Svlečená do naha (2.)

BOLEST A  JEŠTĚ  BOLESTIVĚJŠÍ  PONÍŽENÍ

První poznávání sousedů, místní hospůdky i štamgastů bylo jedním z kladných zážitků té doby.

Jen díky své nátuře, vesměs kamarádské a otevřené, jsem brzy získala přátelé mezi místními ženami a hlavně muži. Jak jinak.

Městská holka mezi uštvanými vesničankami. Ve finále vše dopadlo úplně opačně. Místní v klidu posedávali před hospůdkou a já pospíchala do krámku, který byl otevřený pouze v určenou dobu. A honem domů, naštípat dříví, zatopit a to nemluvím o mé nové velké vášni - králíkárně.

S jakou hrdostí jsem si zakoupila na inzerát první velkou samici s tím, že zřejmě brzy budou mladé, neb je již připuštěna. Nutno podotknout, že jsem ji rozmazlovala pampeliškami a čerstvou travičkou, abych zhruba po měsíci zjistila, že to není ona, ale on.

Stane se... příště jsem byla rozvážnější a vzala si s sebou odborníka.

Půlrok byl natolik hektický, že veškeré moje zdravotní problémy prostě ustoupily stranou. Děti si zvykaly na nové bydlení i na ranní vstávání, aby dojely včas do školy. Manžel poznával sousedy a studené pivo v místní hospodě.

Abych pravdu řekla, nevěnovala jsem tomu až tak velkou pozornost, nových dojmů a naučení znalostí, nutných k životu na vesnici, bylo tolik, že jsem nevnímala čas.

To ráno, kdy přišlo první varování, jsem jako obvykle vypravila děti do školy. Zahrádka už volala po jarní údržbě, tak jsem procházela cestičky a hrabala zbytky listí. Tam dám ředkvičky, kedlubny, tady bude mrkev a petržel s cibulí. V duchu jsem si plánovala nádhernou zahrádku, plnou užitečných i okrasných rostlin. Vrátila jsem se zpátky na dvorek, za oknem jsem zahlédla Karla, jak na mne zamával. Usmála jsem se, opětovala pozdrav a šla poklidit "náš" baráček.

Ještě nasekat trochu trávy pro králíky. Vyšla jsem na louku před domem.

Sehnula jsem se a prvně sekla srpem.

Jakoby mi někdo vrazil do třísel nůž.

„Proboha, co se děje?"

Svezla jsem se do trávy a zadržovala slzy.

„Mámo, co je ti?" ozvalo se za mnou. Jarda stál, opřený o kolo, na zádech batoh s pivem.

„Nevím, bolí to," sykla jsem mezi zuby.

„Co tě bolí, že ty ses sekla. Já ti říkal, že to udělám"

Pomalu jsem se zvedala ze země. Dobelhala jsem se až k němu, rukou si držíc pravé tříslo.

„Zas ta tvoje jizva, to by něco chtělo."

Zvedla jsem oči a jen mlčky zavrtěla hlavou.

„Budu muset k doktorce, udělala se mi tam nějaká bulka," dodala jsem a smutně odkráčela domů.

Zůstal stát na místě a já byla ráda. Nechtělo se mi o tom mluvit a hrdlo mi sevřel strach.

Jsou to teprve čtyři roky, co mi odešel táta.

Na rakovinu...

                                                                               ***

Dny ubíhaly jak voda, starosti o děti i živobytí byly pro mne momentálně důležitější než já sama.

Zdálo se mi, že se jizva umoudřila, pravda, koupat jsme se mohli jen jednou za 14 dní, aby se ušetřilo na elektrice.

Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout. Vděk zavazuje a představa vyhození zpátky na ulici mi zavírala ústa v momentech, kdy jsem toho měla dost.

„Ivet, jsi tam?" ozvalo se ze zahrady.

„Jo, děje se něco?"

„Jedu do města, nechceš jet se mnou?"

„Hned jsem tam!"

Pohodila jsem hadr do umyvadla a snažila se dát trochu do kupy. Přece jen ten život na vesnici člověka otupí, co se týče parády, namalovaných očí a dlouhých nehtů. Hodila jsem na sebe rifle a v momentě, kdy jsem je natáhla na nohy, zabolela mne opět jizva. Co kdybych si rovnou došla k doktorce, třeba mne vezme. Rifle letěly dolů a místo nich jsem se oblékla do šatů.

„Ty jdeš někam do vinárny?" ozvalo se mezi dveřmi. No, jistě, zase se neobtěžoval ani zaklepat.

„Ale ne, vyhodíš mne na středisku, viď?" dodala jsem a popadla hřeben.

Vyšli jsme na dvorek a já šla otevřít branku. Karel vyjel s autem z garáže a otevřel mi zevnitř dveře u auta.

Očima jsem projela dvorek. Stejně je tu krásně. Narcisky u domku už pomalu odkvétaly a jabloň u studny nabírala do květů.

„Připoutej se," ozvalo se vedle mne a vyrazili jsme.

Cesta uběhla jak voda v řece. Karel mne vysadil u střediska a domluvili se, že se sejdeme na náměstí u cukrárny. Jeho silná cukrovka a injekce inzulínu mu sice nedovolily sladké potěšení, ale i on občas zhřešil, vědom si toho, že bude následující dny mizerně.

„Tady už jsem nebyla, ani nepamatuji," pomyslela jsem si. Vyjela jsem výtahem do příslušného poschodí a došla až ke dveřím své gynekoložky. Seděly tam jen dvě ženy, zhruba stejného věku, tak snad mne vezme. Vtom se otevřely dveře a vyšla sestra.

„Dobrý den, sestřičko, mohla by mne paní doktorka vzít... mám určitý, dost bolestivý problém," dodala jsem a prosebně na ní podívala.

„Posaďte se, zeptám se."

Trpělivě jsem usedla na lavice, potažené popraskanou koženkou a zhluboka se nadechla. Měla jsem strach, proč to zapírat. U žaludku tlak a ruce se mi chvěly.

„Pojďte si dál," ozvalo se mezi dveřmi.

„Já?"

„No, vy!"

„Bože, ať to dobře dopadne", myslela jsem si, když jsem se svlékala v malé kabince.

Stála jsem bez spodního prádla, bosa na ledové podlaze a měla zase ten nutkavý pocit - utéct. Ještě, že netrpím klaustrofobií.

„Paní Kollertová, pojďte si dál!" ozvalo se zpoza dveří.

Otevřela jsem je a stanula tváří v tvář doktorce.

„Copak vás sem přivádí?"

„Paní doktorko, na jizvě po porodu se mi udělala nějaká bulka a bolí to, pomalu už nemůžu pořádně chodit." Vysypala jsem naráz ze sebe.

"No víte, ale vy jste k nám nechodila na preventivní prohlídky. Já vás vzít nemůžu."

"Ale já jsem neměla kde bydlet a jestli jste mi poslala pozvánku na starou adresu, tak jsem to nemohla dostat."

„My jsme vás vyřadili z evidence, máte smůlu. Nechodila jste na prohlídky." Doktorka si stála na svém a já se cítila trapně a poníženě.

Se slzami v očích jsem zkusila poslední pokus: „Já mám ale opravdu bolesti, vezměte mne... prosím!"

„Je mi líto, jedině že byste zaplatila poplatek sto sedmdesát korun, my vás znovu zaregistrujeme a já vás vyšetřím."

„Ale já u sebe nemám peníze..."

"Tak přijďte, až je budete mít!"

A to byla poslední kapka.

Koho to tu vlastně prosím?

Kde je ten jejich slavný Sokrates?

„Děkuji za pomoc," pravila jsem hrdě a se vztyčenou hlavou vešla zpátky do kabinky.

Tam jsem se svezla na židli a slzy se spustily proudem.

Cítila jsem tak bezradná a strašně ponížená.

Po chvilce jsem se dooblékla a již uklidněná vyšla k sestře.

„Nashledanou," usmála se sestřička a já jen suše pronesla: „Sbohem!"

Pokračování... DÍL 3.

O naší autorce se ještě více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi... 

OHLASY NA ČLÁNEK

Milá Ivetko,
zmítají mnou dva pocity.
Prvním je opět nadšení z Tvého vyprávění. Líbí se mi Tvůj styl, je to čtivé, s lehkým humorem, má to spád, já se prostě skvěle odreaguju.
Druhý pocit už není příjemný a to proto, že Tě znám a vím, o čem budeš vyprávět. Nemyslím to tak, že by mi vadilo vyprávění o Tvé nemoci, naopak, jsem přesvědčená, že to může působit jako včasná prevence, aby podobně postižené ženy neváhaly a šly k lékaři. Ten nepříjemný pocit pramení z neprofesionality lékařky, o které píšeš. Vlastně to není nepříjemný pocit, ale vztek. Vždyť stačilo tak málo, jen aby na chvíli byla nejen lékařem, ale i člověkem a mohlo možná být v Tvém životě všechno jinak.
Přestože tuším, že Tvoje další pokračování bude jen o pochybách, bolesti a strachu, moc se na něj Ivetko těším.
Přeju Ti hodně zdraví a sil do dalšího psaní.

Tvoje netová kamarádka Věra
10.5.2008
travnickova.vera(a)seznam.cz