Fejetony naší Evy

Jedlíkův štědrý večer

Jedlík miluje svátky – a hlavně Vánoce. Jsou pro něj prubířským kamenem a zároveň cílovou prémií, kterou si opravdu dokáže vychutnat. Na zlaté prasátko, o kterém mu v dětství vyprávěla babička, už dávno zapomněl. Vstává časně, neboť celý byt je již dlouho před tímto slavným dnem provoněn vanilkou a pak – jeho chuťové buňky jsou již v plné polní a domácí vánočky, trůnící na plechu ve spíži, mu nedají dospat.
Dva tři silné plátky a čaj s rumem mu dodají energii, kterou bude potřebovat ke strojení vánočního stromku, ovšem vzhledem k tomu, že je to velmi náročný úkol, je nutno podstrčit mu ještě tác s cukrovím. Při pilné práci rychle tráví, a tak veden šlechetnou snahou o dokonalý výsledek štědrovečerní večeře, vklouzne do kuchyně, aby ochutnal bramborový salát – co kdyby mu něco chybělo! Vezme si ovšem jen dezertní talířek, aby nebyl křivě obviněn z ujídání, zato ochutnává tak důkladně, že si naloží nejméně dvakrát. Je to pochopitelné, protože oběd v tento den bývá trestuhodně odbyt, do večeře je ještě daleko a on má před sebou další vyčerpávající povinnost – balení dárků.

Naprosto zmožen pak usedá k televizní pohádce s dalším tácem cukroví (vanilkové rohlíčky se letos vskutku mimořádně povedly!), ale jeho pozornost je rozptýlena. Není divu, v kuchyni se začíná chystat večeře. Staccato paličky na maso, pianissimo bublající polévky a forte pokliček – toť rajská hudba pro jeho sluch. Ještě chvíli odolává, sezobne čokoládový bonbón ze stromečku, ale jakási moc, jejíž překonání je nad jeho síly, ho zvedne z gauče. Na vlastní oči se jde přesvědčit, jak jsou přípravy daleko. Vůně linoucí se z kuchyně je pro něj silnějším magnetem, než píseň prince Miroslava pro pyšnou princeznu. Tu zobne osmažené houstičky, okoštuje rybí polévku, zkontroluje, zda kromě kapra jsou také smaženy kotlety, a zeptá se, zda kuchařka letos neopomněla tažený štrůdl, protože bez toho by nebyly ty pravé Vánoce.

Uspokojen a s dalším (malým!) talířkem již správně dochuceného bramborového salátu a malou kotletkou odchází k obrazovce. Pohádka během jeho inspekční cesty do kuchyně skončila, ale teď zrovna děti zpívají koledy. A protože jedlík má měkké srdce, dojímá se jejich sladkými hlásky, zatímco kuchyňský personál, (většinou jednočlenný, výjimečně posílený některým z potomků – ovšem ve většině případů se jedná o osoby ženského rodu), v potu tváře finišuje.

Je pozoruhodné, že jedlík přesně vytuší, kdy tento finiš končí. V tom okamžiku se opět zjeví v kuchyni, aby nabídl svou pomoc. Samozřejmě, že při té příležitosti obhlédne výsledek, a když se ujistí, že je vše v pořádku, radostně začne prostírat slavnostní tabuli. Zatímco se zbytek rodiny převléká do slavnostního hávu, on rovná ubrousky, leští sklenice a příbory a v mezičase s láskou pohlíží na zlatavě usmaženého kapříka, mísu nazdobeného salátu a štráfečky štrůdlu. Nelze odolat – ten přece ještě neochutnal! A tak, právě ve chvíli, kdy přichází manželka, aby dala pokyn k zasednutí k nazdobenému stolu, má na tváři poprašek moučkového cukru a je prozrazen. S omluvným úsměvem se jde také převléci, ale raději do něčeho volnějšího, aby mu bylo dostatečně pohodlně.

Celý natěšený se vrací, ale ouha, babička je pobožná a nutí celou rodinu k modlitbě. On by dal přednost rychlému přípitku, ale co naplat, musí vydržet. A pak to může začít, jedlík se nedá rušit nervozitou dětí, výklady své matky, která postrádá na stole pět druhů ořechů (u nich se přece vždycky na stůl dávaly!) a jejím hudrováním, že jedno z dětí opět jako vloni odmítá rybu, ani křečovitým výrazem manželky, jejíž jedinou snahou je udržet vánoční pohodu. Jeho slavné finále je právě teď a tady, u stolu prohýbajícího se jídlem je šťasten a spokojen. Všeho je dostatek, ba přebytek. A tak to má přece být.
Ve chvíli, kdy se rodina oddává radostným orgiím obdarovávání, náš hrdina se nenápadně vytrácí do koupelny, aby se ujistil, zda je v lékárničce jedlá soda, popřípadě febichol či, nedej bože, abych potřeboval algifen… Nu, třeba to spraví stopečka becherovky.

Když po Novém roce, většinou po setmění, potkáte v parku či na méně frekventované ulici funícího tlouštíka v teplákové soupravě a botaskách (zřejmě trochu jízlivý dárek od Ježíška), můžete si být jisti, že onen nešťastník si dal novoroční předsevzetí – zhubnu a už nikdy se tak nepřejím.
Pokud se vám zdá, že toto pojednání nepřispěje k vánoční pohodě, že je příliš ironické a moralizující, mohu vás ujistit, že takto míněno vskutku nebylo. Je to jen, jak doufám, laskavé upozornění na možné následky. A pak, uvádím-li jedlíka jako osobu mužského rodu, nenechte se tím zmýlit, ženy se také mnohdy nedají v tomto směru zahanbit, ale tvar ženského rodu od slova jedlík je opravdu trochu zvláštní – schválně si to vyzkoušejte.