázka, jen co je pravda. Můj otec vždycky tvrdil, že jsem prostě fluktuant, který nikde nevydrží, protože mám nestálou povahu. A já jsem se ho pokaždé bezvýsledně snažil přesvědčit o tom, že jen sbírám praktické zkušenosti, objevuji a řeším tisíce problémů, poznávám stovky lidí a učím se nepřetržitě nové a nové věci.
Jak mě nikdy nebavilo ve škole učení, tak teď v podstatě z učení vůbec nevyjdu. Jenže je to hlavně tím, že se učím pouze to, co sám považuji za přínosné a potřebné, co mě posouvá dopředu a nutí mě neustále se zdokonalovat.
Pravdou je, že v tomhle mám děsnou povahu. Miluji nové věci a nové úkoly. Jakmile je něco zavedené a hotové a vyžaduje to pouze „bezmyšlenkovitou udržovačku“, tak začnu umírat nudou a musím pryč.
A tak začínám opět od nuly, hledám zajímavý podnět, nějakou "zelenou louku" a někoho, kdo má peníze a zájem na ní postavit něco nového, originálního, dosud nevídaného.
Jen díky tomuto principu se mi také podařilo vytvořit poměrně velký internetový projekt VŠE PRO BYDLENÍ www.vseprobydleni.cz.

    

Do smrti budu vděčný majiteli vydavatelství RF Hobby panu Pavlu Kvoriakovi, který mi dal tuhle šanci spolu s důvěrou, že to dokážu. Jen si to představ: Přijdeš na pohovor do velké firmy k poměrně známému vydavateli několika desítek časopisů za účelem nabídky na místo šéfa internetového týmu. Ty se na to sice ani zbla necítíš, protože programování vůbec nerozumíš, ale cosi ti říká, že by to mohla být velká příležitost. A pak – mezi řečí – se majitel při druhém pohovoru náhodou zmíní, že má v šuplíku nápad, který by chtěl jednou uskutečnit, ale že zatím nenašel člověka, jemuž by byl ochoten takovou věc svěřit.
No a tím mi nádherně nahrál na smeč. Okamžitě
jsem ho začal - šéf nešéf - "drze mořit", že to je přesně úkol pro mě, že nové věci miluji, navíc když to ještě nikdo přede mnou nezkusil a nic podobného nefunguje. Trvalo to ještě další schůzku, než se definitivně rozhodl, že tedy nebudu šéfem internetového týmu, ale že mi svěří vytvoření nového projektu. No prostě bomba!
Paradoxní na tom ovšem bylo, že jsem celou dobu ani za mák netušil, o čem ten projekt má vlastně být, na jaké téma ... nic. Byla to tehdy – z konkurenčních důvodů - přísně tajná věc. A přesto jsem řekl: Jdu do toho!
Na další schůzce jsem podepsal pracovní smlouvu s doložkou o mlčenlivosti a teprve pak mi majitel dal do ruky papír, na němž byla několika větami nastíněna základní představa, o čem by měl celý projekt pojednávat. 
A tak jsem sedl a tři měsíce studoval všechno, co bylo v roce 2002 k mání na internetu o bydlení, vymýšlel systém, zpracovával podklady pro analýzu, sám jsem vybral celý realizační tým (webmastera, redaktorku, obchodního ředitele, asistentku a poté ve spolupráci s kolegy stovky obchodních zástupců), zorganizoval výběrové řízení na firmu, která celý projekt naprogramovala, uvedl se svým týmem projekt do provozu, zorganizoval založení dceřiné společnosti Bývanie.sk na Slovensku a dále celý ten kolos po dva roky rozvíjel a řídil. A když už se všechno zaběhlo a začalo to fungovat „skoro samo“ a já neměl co dál vymýšlet, tak jsem se prostě sebral a šup jinam. Všichni mí kolegové, které jsem si do týmu vybral, tam jsou dodnes. 
A tak to jde se mnou pořád dokola. Miluji velké výzvy a odvážné projekty .... Dokonce bych se nebál říci, že se cítím býti vizionářem. Až tak ....! Možná i proto, že vizionáře nikdo nikdy nechápal a nechával je trápit se, takže většinou umírali chudí a vyčerpaní, aby došli nevděčné slávy až dlouho po své smrti (smutný smích).
 
