Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (4)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

KLOKANI.CZ

Vážení přátelé, kamarádi!

Nejsme žádní hledači adrenalinových zážitků, ani nechceme sobě nebo jiným něco dokázat či pokořit nějakou horu (výzvu). Jsme cestovatelé s kufrem, zástupci střední třídy.
Abychom přežili pracovní vytížení, musíme spojit poznávání s odpočinkem, a to v limitovaném čase tří týdnů.
V rozhodování chceme být nezávislí, proto si všechno plánujeme sami.
Naše vyprávěnky píšeme především pro naši rodinu a přátele, ale i pro každého dalšího, kdo ještě dokáže být zvědavý. Chtěli bychom zbořit mýty, že cestování v Jihovýchodní Asii bez dálkového řízení cestovní kanceláře není možné.
Thajsko si mnozí vyzkoušeli, ale je tu taky Vietnam, krásná země, speciálně Čechy neprávem opomíjená, kterou jsme prošli od severu k jihu a vyprávěli jsme o něm na mnoha prednáškách. Teď cestujeme Laosem a Kambodžou.
Pokud vám v našem vyprávění něco chybí, těšíme se na otázky.

Lenka a Luděk Novákovi
Klokani CZ

Cestování s kufrem - LAOS, KAMBODŽA

Zápisky z deníku   (4.týden)

Si Phan Don
7.1.2008

Jsme u cíle. Cestovali jsme opět mikrobusem, rozhodně mladším, než „bus air“ laoské letecké společnosti a tentokrát důstojně, nohy jsme měli, jak se patří.

 

V přístavišti, kde jsme přestupovali na loď, se udála zvláštní a vlastně pro nás jedinečná historka. Cena lodního lístku pro jednu osobu napsaná na ceduli před pokladnou se odvíjela od počtu osob.
Nevýhodná byla cena pro 1 – 2 osoby, od čtyř osob byla nabídka velmi lukrativní. Cestovatelé hodně často cestují ve dvou, takže každá dvojice z busu zacálovala pěkně mastnou cenu. Až do okamžiku ……… kdy se probraly Lúďovy spořivé mozkové buňky a oslovil blízkou dvojici ve frontě:
„ Co říkáte, koupíme si lístek dohromady?"
„Jak dohromady?“
„No jako čtveřice, budeme to mít levnější!“
„No, proč vlastně ne? Prosím kup nám lístek pro čtyři“
Stalo se a samozřejmě cena pro jednoho byla za hubičku. Pochlubili jsme se a frontou to zašumělo.
„Co říkal?“
Ti, co už lístek měli, se okamžitě párovali s ještě volnými dvojicemi.
„My jsme taky čtyři!“ a vymáhali vrácení peněz. To už se do toho vložil řidič, co nás přivezl. Cena najednou byla pro všechny stejná a ta nejnižší. Pochopili jsme, že při počtu osob 4 a více na jednu loď už stál lístek pro každého pořád stejně. Setkali jsme se s prvním evidentním pokusem na nás něco nepoctivě vydělat. Všichni už mají lístek za správnou cenu a je čas odrazit. Ale vrchní manager lodi pořád nervózně pobíhá a počítá. Úplně ztratil přehled, kdo lístek má a s kým. Nevychází mu to. Je v tom pěkný zmatek, ti jsou s těmi a jiní zase s těmi. A tak se kontrolují lístky.
A hele! Na lodi objevil jednoho bílého tedy vlastně černého pasažéra. Ten se vymlouvá, že si myslel, že si lístek koupí rovnou na lodi. Styděli jsme se za něj všichni. „Velcí:místní je 1:1“.

Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů)

Vplouváme loďkou mezi ostrovy a konečně chápu, jak tohle místo přišlo ke svému jménu. 4000 ostrovů znamená něco jako Praha stověžatá. Mekong se rozlévá do šířky a když je málo vody, odhalují se písčinky, plážičky a keříčky. Všechny se počítají. 1,2,3,…….X000
Pro všechny, co nemají rádi nasládlé romantické povídání – ujišťujeme vás, že jsme zdraví a v pořádku. Můžete jít pracovat.

