| Druhé vyprávění
Stavba kadibudky - Uzle a mléko - Bleskosvod Prokopa Diviše
„Jednou to prkno praskne a někdo z nás spadne do jámy,“ hudrovala Kornelie, „je to ztrouchnivělý a budka je ošklivá. Lidi z vesnice si na ni ukazujou!“
Moc se mi do toho nechtělo, ale Kornelie nakonec prosadila svou. Začal jsem stavět. Největší blbost jsem udělal tím, že jsem napřed zboural ten náš starej záchod. Porazit šel dobře. Žena vzala provaz, smýkla a byl na zemi. Bylo velký vedro. Takový, co se líbí mouchám. Vyrojily se a překážely v práci.
„Teď musíš dělat rychle, aby byl ten hajzl do večera hotovej!“
„Budu pracovat tak, jak to půjde, Kornelie. Není to žádná legrace.“
Chtěl jsem stavět podle toho starýho, ale ten se rozpad‘ v hromádku prken. Mouchy hodovaly. V poledne jsem měl zhruba kostru a oteklý prsty od kladívka.
„Sedačku udělej dvojitou a velkou. Ať máme pohodlí,“ radila Kornelie. „Hodně velkých vynálezů vzniklo, když vědci a jiný moudrý hlavy dělali potřebu.“
Kornelie mi přinesla dva rohlíky a dva kyselý uzly. A taky půl litru kyselýho mlíka. Chutnalo to, ale v žaludku se ozvala bouře. Nějak se to nechtělo smíchat. Břéťa Pikartů, kterej pozoroval zvědavě mou práci, si neodpustil poznámku:
„Slyšel jsem hrom. Asi bude pršet, pane Rákos.“
Právě když jsem přibil sedací prkýnko s nepodařenou kulatou dírou, přišlo na mě nutkání.
„Musím na díru,“ povídám zoufale ženě, „v bachoru mi bouří!“
„Nedělej ostudu, Emane,“ pohoršovala se Kornelie, „je sem vidět a nemáš ještě hotový stěny!“
Jen tak tak jsem doběhl s kýblem do chlívka. Kozy Levá a Pravá se na mě nedůvěřivě dívaly.
„Seš ale trouba, Emane,“ nadávala Kornelie, „mohl jsi bejt na záchodě a já bych okolo tebe navěsila na tyče kabáty.“
Myslel jsem si, že to zavinila Kornelie. Mlíko a kyselý ryby! Večer byl záchod pohromadě. Nejhorší bylo udělat dvířka. To už jsem měl nařízlej i druhej prst. Dalo to fušku, ale dveře jsme konečně nasadili do pantů.
„Střecha, to je jen detail,“ řekla klidně Kornelie, „pobiješ několik prkýnek thérákem, frkneš to nahoru, pár ran kladívkem a je to!“
Jí se to povídalo! Ale bylo to úplně jinak! Střecha byla ze silnejch fošen. Byly mokrý a nacucaný. A tím i těžký.
„Budeme to muset nahoru vytáhnout provazem,“ řekl jsem Kornelii.
„Tak jó,“ přikývla.
Vylezl jsem na žebřík, rozkročil se na bočních stěnách a Kornelie přivázala na lano střešní desku.
„Vázej to pořádně,“ nabádal jsem.
„Co se bojíš?“ durdila se. „Vázala jsem snopy a žádnej nespadnul!“
Zabral jsem jak jsem nejvíc mohl. Střecha byla téměř nahoře, když se lano rozvázalo. Kornelie, která zespodu pomáhala nadzvedávat střechu na to doplatila. Střecha ji srazila na kolena a lano ji švihlo přes prsa.
„Ty janku, nešikovnej,“ začala křičet, „ani záchod neumíš postavit.“
Když se vydrápala zpod střechy připadala mně mladší. Měla šrám na tváři a nos jí otekl jako bambule zimního kulicha. Chvíli mlčela a koukala vztekle, ale po chvíli jsme střechu dostali nahoru. Já táhl a Kornelie z žebříku tlačila. Střecha dopadla na stěny a já spadl dolů. Do pokoje mě odvlíkla za nohy.
