Pátek třináctého

Ještě než stačila dopít svůj ranní čaj, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému - "Ahoj a měj se" - ještě dodal - "pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Tahle jeho průpovídka ji  vždycky namíchla - taková hloupost. Ale co, když se mu na to chce věřit - jeho věc. Já mám svých starostí dost. Vstala a šla si opláchnout šálek, ale k tomu už nedošlo, vyklouzl jí z ruky.
A zrovna ten její zamilovaný hrneček, od maminky. Kruci. Než se vypravila z domu, stačila si ještě rozthnout punčocháče.

Před barákem potkala souseda, který ji ujistil, že jim zvednou činži, ví to z první ruky. No, to ji teda potěšil. Kvůli tomu zdržení jí ujela tramvaj a kevšemu začalo lít jako z konve. Když konečně jedna přijela, tak s revizorem a ten zjistil, že má dva dny prošlou legitku, což znamená dost slušnou pokutu.
Do smíchu jí nebylo a to ještě nevěděla, že až vystoupí, tak jí odshora až dolů pěkně ohodí kolem jedoucí náklaďák - měla světlý kabát.

Ve vrátnici se dozvěděla, že na ni už asi dvacet minut čeká jeden netrpělivý zákazník, který přišel o půl hodiny dřív. Přidala do kroku, ale moc jí to nepomohlo. Uprostřed dvora ji zadržel ten nejprotivnější člověk z dvou set padesáti zaměstnanců a začal si stěžovat na neschopnost a nepochopení svých kolegů. Horko těžko se ho zbavila a pospíchala dál. Napadlo jí, že bude asi ode dneška patřit také mezi ty neschopné nebo nechápavé, ráda by věděla, kam ji zařadí.

Výtahem už radši ani nejela - dvě patra, to není tak moc. Její sekretářka jí s úsměvem anděla oznámila, že je páteček!!!!! Kávu už měla připravenou a poradila jí – „trochu se usměj, to ti přeci tak sluší, a ten kabát to nic není." Jenže ona nevěděla, co už má ta nebohá za sebou - a co ji ještě čeká.

Ten netrpělivý protiva měl spoustu připomínek a výhrad k jejich nabídce a dlouho se nemohli dohodnout. Nakonec mu slíbila, že všechno přepracuje a co nejdříve se mu ozve. Otráveně odešel, ale to nakyslé ovzduší po něm zůstalo.

A to už byl čas na "velký meeting". Namlouvala si, že se nemá čeho obávat, vždyt' se tak dobře připravovala. No ale upřímně, přece jen jí bylo trochu slabo - její nový, velký projekt - celé vedení, všichni kolegové. Maminko, drž mi palce.

A vstoupila do jámy lvové. Její velká šance. Všichni ji přivítali s úsměvem, i když v některých očích byla vidět závist a nelibost. Když na ní přišla řada, přednesla své návrhy, nápady a očekávané výsledky - a potom už jen čekala na "ortel".
A vůbec to nedopadlo tak, jak si přála - spousta námitek, připomínek a nedůvěry. Výsledek - ještě jednou se nad věcí zamyslet, něco předělat, rozšířit a doplnit... - no a příští týden se na to znovu podíváme. Fiasko.
Vrátila se do kanceláře zničená a smutná, ještě že tam měla tu věrnou duši Jarmilku, která jí zatím docela slušně vyčistila její flekatý kabát.

Ta věčně usměvavá a optimistická osoba asi vůbec neví, že je dnes pátek třináctého.

Probudila se celá zpocená a vyděšená a jen pomalu jí docházelo, že to byl „jen sen". Vydechla si a šla si udělat čaj.

Ještě než ho nestačila dopít, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému – „Ahoj a měj se" - ještě dodal – „pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Trochu ji zamrazilo a v  tu chvíli si nebyla jista, zda říká pravdu.

Domů dnes moc nespěchala. Ráno se s Petrem pěkně pohádali, a určitě to tam ještě někde visí. Už se sice dávno uklidnila, Petrovi i sobě odpustila. Stejně se ale bude trochu dusna prohánět po bytě, to znala.

Maji sice docela dobrý recept, není se co divit, po těch letech. Za prvé, se hádají jen zřídka – samo, že kvůli blbostem. Za druhé, se oba snaží, co nejdříve být zase normální, tedy bavit se o něčem jiném.
Nejhorší je nemluvit – to ticho jednoho dusí a většinou i toho druhého. A za třeti, se k tomu tématu jen zřidka vracejí, a když tak někdy později, a hlavně v klidu a opatrně.  Zvláštní, že důležité věci, které je potřeba opravdu řešit, nikdy nejsou předmětem jejich sporu, to se zvládne bez problémů.
Jistě, že to nefunguje u každého, ale jim tahle technika vyhovuje. Většinou to klapne. Když si na to dnešní ráno vzpomene, nechápe, jak se kvůli takové prkotině mohli oba tak rozčílit. Ječela na něj jak Viktorka, ale taková ona přece vůbec neni, no - nebo jenom někdy. Jenže on se taky nenechal "zahanbit“, né že by zrovna řval, ale byl o to jedovatější.
Zvláštní je, že tyhle nepříjemné chvíle se většinou dostaví po takové té selance, když si človek myslí, že už to nemůže být lepší. Asi je toho cukru nějak moc a potřebuje to trochu opepřit. Většinou se na to brzy zapomene, ale dnes jí to pořád vrtá hlavou. Chtěla by to nějak „odčinit“, ukázat, že zas není taková Xantipa. Má toho svého kluka přeci tolik ráda, a vlastně nic se nestalo. Něco dobrého uvařit a pozvat ho do kina.
A nebo se jít projít tím krásným letním večerem. Ale to je přece normální, to dělaji i bez hádky, nic ji nenapadá. Ještě ve výtahu si lámala hlavu, ale jakmile otevřela dveře od bytu a ucítila tu nádhernou vůni, věděla že ted už nic nemusí vymýšlet.
Od sporáku se na ni zubil Petr a hlásil, vařím čínu, tu, co máš tak ráda, s ananasem. Předběhl ji, neřekla nic, jen ho pohladila a dala mu pusu, byla tak ráda, že ho má. Aby trochu přispěla k té hezké atmosféře, vůbec nic se tu už neprohánělo, dala si práci s prostíránim. Chutnalo jim báječně, a proto, že se nacpali víc než zdrávo, došlo i na tu procházku.

Tentokrát ani moc nemluvili, no vždyt' toho řekli dnes ráno už dost - chacha. Vůbec se jim nechtělo domů, až to hřímání z dálky je přece jen přemluvilo. Stihli to tak tak – takovou bouřku a liják už dlouho nezažili. Blesky se křižovaly, až rozzářily celé nebe. Dlouho to netrvalo, a ten nadherný vzduch potom.

Připomnělo jí to ten jejich dnešní den.