Pokud trochu romantiky snesete, pak vězte, že souostroví 4000 ostrovů je poslední nedotčený ráj v jihovýchodní Asii (nepočítám Con Dao ve Vietnamu, to je moje srdeční záležitost). Nejen, že tam elektřinu pouštějí jen večer, ale jsou to ostrovy, kde se celé dny můžete bez cíle toulat na kole mezi kokosovými palmami nebo se nechat vozit loďkou z ostrovu na ostrov. Domorodci dokonce bílé tváře pouštějí po proudu v nafouknuté pneumatice. Ne, to není za trest! To je pro zábavu (rozuměj, těch plovoucích). Na jednom konci ostrova je vypustí a u mostu je zase odchytí. Všichni, co jsme je viděli takhle plout, vypadali velmi vysmátě. Žádné přesné mapy tu nejsou. Jedete a jedete a vždycky jste překvapeni, „kam jste se to zase sakra dostali“.

Při západu slunce se popíjí BeerLao a hraje na kytaru před chatičkou za pár dolarů. A to všechno na začátku ledna, v době kdy naše milovaná dcera nazvala Prahu „hnusnou“.

 

Pokud máte ve skříni zbytky toulavých bot a starý kufr, začněte balit. Čas plyne rychleji, než voda v Mekongu a časy se rychle mění.
Přátelé, začíná se nám tam roztahovat německá komunita! Většina zde tráví celou zimu. V jedné restauraci už začali vařit i německý Schnitzel. Laos začíná být atraktivní destinace. Je klidnější než Thajsko, výrazně levnější a stále tu panuje Lao klid.

Jak to tu vypadá?

Kokosové ostrovy, uprostřed políčka s rýží - teď rýžová strniště, místo moře Mekong, vodopády a peřeje na dosah a vzácní sladkovodní delfíni pod hladinou.
- Co na ostrovech uslyšíte?
Chvílemi jsem měla pocit, že jsem v chatové osadě. Všude se ozývá bouchání a řezání, jak se staví další chatičky pro pohotové Němce. Dominují cikády a v blízkosti vodopádu uslyšíte hřmění padající vody. Celý den a všude se ozývá pípání kuřátek, večer generátory a nad vodou písničky a hudba. Všichni se tu navzájem zdraví. " Sabaidi!"
- Jak to voní v ráji?
Jako v létě u prababičky na Českomoravské Vysočině. Posečenou trávou a strništěm, loukou a vodou, prachem vozových cest a sluncem. Voní to tu jako prázdniny, lítají tu motýli a šplouchají ryby. Taky jsem cítila jasmín. Myslela jsem si, že to není možné, pak jsem se dozvěděla, že jasmínový čaj je zdejší specialita. A všude je plno čmoudíků. Vaří se tu všude na ohni a topí se vyschlým dřevem.

 

Obyvatelé jsou soběstační, pěstují rýži, cukrovou třtinu, slepičky, vajíčka, prasátka, kravičky a ve vodě loví rybičky. A u chatrče satelit, tentokrát na palmovém kmeni. Když nahodí generátor, pustí si do beden muziku nebo televizi. Několikrát denně jsme potkávali velké hloučky dětí v bílých košilích, tmavých kalhotách nebo dlouhých sukních s vyšívaným lemem. Šly respektive poskakovaly ve školní uniformě do školy.

 
 

A všude bylo vždycky plno smíchu. Škol jsme viděli několik. Byly to přízemní zděné budovy s velkým hřištěm. A pořád kapacitně nestačí, takže se do školy chodí na směny. Nejezdí tu auta a je tu velmi klidno. Na několika větších ostrovech se bydlí. Vybrali jsme si z těch větších jeden menší se jménem Don Khon.

