Pavel Loužecký: Čtěte prosím - hlouběji, pozorněji, srdcem.....
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
| Nemám ve zvyku upozorňovat čtenáře Pozitivních novin na články, které v nich vyšly. Ale dnes mě cosi nutí učinit výjimku (potvrzující pravidlo), která má jediný cíl: ALARMOVAT! |
 ● Svědomí naštěstí nepotřebuje důkazy materiální povahy – každý z nás je poznal a v těžkých životních chvílích je právě tohle neměřitelné, tiché já naší duše jediným poradcem pro naše rozhodování. Svědomí se nezískává darem – je to jakási tichá dimenze v nás, kterou sami budujeme, šlechtíme a pěstujeme. Člověk se musí mnohokrát na křižovatkách života rozhodnout správně, aby zesílil tento tichý, zprvu neznatelný hlas. Další cesty, další životní volby bývají pak mnohem snadnější – i když nemusejí vést právě k materiálnímu blahobytu a měřitelnému úspěchu. Hus, který stál nakonec úplně sám proti vševládné moci, mohl najít jediného konzultanta právě v skrytu svého svědomí; v souhlase s ním se rozhodl pro odepření poslušnosti moci, která byla prokazatelně nečistá, násilnická a nemravná. Příběh první: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu |
| ● Chápeme-li život jako obtížné angažování se na tomto světě pro věci pravdy, pak bychom odvoláním vlastních životních zásad ztratili život sám. Takže bychom tedy nakonec ztratili vše a nezískali nic. Husův dosah je však ještě širší: Tento středověký člověk dokázal proti autoritě církve (obecně bychom mohli říci proti autoritě moci) položit na misky vah to nevažitelné, čemu říkáme svědomí. Postavil se do boje za svobodu svědomí, za osvobození člověka od vnucených dogmat – započal tak úporné usilování o skutečný novověk člověka, který nám stále ještě nezačal. Příběh první: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu |
| ● A tak husité, kteří vedli válku proti spojeným katolickým mocnostem celých patnáct let, byli „prvními v Evropě, kteří sáhli ke zbrani jen proto, že byli k tomu dohnáni nevyhnutelností, ne pro pozemské statky, pro světskou moc a vládu, nýbrž na obranu ohrožených nejvyšších statků člověka: práva na sebeurčení a svobody svědomí, a nejen podnikli hrozný a dlouhý zápas proti celému ostatnímu světu, který je zamýšlel zcela vyhladit, nýbrž tento zápas i podivuhodně dovedli k vítězství.“ Tato slova napsal český historik Fr. Palacký a dodal: „Byli prvním národem na zemi, jenž povstal na obranu své duchovní svobody a za to nasadil celou svoji existenci.“ Příběh první: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu |
| ● Kostnická hranice pak dodnes zůstala němou výčitkou světu, který je tak často lhostejným k vlastní svobodě svědomí, k posledním, věčným pravdám, k osudu svých bližních a k budoucnosti světa. Proto také hoří zápalné hranice, oběti za budoucnost, i po mnoha staletích, a naše úvaha by nebyla úplná, kdybychom neuvedli, že v době smrti Mistra Jana byl na Moravě upálen student Karlovy university – rovněž Jan – a jeho druh neznámého jména. A roku 1969 na protest proti brutální okupaci Československa dobrovolně zahynuli v plamenech další Janové – Palach a Zajíc; první z nich - zase posluchač University Karlovy. Svět se za pět století věru změnil méně, než si kdy myslíváme – a tedy boj za jeho přestavbu, boj proti tupé moci, dogmatům a násilí je stále otevřen – skýtá jen nové příležitosti... Příběh první: Jan Hus - Svědomí proti autoritě a dogmatu |
 ● S pojetím odporu proti moci souvisí i Chelčického taktika nenásilí. Tomuto mysliteli neušel totiž stav neblahé rovnováhy, k němuž dochází, jestliže ublížíme třebas i člověku špatnému. Zabijeme-li v osobním konfliktu lidi špatné, pak zlo, které dosud páchali tito lidé, se svým způsobem přenáší na člověka, který je zahubil svou zbraní. Příběh druhý: Petr Chelčický - Duch proti moci |