Opravdu zajímavých a veskrze potřebných, zdá se mi, tvých projektů je jenom na stránkách Pozitivních novin celá řada. Nesmírně mě zaujalo kupříkladu nedávné upozornění na článek z archívu PN – RÉTORICKÁ ARÉNA, s myšlenkou vytvořit po vzoru jisté pařížské kavárny „příjemné, inspirativní místo, kde se pravidelně scházejí lidé nejrůznějšího věku, aby zde řízeně diskutovali o předem daných věcech a tématech, které je osobně zajímají“, přičemž tuto „veřejnou rozpravu organizuje a řídí veřejně známá a profesně respektovaná osobnost zvaná RÉTOR, která má buď úzký vztah k oboru rétorika nebo k danému tématu.“ Jaké je moje překvapení, když pak dostanu pozvánku na poetický večer, kde „podujatie má diskusnú a interaktívnu podobu - hosť predvedie vlastnú interpretáciu alebo čítanie vybraného diela a potom bude prebiehať diskusia vedená moderátorom.“ Cituji zde úmyslně, poněvadž se mi nabízí myšlenka, že nápady, které se zrodí v tvé hlavě, zrealizuje tak někdo jiný. Proč si myslíš, že ten poslední krůček k úspěšnému cíli tak často chybí?

No teď jsi ťala do živého. Rétorická aréna je vážně můj milovaný projekt, který bych strašně rád jednou zrealizoval tak, jak ho vidím a cítím. Původní myšlenka samozřejmě není moje, ale ten princip, dovedený až do konce ve své audiovizuální prezentační internetové podobě je něco, co by muselo nutně zahýbat s naším akademickým a společenským životem. Nic podobného u nás není (nebo alespoň já o tom nevím) a rozhodně je to věc, která by si zasloužila obrovskou pozornost ministerstva školství a dalších vzdělávacích institucí, neboť se soustřeďuje na rozvíjení nejen rétorických schopností mladých lidí, ale i na dnes tak důležité a žádané vystupování na veřejnosti, smysluplné obhajování svých názorů a myšlenek, snahu po vlastním sebevzdělávání a rozvíjení se a celou řadu dalších obecně prospěšných cílů. Zní to sice děsně odpudivě – takto definované, ale ten výsledek – věř mi – by byl nesmírně zajímavý a inspirativní.  
 
Tobě to věřím. Zajímá tě vůbec osud tvých projektů, nebo máš v zásobě takovou spoustu nápadů, že je prostě jenom vychrlíš, dokonale zpracuješ a pak už je necháš žít svým vlastním životem stylem „berte či nechte ležet“?
 
Hmmm, chceš asi vážně slyšet, proč uveřejňuji své projekty na internetu bez obavy, že je někdo sám zrealizuje bez mé spolupráce a nějakého finančního ohodnocení. Je to více než prosté: Když už něco vymýšlím, tak to dělám hlavně proto, že věřím v užitečnost a prospěšnost té věci. Mě baví ty projekty vymýšlet a realizovat, ale neumím na ně shánět peníze a prodávat je. A než aby mi ležely v šuplíku, tak je raději zveřejním a deklaruji předem: Tady je máte. Budu rád, když je někdo realizuje a já se o tom třeba jen dozvím.
Tímto způsobem již byl zřejmě realizován jeden z mých projektů – Nápad pro personální agentury a servery, kde se mi ozval jeden podnikatel – myslím že z Brna, že ho se svojí dcerou realizovali. Pak už se ale po něm slehla zem, takže nemohu sloužit informací, zda byla tato myšlenka úspěšně dovedena do provozu. To je už však jen otázka lidské slušnosti, kterou si rozhodně nemíním na nikom vynucovat. Možná se potenciální uživatelé bojí, že bych po nich chtěl ex post nějaké peníze. Nebojte se, vážně ne! Sice bych je neodmítl, kdyby se se mnou chtěl někdo „podělit“, ale v tomto ohledu jsem vážně strašně naivní a jednosměrný: Mám radost a pocit zadostiučinění z toho, když se něco díky mě podaří a funguje to a lidé jsou spokojení.  
 
Máš nejenom svoji práci, ale také rodinu, jsi otcem tří dětí – potomků. Vím, že tvým přáním a cílem je vychovat z nich čisté a přímé bytosti (soudím tak dle tvého úžasného seriálu Životní filosofie I. – V., věnovaného dceři Kristýnce) se schopností využít veškerého svého potenciálu ve svůj prospěch tak, aby obohatil i jejich život vnější. Můžeš říct, že ty sám jsi také dostatečně spokojený s tím, jak se tvůj vlastní život odvíjí?
 