Bydlení v raftelu

A co jsme tam dělali my? Chtěli jsme si zkusit bydlení v raftelu. Udělali jsme si předem rezervaci, ale po telefonu nám potvrdili jen jednu noc a my chtěli dvě. Prý mají potom plno. Nevzrušovalo nás to. Vyřešíme to až na místě.
Recepce byla pod palmou.
„Počkej, nech to na mně" říkal Lúďa. „Ale my jsme si rezervovali dvě noci!“
„Ne, já tu mám rezervaci jen na jednu!“ Laoský chlapec byl evidentně ve stresu, zatímco my jsme setrvávali v Lao klidu.
„Počkejte, já se ještě jednou podívám“. Nervózně listuje v malých papírkách. „Aha, tady to je, dvě noci!“
„Vidíš, všechno jde!“ Luděk byl velmi spokojený. Vyšlo nám to.
Jak vypadá raftel? Tak na to jsme byli zvědaví taky a právě proto jsme chtěli tam a jenom tam.

 
 

Jsou to vždycky dvě chýše z palmového listí s doškovou střechou. Uvnitř je vestavěná koupelna se splachovacím záchodem - zase bez stropu, ale v tom už umíme chodit. Tekoucí voda je k dispozici celý den a údajně i teplá. Směrem k řece se otvírá teráska se dvěma křesílky. Velmi jsem ocenila, že křesílka jsou sice prosezená, ale ratanhová a ne plastové. Na konec terásky šplouchá voda z Mekongu. Celé to pluje na bambusových vorech a dostanete se dovnitř po dřevěných lávkách. S volbou jsme byli spokojeni. Konečně se vyspíme, v Pakse nám od časného rána jezdily pod oknem motorky.

Pozorování sladkovodních delfínů

Půjčili jsme si kola a nejdřív jsme navštívili, jak místní říkají, " Lao Niagaru". Mekong se tu rozlévá do šířky 13 kilometrů peřejí, s hřmotem skáče přes malé skály, veliké balvany, tvoří vodopády a vodopádky a nakonec úzkou soutěskou rychle mizí v dáli.

 

Překvapilo nás, jak je čistý. Místní si chodí pro vodu na vaření. Odhalili jsme, že dokonce i náš hotel v něm myje nádobí.To nevadí, že kousek proti proudu se právě pasou vodní bůvoli.

Dalším cílem byli delfíni při západu slunce. K výchozímu stanovišti jsme museli ujet 8 km po "strašné" kamenité cestě, doma bych po ní NIKDY nejela. Dojeli jsme k ceduli, pod kterou stál člověk v čisté košili a evidentně na nás čekal.
„Chcete vidět delfíny?“
No, to jsme opravdu chtěli.
„To ale potřebujete loď, abyste se dostali na pozorovací ostrůvek. Máte štěstí, já ji pro vás mám!“ Vytáhl na nás ceník, ze kterého bylo evidentní, že zase je to nejdražší pro dva a velmi výhodné pro čtyři. Začali jsme být spořiví. Třeba ještě někdo přijede!
Stáli jsme na prašné kamenité cestě, kromě nás nikde nikdo a dívali se s očekáváním do dáli. Kde jsou, vždyť už je nejvyšší čas. A skutečně se v zákrutě objevily dvě třesoucí se postavičky na kole.
No konečně. K našemu překvapení to byla dvojice, se kterou jsme letěli autobusem do Pakse. Byli tenkrát mnohem rozzlobenější než my, protože místo hodinového letu s Lao Air letěli celý den autobusem už podruhé. Co když jsou právě oni nositeli smůly?
Evidentně nás rádi viděli. A bylo to jako vždycky a všude na světě. Člověk v čisté košili od nás vybral peníze, vydal pokyny a odešel.
Tlupa dětí nás doprovodila k loďce a zmizela. Řidič loďky byl bez košile a jeho úsměv byl stejně děravý jako jeho loď. Touhle lodí opravdu pojedeme? Kyblíkem vybral ještě trochu vody a pokynul rukou.
Nastupovat! Vypluli jsme na loďce směrem k ostrůvku. Několikrát nám vynechal motor, až najednou zhasl docela.
Neplánovaně jsme najeli na balvany ukryté v řece a loďka se několikrát otočila kolem své osy. Snad nás někdo vysvobodí.
Náš řidič zamával dlouhými prkýnky, co měl místo vesel a najednou jsme místo k pískovému ostrůvku zamířili k nejbližšímu skalisku.
Řidič přirazil ke stále a vystoupil. Čekali jsme, že nás odstrčí a nechá osudu. Ještě že už jsme pod peřejemi. Bylo to právě naopak, máme vystoupit. Byla jsem najednou smířená se vším. Ono to nějak dopadne.