| ● Chelčický ve své koncepci nenásilné cesty vidí řešení jen v nápravě individua, v jeho zušlechťování a tedy v mravním úsilí každého z nás. To samo o sobě není málo – neboť změním-li se já sám k lepšímu, jak poznamenal kdosi pregnantně, budu mít spolehlivou jistotu, že je na světě o jednoho darebáka méně. A vychovám-li navíc dobře své děti, pak se začnou počty mravně žijících, mravně myslících a jednajících jedinců násobit. Chceme-li podle Chelčického měnit svět, pak se musíme sami stát dokonalejšími než náš protivník, který nemá jinou zbraň než mocenský nátlak. Násilného boje ostatně užívají jen ti, jimž schází mravní způsobilost, a tak nepřítel, násilník, se skrývá především v nás samotných, v našem etickém založení. Vždycky bude platit jako východisko kategorický příkaz Nového zákona: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim. Příběh druhý: Petr Chelčický - Duch proti moci |
| ● Zdá se, jako by Gándhí s časovým předstihem okomentoval toto vítězství nad hrubým útlakem, když napsal: „Nenásilí se vysmívá moci tyrana a zesměšňuje ji tím, že neoplácí stejnou mincí, ani neustupuje.“ Neústupnost, bohužel, se neudržela dlouho. Neboť vždycky a v každé zemi se najde dost lidí laxních, povolných a také mnoho sociálních elementů, které si vždycky rády ohřejí svou polévku na jakékoli plotně. Zemi ovládlo násilí a jeho obětí se stala v první řadě inteligence. To není náhodou – intelektuálové, pravda, nesou na svých bedrech technický, vědecký a kulturní pokrok a na jejich ramenou jako na ramenou Atlantů spočívá tíže tohoto světa. Přitom představují zároveň největší hrozbu nekultivované, nevzdělané moci, a tedy také první terč totalitního násilí. Je tomu tak zajisté i proto, že lidský intelekt netvoří ucelenou sociální skupinu, propojenou hlubšími vazbami. Dobře mířená stávka elektrárenských topičů dokáže v několika dnech ochromit zemi, zlomit odpor vlád a podnikatelů. Intelektuál se v nejlepším případě zatím odvážil individuální vzpoury, která byla záhy potlačena – protože byla individuální. Navíc je nesporné, že stávka v kterémkoli odvětví, které vyrábí viditelné, hmatatelné hodnoty, má okamžitý dopad materiální – intelektuálové produkují hodnoty téměř nepozorovatelné, i když na těchto produktech ducha stál a stojí svět. Je proto téměř nevyhnutelné, aby se lidský intelekt a jeho práce stala viditelnější – nejrychleji a nejprokazatelněji se tak může stát generální stávkou inteligence, ne-li všesvětovou, tedy alespoň v jedné jediné zemi. Nevelký koordinační výbor, který by spojil všechny pracovníky ducha v jediné zemi, by dal jednou provždy mocenským strukturám světa na vědomí, s kým mají tu čest. Politické systémy by snad poznaly, jak těžko se hospodaří ve státě, kde nepracují technici a inženýři, kde nehrají divadla, kde mlčí rádio a televize, kde se neučí ve školách, kde neordinují lékaři i kde nevychází tisk. A inteligence by se konečně stala rozhodující společenskou silou, jak si to zaslouží již dnes. A jak si to se znásobenou silou zaslouží na přelomu století, kdy se vzdělanost stane pro převládající většinu obyvatel neodmyslitelným životním vkladem. Ostatně kdyby takováto intelektuální fronta tlačila nepřetržitě na své vlády, nemuseli bychom ve 20.století přihlížet zločinům genocidy, režírovaným válečným konfliktům, likvidaci intelektuálů a koncentračním táborům. Příběh druhý: Petr Chelčický - Duch proti moci |
