Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (2)
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| „Pane Jindrák, a co vlastně děláte přes den, když si jen občas chodíte večer zazpívat?“ |
Jano, cestou k Tobě jsem vzpomínala na Chrašťovice. Když jsme přijeli poprvé, byla to provizorně zařízená chalupa, všichni jste byli v pohodě a Jindra byl přímo nadšený. Když jsme přijeli po několika letech, byla tam garáž, nad ní v podkroví pokojíky pro hosty, ve stodole pokojíky s akumulačními kamny, v bývalém hnojišti byla záplava květů řeřichy.  O prázdninách byl Jindra v podstatě někdo jiný. Prvního července se z něj stal ne chalupář, ale chalupník v pravém smyslu toho slova. Prostě jsme celá rodina sbalili kufry, vzali psa a želvy a na celé prázdniny se přestěhovali na chalupu. Tam se Jindra navlékl do montérek, nechal si růst vousy, zedničil, natíral, zahradničil, prostě pletl se do řemesla všem řemeslníkům, kteří se při dobudovávání chalupy u nás vystřídali. Byl tam navýsost spokojený. Mám na ty měsíce hezké vzpomínky. Já jsem se sice provařila celými prázdninami , ale taky jsem si odpočinula. Když měl Jindra náladu stoupl si k plotně sám a to pak byl koncert pro chuťové buňky . Rád a vynalézavě vařil. Traduje se třeba recept na indickou pomazánku „vindalú“. To se otevře lednice, vyndají se všechny použitelné zbytky, naházejí se do mixeru a výsledkem je skvost. A takových receptů máme víc. Samozřejmě jsme nebyli na chalupě jen doma, chodili jsme se taky koupat k rybníku, jezdili na výlety a hlavně do lesa na houby. Jindra tam byl neúnavný. V lese sbíral snad všechno, co mělo nohu a klobouk, co rostlo a mělo chuť.. No, to jsem se Tě chtěla zeptat, skutečně vařil ze všech hub, které sbíral? Já mám vzpomínku, jak mě zaučoval do houbařského umění a ukazoval mi česnekové špičky. Prý jsou dobré do polévky. Já se ale hub a houbiček, které mají třásně pod kloboukem dost bojím. Jindra se nebál. Když některou houbu dobře neznal, prostudoval klíč, určil si ji a pak z nich vařil. Kupodivu se nikdy nespletl a my jsme se vždycky ráno probudili. Neznám lepší houbovou omáčku, než „Mechovkovou“. Když ji vařil už třetím rokem, nedalo mu to a houbu odnesl do mykologické poradny. Od té doby jsme věděli, že nejde o mechovku obecnou, ale poměrně vzácnou líhu nahloučenou. Naštěstí byla taky jedlá. Se znalostí hřibů a růžovky dost pozadu. Nikdy jsem si netroufla ani tu špičku česnekovou sebrat. Museli jste mít krásné prázdniny. Byly to hezké týdny, Jindra si na prázdniny nenechal sáhnout. Vyjma zájezdů s divadlem nikdy o prázdninách neúčinkoval na žádných koncertech nebo festivalech. Říkal, že prázdniny patří rodině, na kterou přes rok nemá tolik času, kolik bych chtěl mít. Však taky děvčata s ním trávila hodiny a hodiny v lese. Do dospělosti nechtěly jezdit jinam. A když se narodila vnoučata, věnoval se jim se stejnou vervou jako Heleně a Markétě. Bylo hezké, jak si neskutečně trpělivě nechal „pomáhat“ malým Míšou, i když zeď, kterou „opravovali“, musel pak znovu nahodit. Jano, Jindra hrával na dudy, viděla jsem je u vás a píše o tom Ivan Ruml v průvodním slovu k připravovanému Jindrovu profilovému CD. O prázdninách na ně hrál v nějakém souboru? Ne, v žádném souboru nehrál, ale pravidelně k nám jezdili na návštěvu Jolinka a Pepík Režných, vedoucí Prácheňského souboru písní a tanců. A pak si oba pánové, bývalé dudácké duo Prácheňáků, s chutí zahráli. Jednou dokonce při pouťové tancovačce došel domů pro dudy, protože místní už najatou muziku odmítali poslouchat a tak Jindra hrál pro místo ní až do kuropění. Ty dva měsíce prázdnin byly pro vás krátké, že. Jindra by tam byl nejraději déle. Jeho touha byla „prase z vlastního chlívka, vajíčka od vlastních slepiček, mlíko od vlastní krávy a brambory z vlastní zahrádky“. Vím, že kdyby se dožil důchodu, určitě bychom od jara do podzimu byli v Chrašťovicích. Byly to krásné měsíce. Blatenská pouť a zahradnická výstava v Čimelicích znamenaly konec prázdnin, které utekly tak rychle. V Blatné bydlela Jindrova spolužačka, u ní se scházeli kamarádi ze strakonického gymnázia s rodinami. Scházelo se nás tak dvanáct. Společně jsme chodili na pouť se vším co k ní patřilo. Tím naše prázdniny končily. Pak ještě sbalit část domácnosti a začali jsme se těšit na příští léto. Jano, jaká je tvoje nejstarší vzpomínka na Jindru. Pracovala jsem v hudební redakci Československého rozhlasu a Jindra, tehdy ještě posluchač AMU, přišel natáčet sólo do jedné jihočeské písničky. Měli jsme při redakci lidové tvořivosti poloprofesionální pěvecký sbor a na letní soustředení jsme pozvali i Jindru. Od té doby jsme k sobě patřili. Vybavuje se mi ještě jedna, o něco pozdější vzpomínka. Jindra mě pochopitelně často doprovázel večer domů do Podolí. Tehdy sem v noci tramvaje málo jezdily, takže většinou chodil do Pařížské ulice pěšky. Jeho profesorka zpěvu, Kamila Ungrová, řekla jeho mamince kouzelnou větu: „Ať si ji proboha radši vezme, jen ať nenastydne!