Tak jsou z nás Robinsoni. Podívala jsem se na naše partnery z autobusu. Je to jasné, jsou to smolaři a my si to s nimi odneseme. Řidič na nás vychrlil mnoho nesrozumitelných slov. Kroutili jsme nechápavě hlavami.
Ukazoval rukou, ať se posadíme. Nechá nás tu, nebo co s námi bude? Znovu vykřikoval a ukazoval:
"Tam, tam!", pak začal vylévat vodu z lodi. Záchrana? Podívali jsme se směrem, kterým ukazoval a najednou jsme úplně zapomněli na svůj pohnutý osud.
V tekoucí mědi se objevily tmavé obloučky. Delfíni! Stádečko možná dvanácti delfínů se předvádělo nedaleko našeho balvanu. Zároveň a pro nás to bylo velmi překvapivé, jsme slyšeli jejich vydechování. PFFFFF, PFFFFF. Slunce padalo do vody a byl nejvyšší čas k návratu. Motor se nad námi nakonec smiloval. Zpátky jsme jeli vodou, která už byla červená.

 

Na jihu se stmívá rychle. Potmě se po kamenité cestě v úplné tmě jet nedá. Posledních pár kilometrů jsem kolo vedla. Z pralesa se ozývaly neznámé zvuky a cosi velikého mi lítalo kolem hlavy. Adrenalin tryskal.
Asi noční motýli, namlouvala jsem si. Pak mi Luděk prozradil, že to byli netopýři. Konečně jsme z dálky slyšeli ratata, hudbu a v dálce se objevilo světlo. Spustili generátory. Našli jsme i náš raftový bungalov. Konečně doma.
Bungalov byl celý z venku osvětlený. Světlo pronikalo škvírami dovnitř jako proutěným stínidlem, voda šplouchala a cikády cikaly. Usnuli jsme jako plaváček v košíku.

Když zhasne generátor

Zhasl generátor a probudilo mě ticho. Vlastně to nebylo ticho, ale divné zvuky, které neznám. Něco běhalo po stěnách, něco chrastilo na střeše a něco hodně šramotilo přibližně v místě, kde byl stoleček a pod ním koš. Voda šplouchala, jako když k nám leze krokodýl. Vzpomněla jsem si, že na stole přibližně v místě největšího šramotu jsem nechala ležet poslední Fidorku. Určitě mi ji něco žere.
Mám se podívat? Poctivě si musím přiznat, že se asi bojím. Opět spray z adrenalinu. A úplná, ale úplná tma. Rozhodla jsem se, že pro naši bezpečnost (a ze svojí zbabělosti) Fidorku obětuji. Hlavně proboha ať to nevleze na nás. Ještě jsem se chvíli bála, ale spánek byl nakonec silnější než strach.

8.1.2008

Proč tu všichni chodí spát se slepicemi?


Ráno jsme okamžitě pochopili, proč tu vesničané chodí spát se slepicemi. Přece aby se vyspali. Slepičky měli u každé chatrče. Slepičky zase měly kuřátka a to znamená, že museli mít ještě co? Přece kohoutky. A co dělají kohoutci ráno? A když je nich hodně?
Obloha ještě ani nezačala blednout a ostrovem se rozléhal kohoutí řev. Utichl, až když slunce vyšlo. Kam se na ně hrabou motorky. Už chápu, proč mají Francouzi na venkově tolik oblíbené kohoutky na víně. Obojího mají dost.

Osudu neutečeš

Tak to na nás prasklo. Musíme opustit náš plovoucí pokojíček, přijede výprava. Recepční byl pěkně vystresovaný, když nám to oznamoval (voda pod postelí mi bude chybět, utopily se mi v ní špatné sny). Jako náhradu nám nabídl ubytování ve staré francouzské koloniální vile.

 

Bydlení ve vile bylo mojí slabostí, odpustili jsme mu. Kolonialisti evidentně uměli žít. Asi to tak má být. Než jsme odešli, našel Luděk v koši brouka. Trochu se od noci smrskl, měl už „jen“ 4 cm.. Domluvili jsme se, že to je jen brouk a že už o něm nebudeme hovořit. Fidorka zůstala netknutá.
Při snídani jsme se z malované mapy dozvěděli, že jsme na kole jeli po starém železničním náspu. Peřeje na Mekongu byly překážkou pro vodní dopravu, tak přibližně na konci 19 století Francouzi postavili přes dva ostrovy železnici a po ní se peřeje objížděly. Po válce Francouzi odešli a trať už nikdo nepotřeboval. Ostrované ji rozebrali a udělali si z ní můstky přes rokličky. Na konci bývalé tratě stojí zbytky staré lokomotivy, že které už se ale vůbec nic nedá odmontovat.

             

Zůstal jen násep a kamenný most. Oba ostrovy jsme objezdili na kole. Smolnou dvojici už jsme nepotkali, takže jsme si užili pohodový den. Bohužel jen jediný a příliš krátký. Týden by byl lepší, měsíc ještě lepší a možná, že bychom tu vydrželi i celou sezónu.
Poprvé jsme si zkusili i pravé houpání v hamaku, kterému se vesničané velmi rádi věnují. A když se nám alespoň na chvíli podařilo se úplně uvolnit, houpy houpy, a zastavit vnitřní dialog, houpy, houpy, zobali nám lelkové z rukou. A co jsme tu jedli? Přiznám se, že nám při projížďkách pěkně vyhládlo a poprvé jsme porušili pravidlo STOP, NEJDŘÍV SI TY DOBROTY VYFOTOGRAFUJEME. Sežrali jsme to. Protože kdo by se s tím fotografoval!

 

9.1.2008

Loučíme se s rajskými ostrovy za slavnostního řevu kohoutů. Čeká nás cesta do zaprášeného Pakse a máme v sobě několik malinkatých stresíčků.
Ubývají nám hotové dolary, bude mít banka otevřeno? Dá nám je na kartu?
Nechali jsme oba naše kufry v hotelu a vyrazili jsme jen s batůžky. Najdeme je tam, až se vrátíme? Budeme mít kde přenocovat?
A co let do Siem Reapu, nezruší ho? Přišli jsme díky Lao Air o návštěvu dvou naplánovaných míst. Na druhou stranu jsme se zase poučili o Lao klidu. Štěstí je stav mysli!

 

Jsme v Pakse a v duši se nám rozlévá Lao klid. Třikrát všechno dobré. Duch alkoholických nápojů nás neopustil. Máme peníze, bydlení a slíbené letadlo. Zase jsme mu nalili. A sobě taky.

Vztah Lao People k cennostem a penězům obzvlášť

Vrátili jsme se do hotelu a po dívce na recepci jsme opět chtěli, aby nám uschovala naše cennosti. Kam? No zase do šuplíku. Viditelně znervózněla: „A vy v těch obálkách máte něco cenného?“
„ Ano, to máme!“
„ A máte tam peníze“.
„ Máme!“
„A co ještě? Pasy?“
„Jo, máme tam pasy a taky letenky“.
„ A proč mi to tedy dáváte, to já nechci!. Starejte se o to sami.!“ a všechny obálky nám vrátila. Na poslední procházku po městě jsme je v hotelovém pokoji zamkli do kufru.

Vztah k penězům, kterých se jim nedostává, je ještě patrnější. První nás překvapila prodavačka v krámě. Vzala od nás peníze a hodila je do šuplíku, ve kterém už měla hodně takových peněz. Další byla úřednice na letišti, když nám vracela za letenky. Chyběly jí drobné dolary, tak sáhla do kapsy, do vlastní kapsy, vytáhla hrst zmačkaných bankovek a několik nám jich vytáhla.
O řidiči autobusu jsme vám už říkali .
Když jsme platili dívce u stánku za čaj, vyndala z pod pultu něco jako popelničku, která se používá v koupelnách. Měla ji už téměř plnou peněz.
Na tržišti od nás prodavačka vzala peníze, které si pracně vysmlouvala a odhodila je bez nejmenšího zájmu do staré papírové krabice od sušenek.
Nejkurióznější místo na peníze jsme viděli na hedvábném ostrově. Prodavačka nápojů měla všechny peníze pověšené na šňůře v košíčku na kolíčky. Ale byla pečlivá, košíček měl víčko.
Teprve až všechny ty nádoby naplní, odnesou je do banky a koupí si …třeba motorku. Protože kdo by se s tím přece počítal!

Abyste měli představu, kolik peněz bude manager s kufrem potřebovat na zimu, uvádím několik orientačních cen.
Ubytování: ve vile od 45USD (Silvestrovská cena) do 25 USD, hotýlek s klimatizací za 15 USD.
Jídlo: Americká snídaně za 2USD, Beerlao (0,68) 1,5 USD, nudlová polévka v umyvadle do 1,5 USD, dobroty v Lao restauracích do 3,5 USD, v restauracích s francouzskou kuchyní vedených bílou tváří do 6 USD
Doprava z a na letiště podle vzdálenosti do 5 USD taxíkem, doprava po městě Tuk-Tukem do 2 USD, v jídelnách se najíte za 1USD.
Doprava je velmi levná, 10 hodin letu autobusem 15 USD a na ostrovy jsme se dostali za 4 USD.
Jízda celý den luxusním autem ve čtyřech s řidičem pro každého 30 USD včetně vstupného k vodopádům a do domorodé vesnice.
Prádlo vám vyperou za 1USD/1 kg.
Lao whisky 0,5l za dolar.
Kolo na celý den za dolar.
Nic nepořídíte s Master Card, na všechno musíte mít hotové peníze.
Trošku!

Adoptovali jsme Laos, náš Laos. Dokážeme stejně přijmout i Kambodžu? Zítra ráno zase na letiště. Z Kambodži mám obavy. Z rozhovoru s mnoha cestovateli, kteří berou celou Jihovýchodní Asii šmahem, jsme pochopili, že Lao klid končí. SABAIDI LAO!

                             

PS: Stále zdůrazňuji Lao klid. Až doma jsem se dozvěděla, že během let 1964 -73 byl Laos nejvíce bombardovanou zemí světa. Američani tu rozpoutali „Secret war“. Každých 9 min po celých 24 hodin denně tu Američani vypouštěli letadlo plné bomp – po celých DEVĚT let!!! Laosu Amíci říkali „The Other Theatre“ („Jiné bojiště“). Zahraniční novináři ani běžní občané o tom neměli ani tušení. Konečně jsem pochopila, jak je to s tou zahraniční pomocí. Vždyť je vlastně úplně v pořádku, že jim dnes dávají peníze. Už jim dávno patří!!!

Nové zápisky z deníku budou uveřejňovány vždy po týdnu.   Další díly seriálu najdete ZDE

Foto © Lenka a Luděk Novákovi

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 02. 2008.