| Poznámka P.L. Červeně označená Ravikova úvaha O INTELEKTUÁLNÍ FRONTĚ je hodna nejen maximální pozornosti, ale především co NEJRYCHLEJŠÍ REALIZACE. Podle mého názoru je totiž jediným způsobem, jak se dá současný vývoj v naší zemi (a nejen v ní) účinně ovlivňovat. A kdo jiný má dnes možnosti a schopnosti ovlivňovat veřejnost, než-li INTELEKTUÁLOVÉ. Právě oni by se měli stát reálnou protiváhou samolibých politiků, všech možných kariéristů, nepoctivců a byznysmenů bez jakýchkoli skurpulí, kteří promyšleně zneužívají náš stále ještě slabý a v mnohých ohledech bezmocný demokratický systém. |
 ● „Lidé neumějí vládnout, ani dát si vládnout“, píše Komenský. „Neumějí vládnout jiným ani sami sobě... Nedovedou si dát vládnout jinými a neumějí to ani sami. Neboť především mnoho vznešených lidí zapomíná na svou vznešenost a má duši tak otrockou, že je ve vleku těch nejnicotnějších věcí, břicha, hrdla a ostatních nicotností, a proto se dávají ovládat, vést, vláčet, smýkat sebou sem a tam; tito lidé si nezaslouží ani názvu člověk. Jsou však zase lidé, kteří se nespokojují s tím, aby spravovali sebe a své věci, ale mají velmi naspěch, aby spravovali jiné, a působí jim rozkoš panovat, utlačovat jiné, podrobovat si je, pošlapávat je...“ Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
| ● První křesťané, a především sám Ježíš, nebyli odsuzováni proto, že by se snad vzpírali některému společenskému systému nebo některé formě vlády, ale proto, že postavili svou osobní odpovědnost, své svědomí a cit nad všechny mocenské tahy své doby. Zpochybnili režimy všech dob a vnutili nám otázku, zda vůbec stojí minulé a stávající pořádky moci za to, abychom se pro ně angažovali a abychom na nich zbudovali svou existenci a svou idividuální perspektivu. Jestliže přijmeme toto Kristovo pojetí, shledáme, že náš život má hlubší smysl než být pouhým pasivním prostředkem v rukou nevábných politických sil. A pod tímto zorným úhlem se nám také budou absolutní moc totalitních režimů a politické manévry stran jevit v poněkud jiném světle. Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
| ● A protože šlo Komenskému o celkový rozvoj osobnosti, o rozvíjení lidství v pravém smyslu toho slova, zahrnoval do svého programu i citové, náboženské a mravní dimenze. Kultivace nebyla, jak jsme si již řekli, smyslem sama o sobě – má sloužit společnosti, v níž člověk žije a již má také proměňovat k ušlechtilejším podobám. Tedy vzdělání je prostředkem pro zasahování do běhu naší země ve prospěch lidského společenství. Jak je dnešní systém školství ještě vzdálený těmto představám! Děti ve školních lavicích nejsou vedeny ke kritickým pohledům na svět, k diskusi a k rozvíjení vlastní jedinečnosti a už vůbec nejsou připravovány na to, aby svět proměňovaly. Naopak – jejich fantazie je systematicky podvazována vžitými pravdami, schématy stávajících mocenských poměrů a snahou o perspektivní podporování nikoliv toho, co má být, ale co je a co už dávno být nemělo. Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
| ● Do škol navíc nepronikl duchovní rozměr, s nímž Komenský neodmyslitelně počítal. Ve výuce se střídají jména vladařů, letopočty, matematické vzorce, geometrická a gramatická pravidla a mnoho podružných fakt, která je třeba prostě memorovat, i když žáci i učitelé dobře vědí, že za několik měsíců, nemluvě už o letech, se většina balastu z dětské paměti vytratí. Zeptejme se však, jsou-li naše děti vedeny k etickému chování v životě, jaký mravní kodex jim naši učitelé vštěpují? Naučí se dívat na svět, na vzdálené národy s pocitem tolerance a porozumění? Dozvědí se o duchovních bojích, které tu vedli velcí mužové po tisíce let? A naučí se na lidi kolem sebe dívat jako na své bližní, kteří nesou světem stejný lidský úděl? Dozvědí se o lidském svědomí a o jeho úloze, o obtížnosti a riziku boje za pravdu a pokrok na zemi? Dají jim snad učitelé intelektuální a citovou výbavu pro těžké okamžiky života? Nikoliv. Děti mají vycházet ze školy jako mobilní slovníky encyklopedických znalostí, přičemž se už předem počítá, že ve většině stran této encyklopedie mladí lidé nikdy v budoucnu listovat nebudou. Váha je tedy kladena na fakta, ale ne na onen nezbytný základ, bez něhož člověk nemůže být člověkem, totiž na kvalitu ducha. Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