“ A tak jsme poslechli. Jaká byla Jindrova profesní dráha? Byl sólistou opery Národního divadla. Byl dříve v angažmá ještě někde jinde? Po absolutoriu byl ještě byl tři roky na AMU jako aspirant. Bylo to další studium techniky zpěvu. Během té doby různě hostoval, zpíval na koncertech. Tento aspirantský pobyt na AMU byl zakončen celovečerním koncertem a pak byl rovnou přijat do Národního divadla jako sólista opery. To bylo jeho první a jediné celoživotní angažmá. Současně ale také učil na AMU. Jak se Jindrova profese promítala do rodinného života? Pokud vím, tak se na role připravoval doma. V rodině se vzpomíná na jednu žertovnou příhodu. Při studiu role Bohuše z Dvořákova Jakobína se Jindra snažil nalézt správný výraz prvních tónů arie „My cizinou jsme bloudili...“ To pak se nejen v jeho pokoji, ale po celém domě ozýval jeho vznosný baryton „My-ci... my-ci ... my-ci“. Od té doby se tato arie žertem doma přejmenovala na „Mici“ a na otázku – „jaké má dnes Jindra představení“ byla odpověď „dnes má Mici“. Doma se především rozezpívával, seznamoval se s rolí, do které byl obsazen, ale hlavní korepetice a zkoušky probíhaly v divadle. Když zpíval, děti chápaly, že tatínek pracuje. Pro některé lidi v okolí to ale bylo méně pochopitelné. Dodnes se u nás traduje otázka, kterou Jindra dostal v místním konzumu. „Pane Jindrák, a co vlastně děláte přes den, když si jen občas chodíte večer zazpívat?“ To je opravdu prostá otázka, ale pravda je, že mnoha lidem slovo „opera“ bohužel mnoho neříká. Nemějme jim to za zlé, je to jen smutné. Jindra představoval různé role, komediální i vážné. Odrazilo se to nějak v běžném životě? Když studoval třeba Přemysla ze Smetanovy Libuše, měli jste doma budoucího knížete? Rozhodně ne. Jindra byl nejen výborný zpěvák, ale i herec. Do své role se plně vžil, ale jen při zkouškách a na jevišti. Skončilo představení a z Přemysla byl zase Jindra a táta. To ale neznamená, že si dojmy sebou nenesl domů. Když jsme se vrátili z divadla, často jsme dlouho do noci seděli a rozebírali jeho výkon a průběh celého představení. Pokud to šlo, byla jsem v na každém jeho vystoupení. Děti chodily pokaždé na novou roli, asi od pěti let jsem je brala na odpolední představení, později chodily i večer. Mělo to jeden háček. Jindrovi strašně dlouho trvalo odličování a převlékání do civilu. Občas jsem měla pocit, že už v divadle není nikdo jiný, jen on. V duchu jsem obdivovala trpělivost jeho ctitelů, kteří i přesto čekali na Jindrákův autogram. Ale Jindra nezpíval jen v divadle. Jeho písňový repertoár byl široký. Není mnoho operních zpěváků, kteří se současně věnují interpretaci písní. Většina zpěváků vystupuje také koncertně, ale obvykle zpívají zase operní arie. Jindra pro každou sezonu nastudoval nový písňový repertoár. Často uváděl premiéry současných českých skladatelů. Mnoho písní natočil pro Československý rozhlas. S koncertním repertoárem sjezdil celou republiku, ale v zahraničí vystupoval pouze jako sólista opery při zájezdových představeních. V té době v podstatě nebylo možné uspořádat koncetní turné, nebylo zvykem, aby naši zpěváci jezdili na takzvanou šňůru po několika státech Evropy, natož pak do zámoří. Pamatuju si, že jednou měl jet zpívat do západního Německa , ale ministerstvo zahraničí mu to zakázalo. Měl to být koncert duchovních písní a to se neslučovalo s tehdejší ideologií. Ostatně, existovala možnost, že zahraniční opery zvaly naše umělce k hostování, ale Jindra by rozhodně dlouhodobé angažmá nepřijal. Taky by se nikdy neodstěhoval do ciziny, nedokázal by žít jinde. Potřeboval svou rodinu, chalupu v blízkosti svého rodiště, potřeboval prostě žít doma, tady, v Čechách. Pokračování... |
Předchozí díly
Foto © z archivu rodiny Jindrákových
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 11. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Milan Markovič |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Helena Štáchová |