Ty mi tedy dáváš .... Čisté a přímé bytosti – říkáš? Samozřejmě že bych si přál, aby moje děti byly takové, aby byly šťastné a spokojené. Ale o to se musejí přičinit hlavně ony samy. Čisté a přímé jsou děti maximálně do desátého roku svého života. Pak je život učí už sám svým vlastním pravidlům, která bohužel neustále za pochodu mění, a dává jim nemilosrdné lekce, za něž se pak také tvrdě platí.
Věřím tomu, že zkušenosti jsou nepřenosné. Jsou jen skutečně draze zaplacené: Časem, neúspěchy, hledáním, trápením, častokráte i spoustou peněz.
Zkušenosti jsou to nejcennější, co máme, a čím více jich máme, tím jsme moudřejší. Z tohoto důvodu bych se třeba nikdy nechtěl vrátit do mládí. Za cenu, že bych přišel o své těžce nabyté životní zkušenosti. Jejich získání totiž předcházela taková obrovská souhra náhod a událostí, kterou bych určitě už nikdy nedal dohromady. Je to unikátní sbírka neopakovatelných životních příběhů, z nichž si člověk po celá léta čte určité kapitoly a snaží se z nich vybírat to, co sám považuje za důležité a prospěšné.
A jestli se můj život odvíjí tak, jak bych si přál? Určitě ne. Rozhodně tam někde v mozkovém ústraní sedí vize, jak by měl můj život vypadat. Ale je to jen utopická záležitost ryzího charakteru. Jsem již příliš obit všedností každodenního bytí, než abych věřil, že budu šťastný po dosažení svých přání.
Ve svém věčném boji o hledání a dosažení "stavu moudrosti“ jsem dospěl k nádhernému poznání, že nejšťastnější se cítím v okamžicích hledání a vlastní tvorby, nežli v momentě dosažení vrcholu, kdy by si měl člověk vychutnávat svého vítězství a pocitu zadostiučinění za svoji práci. Po dosažení vrcholu nutně následuje pád; v tom okamžiku totiž není k mání nic vyššího, nežli onen vrchol.
Hodně lidí má jen jeden životní vrchol, neboť nejsou schopni či ochotni si další vrcholy hledat, nacházet a dobíjet je. Mým životním posláním je objevovat nové cesty na stále nové a nové vrcholy. Cesta samotná se tak v podstatě stává mým vrcholem. To je můj prazáklad štěstí.
 
Co považuješ za prozatím největší úspěch svého dosavadního života – nebo na něj teprve čekáš?
 
Největším úspěchem mého života – pominu-li své děti, na kterých mám ovšem jen poloviční podíl – jsou Pozitivní noviny. Jsou to nesporně ony, kdo mi dal šanci realizovat téměř vše, o co jsem se vždycky snažil: Psát, vymýšlet nové věci, tvořit projekty, dělat grafiku, ovlivňovat veřejné mínění, poznávat nové lidi, dostávat příležitosti, budovat obrovskou rozsáhlou stavbu, jejíž nekonečnost je pro mě pravým požehnáním.
Vždycky jsem se pokoušel něčím se proslavit. Nejdříve jsem chtěl profesionálně zpívat (a zpíval jsem, např. v pěveckém souboru Ekonom na obchodní akademii), pak jsem chtěl profesionálně tančit (a tančil jsem, sice amatérsky, ale tančil) a pak jsem se chtěl stát publicistou (a jsem jím jen proto, že jsem si založil vlastní noviny .... :-))
František Loužecký (1930 - 2004)Můj otec celý život sledoval toto mé donkichotské pseudoumělecké namlouvání se shovívavým úsměvem, a já se hodně snažil přesvědčit ho silou mocí, že to jednou dokážu, že mu ukážu .... 
Bohužel se toho nedožil, neboť před třemi lety nečekaně bez varování zemřel. Je téměř osudové, že Pozitivní noviny vznikly pár týdnů po jeho smrti. Když o tom tak přemýšlím, chce se mi říci, že se tak stalo na jeho počest. Měl by z nich dneska nejspíš velkou radost, z toho že existují, úspěšně se rozvíjejí a oslovují takové množství lidí po celém světě, že do nich píše tolik slavných, zajímavých a moudrých osobností, že mají takovou odezvu a že se k nim čtenáři neustále rádi vracejí.
A jsem vážně moc rád, že se jejich nadšenou čtenářkou stala i moje matka, kterou tyto noviny vyprovokovaly v důchodovém věku dokonce i k vlastnímu psaní, jakož i k zájmu o počítač a internet. Stejně tak jako skolily mou sestru Jitku, která se pod „životním pseudonymem“ Stošická stala duší jednoho z nejúspěšnějších a nejnavštěvovanějších projektů těchto novin s názvem GALERIE IN. Nesmím pak zapomenout ani na svého syna Martina, díky němuž jsem se zbavil „ruční práce“ na staré verzi Pozitivních novin tím, že mi pomohl vytvořit tu novou a stal se naším webmasterem, jakož i na dceru Kristýnku a syna Michala, kteří se stali jejich příležitostnými autory. Jedním z největších úspěchů je pro mě tedy vlastně fakt, že Pozitivní noviny určitým způsobem stmelily naší rodinu a já věřím, že v budoucnu se tak bude dít ještě intenzivněji.
 
Tvoje POZITIVNÍ NOVINY relativně nedávno oslavily dvouleté výročí. Splnil tento tvůj projekt k dnešku tvá očekávání?

Víc než to. Díky Václavu Židkovi a celé řadě věrných spolupracovníků je nastartováno tolik projektů a možností, že jejich bouřlivému rozvoji nemůže prakticky nic zabránit.

Co si budeme povídat – chceme-li vytvořit cokoliv větších rozměrů, než na co stačí úspory v domácí pokladničce na byť nákladného koníčka, bez pořádného balíku nezbytných finančních prostředků se zkrátka neobejdeme. Není právě tady zakopaný pes stagnace mnohých tvých výjimečných projektů?

Co se týče Pozitivních novin tak nikoli. Možná to spoustu lidí překvapí, ale po finanční stránce jsou Pozitivní noviny téměř beznákladové. Když do toho nebudu počítat tisíce hodin, strávených na jejich tvorbě, dá se říci, že tato investice se mi vyplácí – po všech stránkách – královsky.
Druhou věcí jsou pak mé projekty. Tady bych si strašně moc přál najít schopného člověka – manažera - spolupracovníka, který by tyto projekty (a moji schopnost tvořit je téměř na počkání) uchopil a dokázal je PREZENTOVAT, NABÍDNOUT a PRODAT lidem, kteří mají peníze a chuť něco zajímavého realizovat. Takový člověk mi strašně moc chybí. Po něm mé srdce doslova prahne, a kdyby se mi podařilo takového osobního manažera sehnat, tak bych byl opravdu nejšťastnější člověk pod sluncem. Jsem si jist, že jeho provize z realizovaných projektů by ho uživila na hodně dlouho. Tady už by se totiž jednalo o opravdové podnikání, které ovšem není mým koníčkem. Proto jsem z něho také už dvakrát vystoupil, neboť na samostatné podnikání prostě nemám povahu ani chuť. I proto jsem dosud aktivním zaměstnancem.
Rozhodně však nepřestávám hledat svého IDEÁLNÍHO INVESTORA, který uvěří ve smysluplnost mých optimistických vizí a projektů a dá mi prostor a zázemí k tomu, abych je mohl pro jeho firmu realizovat. Nechť to tedy tímto potenciální investoři berou jako PŘÍMOU VÝZVU. Mnohem více se pak dozvědí na mých osobně-profilových stránkách.
 
Prý „přání otcem myšlenky“. Nemohu se zbavit dojmu, že možná ani podvědomě nechceš ty svoje nápady pouštět příliš daleko do světa, že tě bohatě uspokojí samotný fakt, že jsi jejich tvůrcem. Bylo by to částečné vysvětlení, naše podvědomí prý tak nějak funguje. Mýlím se?

Mýlíš. Já ty projekty pouštím hlavně prostřednictvím Pozitivních novin prakticky do CELÉHO SVĚTA (a ono už není nic vzdálenějšího, pominu-li uvěřitelnou hypotézu, že kdesi ve vesmíru žijí myslící bytosti našeho druhu). Byl bych opravdu blb, abych se nesnažil vdechnout svým projektům život. Z toho mě snad ani nemůžeš podezřívat....!?!
 
Nemohu se zbavit ani dojmu, že jakkoli se tvoje iniciativy tváří týmově, jsi především osamělý běžec. Z vlastní volby. Chodíš ty vůbec třeba pravidelně na pivo, nebo si zahrát fotbal či zablbnout do bazénu, když už tě nepodezírám ze snobského golfu?

Ano, přiznávám, jsem odporný individualista. Rád trávím čas u svého počítače a trápím černou klávesnici nelítostnými údery svých světlých myšlenek. Neboť definování myšlenek je přesně to, co mě baví a co zřejmě umím nejlépe. Nejsem spisovatel, nedokážu psát příběhy, ale „vyfrknout“ projekt za dvě hodiny mi nedělá žádné problémy.
Golf skutečně nehraji. Jediný sport, kterému jsem ochoten se věnovat, je stolní tenis, nepočítám-li v to tanec (kdybych měl ovšem „tancechtivou“ partnerku).
 
Máš rád jadrné vtipy? A povíš?