| ● Výtvarné umění, které se po staletí inspirovalo tímto zdrojem, zůstane záhadou. A především se vnímavý člověk ve školní lavici nedozví nic o absolutních příkazech mravnosti, které platí na všech rovnoběžkách a které jediné mohou být absolutním, univerzálním kodexem, na němž se svět budoucnosti může dohodnout. Mocenské systémy si prostě učinily ze školních tříd základny politické propagandy – v totalitních režimech jsou pak děti navíc rozpolceny mezi vliv rodičů a školy, a snad všude na světě jsou naši potomci podrobováni otřesům při porovnávání výuky a praxe. Ve školách se snad dozvědí, že není radno krást, podvádět a lhát. Nezdravé poměry na naší zemi je však donutí v zájmu uhájení existence předstírat přizpůsobení, i když se budou se stávajícími systémy diametrálně rozcházet. Kdepak je tedy Komenského zásada, že by myšlení, jednání a konání mělo být v jednotě a že tato jednota musí být solí výuky? Naopak, už od první chvíle ve školní lavici se má malý človíček naučit biflování bez vlastní úvahy. Výuka je podrobena kritériu budoucích výdělečných schopností, a škola tedy vychovává pracovní síly a nikoliv jedince schopné měnit svět. Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
| ● Naše planeta se přirozeně nezmění, dokud se nepromění samotní lidé, na nichž leží břemeno našich perspektiv. A tak zablokováním tradiční výuky si mocenské systémy pojišťují svou vlastní trvanlivost. Horizont širších časových momentů je podřízen potřebě okamžiku a s nesvobodou ve škole se zužuje míra svobodné volby v praktickém životě; tak tedy dnešní školáci mají naději, že pouze rozhojní svět – to velké mraveniště shánčlivých davů, jejichž životním naplněním se stalo pohodlí a honba za materiálními požitky a pasivní zábavou. Moc si věru nemohla přát nic lepšího! Tragický je jen fakt, že si tato rizika už před staletími uvědomoval J.A.Komenský, když napsal, že jestliže nedosáhneme hlubokého poznání smyslu světa, „budeme ve všech ostatních snahách pouhými veverkami zavřenými do klece svých pošetilostí; a čím horlivěji se budeme zabývat vnějšími dovednostmi a denními starostmi, tím větší bude naše únava a přesto si nikde nepomůžeme z klece světa.“ Věru prorocká to vize naší doby! Příběh třetí: Jan Amos Komenský - Každý svým knězem, filosofem a králem |
Přál bych si, aby se pro vás staly tyto vybrané myšlenky nejen důvodem k zamyšlení, ale hlavně k důkladnému přečtení historických příběhů na téma SÍLA SLABÝCH. Je pravdou, že věci a problémy by se měly vnímat v kontextu souvislostí. Já však tvrdím, že v dneším světě, který je přehlcený informacemi, je obzvlášť důležité hledat, nacházet a doporučovat cesty, kterými by se měla lidská společnost ubírat. Ravikovy historické příběhy jsou bezesporu jednou z cest, která stojí za to býti objevena. Pavel Loužecký |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Vážený a milý pane Loužecký! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 12. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Ivan Kraus |
 |
Milan Markovič |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jiří Suchý |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |