Josef Fousek: Spokojenost / Kariéra

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

SPOKOJENOST

Spokojenost! Zdánlivě obyčejné slovo. Abych byl spokojený, stačí, abych se rozhlédl a spatřil slunce za okny panelového domu, uvědomil si, že dýchám, že slyším své srdce, že právě v téhle chvíli nemám strach z nebezpečí. Mám několik párů bot, několik košil, dva kabáty, šest různých kšiltovek, pět klobouků a dvoje rukavice. Od kamaráda Štefana, prodejce ponožek, mám několik párů. Foto: Tomáš Fousek
Starý gramofon přehrává stokrát obehranou píseň – Jen to nebe nad hlavou – den začíná a krásně. Vnoučata nás mají ráda, když nás zasáhne choroba, nabízejí svou pomoc a denně volají: „Jak je ti, dědo? Babičko, už jsi na tom lepší? Potřebujete něco?“ Je obyčejný den, na stole plápolají svíce, Jarmila se dívá na detektivku v televizi, indická tyčinka voní. Dusí mne ta pronikavá vůně, ale mlčím, protože ji zapálila Jarmila.
Abych se opravil. Žádný den není obyčejný. Každý je neobyčejný svou ojedinělostí. Trvá 24 hodin a nikdy se nevrátí v žádné podobě.
Ústřední topení hřeje, na nohách mám teplé ponožky, teče teplá voda a na stole mám francouzské červené víno za 39 korun. Mohu si přát více? Obklopen stěnami plnými knih. V bednách jsou stovky fotografií, které zmrazily minulost. Jsem naladěn na nostalgickou strunu, ale spokojenosti to neubírá. Dnes večer jsem neposlouchal zprávy ze světa, neozval se zlý telefon, můj bývalý žlučník se neozval a srdce opravené by-passem se chová klidně.
Za několik hodin vyjedeme na Křivoklát. V Hotelu Sýkora si objednám matesy s cibulí a nealkoholické pivo Samson. Budu se dívat, jak si můj vnuk, jeho děvče Kačenka a Jarmila pochutnávají na guláši. Byši, fena, která se dívá do očí a nenápadně žebrá, bude sedět u stolu. Neměla být na světě. Můj vnuk Josef ji přivezl od Vyškova. Narodila se desátá... Pozdravíme se s přáteli a vzpomeneme na doby, kdy jsem stál na stole v hospodě a zpívali jsme Ruty, šuty, Arizona, Texas. Nad hradem přeletí volavka a zmizí jako vzpomínky na mládí. Právě v tento okamžik jsem spokojen. Žiju, mám okolo sebe ty, které mám rád, a matesy byly skvělé...

Z knihy „Buďme k sobě vlídní“

KARIÉRA

Populární slovo. Kariéra! Co všechno se za ním skrývá. Tvrdá práce na cestě za úspěchem, ponižování sama sebe, servilnost, probdělé noci nad knihami, diplomatická setkání, pucování klik, prošoupané rohožky, talent a odříkání. A to je pouze malý výčet aspektů, které cestu za dobrou židlí, za úspěchem, za funkcí, za slávou a hlavně za mocí provází. Touha překonat své okolí, vyšvihnout se, dosáhnout na místo nahoře, oslnit bohatstvím i nadvládou svého postavení, to vše žene člověka na kluzký led rybníku Kariéra.
Nehaním ty, kteří vlastní pílí chtějí dosáhnout úspěchu, tomu ani neříkám kariéra s tím znevažujícím přízvukem. To jsou ti, kteří chtějí druhým předvést to nejlepší ze svého talentu, z mnohých roků studií…takoví získají poctivou kariéru. Mne spíše zajímá ten druh kariér, který je závislý na moci, penězích a s použitím všech prostředků. Protekce a korupce. Známosti, strýčkové, politické strany, kamarádíčkové, to jsou prostředky většiny kariér. V těchto sférách již není nutno být odborníkem, moudrým, talentovaným, pracovitým – zde rozhodují jiné vlastnosti. Kariéristé s kariéristy vytváří skupinky důležitých, nepostradatelných. Jsou spojeni svým blahobytem, svou spoluprací, jsou jakousi šlechtou bez modré krve. Tento druh kariéristů, ať je to kdekoli na světě, buduje úspěšnou budoucnost i pro své následovníky. Příští kariéristé mají tím usnadněnou cestu do křesel svých otců a dědů. Kvůli kariéře je kdekdo schopen udělat cokoli. Kariéra je podezřelá dáma se špinavou historií. Umazala mnoho čistých rukou.
Každý snad máme v sobě touhu něčeho dosáhnout. Je to ušlechtilé a lidské, ať je to ve sportu, v životě, v zálibách – ovšem není-li to získáno za cenu ztráty vlastní osobnosti. Kariéra mění člověka. Je smutné, potkám-li toho, který má jiné oči, jiný úsměv, jiné způsoby, hlas, ze kterého se ztratila bývalá laskavost. „Jak se máš?“ ptám se jako před léty a slyším odpověď: „Ale jde to, to víš, promiň, pospíchám...“
Hladím psa přivázaného u krámu: „Chlapče, jak se máš?“ ptám se. Olízl mi ruku a spatřil jsem vlídné oči…

Ukázka z knihy "Buďme k sobě vlídní", kterou vydalo nakladatelství BRÁNA a.c.
Fouskovy úvahy z nedělních "Dobrých jiter" v Českém rozhlase 2 - Praha.

V tomto roce vyšla kniha "Pohlazení" - fotoobrazy Evy Pilarové a básně Josefa Fouska.
Vydal Jindřich Kraus - Pragoline

Dále v tomto roce na podzim vyjdou dvě knihy Josefa Fouska:
"To nejlepší z Fouska"  -  nakladatelství BRÁNA
"Dobré jitro, člověče"    -  nakladatelství
Euromedia Group 

16. října 2007, 19 hodin, v divadle Semafor (Praha - Dejvice) recitál Josefa Fouska - "Fousek se vrací"

21. prosince 2007 v kostele Šimona a Judy v Praze - Koncert Zuzany Stirské s Gospel Time, kde své básně zarecituje Josef Fousek.

Redakce Pozitivních novin upozorňuje, že je opět vysílán pořad Nedělní jitra Josefa Fouska.
Nejbližší termín je 19.srpna 2007 od 5,00 do 8,00 hod. na stanici Český rozhlas 2 – Praha.

Foto © Tomáš Fousek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 08. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.