Nepovím, protože si je nepamatuji. To je můj velký problém. Neustále nasávám hory nových informací, takže jsem se musel naučit je ze svého vědomí rychle vypouštět, protože už se neměly v tom mozku kam nacpat. Nechávám si tam zasunuto jen určité povědomí, kde a proč jsem dotyčnou informaci zaznamenal s tím, že budu-li ji někdy potřebovat, obsah si už dokážu hravě najít (na internetu). 
Díky tomu jsem se také dopracoval do stavu, že mluvím zásadně pravdu, neboť si nic nepamatuji, a navíc na mně každý hned pozná, že lžu. Je to strašně osvobozující pocit – dovolit si ten luxus mluvit pravdu a udělat navíc z trapně sklerotického handicapu svou přednost.
 
Napadá mě jeden paradox – když šíříme ty pozitivní tendence, vlastně je tak možná proti své vůli a dokonce i neuvědoměle blokujeme tím, že jsme si vědomi, že je toho zapotřebí, protože ta negativita má jaksi pořád navrch, čímž ji vlastně potvrzujeme a svým způsobem sami přiživujeme. Co tak místy trochu ubrat páry a spíše si pohrát s tou negativitou a pokusit se ji samotnou přetransformovat? Víš, jako kdybychom vzali do ruky nějakou tu ničemnost s láskou, prohlédli si ji ze všech stran a řekli: „Ne, ne, holka, takhle ne, jinak by ti to slušelo.“ Myslíš, že tudy cesta nevede?

Ááááno ... to je opravdu pozitivní, tak se mi líbíš ....! A co to pojmout třeba tak, že položíme na redakční stůl zprávu typu: NIČEMA PŘEPADL NA ULICI ZA BÍLÉHO DNE NEMOHOUCÍ STAŘENKU A OKRADL JI O DŮCHOD a pohrajeme si s ní pozitivně tak, že dotyčná stařenka vlastně až na sklonku svého dlouhého života poznala skutečné štěstí, že jí ten ničema vůbec nechal na živu ..., ne? 
Moje žena DanielaJá bych vážně ty hrátky s negativitou nechal na ostatních médiích. Je jich dost a živí se tím. Určitě by je nepotěšilo, kdyby se jim do toho míchali nějací pozitivně naladění amatéři. Nechme si raději ve vínku VÝROBU POZITIVNÍ ENERGIE jako takové, a na každém zvlášť zbude, aby si načerpal svou dávku, která pro něho nebude smrtelná. Neboť všeho moc škodí: negativity i pozitivity.
Například před mojí ženou když prohodíš slovo POZITIVNÍ, tak se z toho vzteky osype, protože asociace pojmů: POZITIVNÍ NOVINY – MŮJ MANŽEL – POČÍTAČ – FURT U TOHO DŘEPÍ – JAK JÁ TO NENÁVIDÍM ....! je prostě všudypřítomná. Proč myslíš, že ona jediná z naší rodiny chybí v seznamu autorů Pozitivních novin? Ale já ji chápu, asi bych to slovo (?) taky nenáviděl, být na jejím místě...
 
V každém případě jsou tvoje Pozitivní noviny místem setkávání čtenářů, a bezpochyby i samotných tvůrců, kteří si chtějí skutečně dobře a kvalitně odpočinout. A nejenom skladbou nabízených článků, ale především svojí grafikou – a teď nemám na mysli rozdíl mezi tou původní a dnešní, protože obě verze si svůj klid a pohodu uchovávají. Jaké místo na seznamu všech tvých aktivit a zájmů vůbec zaujímají?

Jednoznačně číslo jedna. A doufám, že tomu tak ještě dlouho bude.
 
Na začátku ses štětil, že už jsi o sobě všechno řekl. Považuješ toto naše povídaní za ztracený čas?

Ani ne. Občas je potřeba zúčtovat sám se sebou ... A ještě potřebnější je říci nahlas a veřejně lidem okolo sebe, že jsem moc rád, že je mám. Já jim nemohu nabídnout za práci v Pozitivních novinách peníze (zatím). Nabízím jen společnou filozofii, spojenectví, místo k setkávání, přátelství a pocit, že všichni dohromady budujeme společné a užitečné dílo, které tu po nás zůstane navždy.
 
Ono se to sice používá ponejvíce do svatebních oznámení, ale mně se to teď hodí: Do všeho dalšího konání ti upřímně přeji všechno myslitelné lidské štěstí.
 
Pro Pozitivní noviny exkluzivně a ráda Jarmila Moosová.

Foto © z archívu Pavla Loužeckého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 03. 2007.