„Asi mně vyskočily obratle,“ naříkal jsem.
Položila mě na břicho a začala masáž. Cítil jsem její klouby a chvílemi jsem přestával bolestí vidět.
„Co když to mám zlomený?“ naříkal jsem.
„Určitě ne! To už bys byl vochrnutej,“ uklidňovala mě.
Přitlačila. Zakousl jsem se do péra, který vykukovalo z otomanu. Kapal ze mě pot a slzy. Poloomdlelého mě Kornelie obrátila a fackou přivedla k vědomí.
„Už je ti líp? Nebo uděláme repete?“
„Je mi dobře,“ rychle jsem zašeptal.
Kornelie uvařila kafe z melty, dala mi k němu perník a četla Tumlovický občasník, kterej k nám někdo přehodil přes vrátka. Byl jsem rád, že zapomněla na masáž. Byl to její koníček.
„No jó, na tohle jsme zapomněli,“ vykřikla.
„Na co,“ divil jsem se.
„Na hromosvod! Tady čtu, že ročně blesky zabijou spousty lidí a nadělají materiální škody.“
Mlčel jsem a Kornelie vysvětlovala: „Každá budova má mít svuj vlastní hromosvod.“
„Záchod neni budova,“ řekl jsem.
„A co je to tedy? Hé?“
„Záchod,“ řekl jsem jí.
Kornelie se rozčílila: „Je to krytý? Je! Choději lidi dovnitř a potom ven? Choději! Je to stavení, protože jsme ho postavili. A je to budova, protože jsme ji budovali.“
Uznal jsem, že má pravdu. Připomněl jsem, že na žádný kadibudce ve vesnici jsem žádnej hromosvod neviděl. Jen starej Šaloun má na záchodě televizní anténu, ale to je na holuby.
Kornelie se ušklíbla: „Protože jsou lidi lakomí.“
Potom odešla vyzkoušet ten náš nový záchod. Vrátila se zamyšlená.
„Je to dobrý, ale musí se nechávat otevřený dvéře. Nevejdou se tam nohy.
„To je jedno,“ řekl jsem, „dvéře jsou votevřený směrem k baráku a tak nás nebude zvenku vidět.“
„To je sice, Emane pravda, ale v zimě tam bude foukat.“
S tímhle jsem nepočítal. Zaskočilo mě to.
„Co teď?“ ptal jsem se Kornelie bezradně. 
Chvíli přemýšlela a pak přišla s nápadem: „Vyřízneš tu kadící díru dál dozadu a vpředu ji zakryješ prkýnkem. Pro nohy vyřízneš otvory, aby šly ohnout.“
Po několika minutách jsem Kornelii pochopil.
„Je to šikovný,“ pochválil jsem ji.
Za několik dní jsme měli na střeše kadibudky hromosvod. Zabudoval nám ho jako melouch montér Hošek od rozvodných podniků. Kornelie původně myslela, že Hošek je zaměstnancem podniku, který obstarává manželský rozvody. Řekl jsem Hoškovi, že moje žena četla, že hromosvody musí být i na takovejhle budovách. Nejdřív váhal, ale pak si uvědomil, že se kšefty jen pohrnou. Protože jsme byli první ve vesnici a okolí, dal nám pan Hošek jako prémii dva izolátory na milión voltů a balíček hašlerek s prošlou záruční lhůtou. My jsme Hoškovi za ten vynález dali tisíc korun a králíka. Hošek tvrdil, že ten hromosvod se původně jmenoval bleskosvod a že ho vynalezl farář Prokop Diviš. Hošek svedl drát ze střechy a do země zakopal měděnou desku. K našemu plotu se trousila celá vesnice. Lidi se divili, ale nikdo si hromosvod nenechal namontovat. Kornelii to mrzelo. Chodila do budky i za bouřky a vyprávěla v krámě, jaký je to pěkný, když blesk sjíždí drátem do země. Tvrdila lidem, že od té doby nemáme zácpu. Po měsíci někdo závistivej připevnil na náš hromosvod bílej plakát s nápisem: SEM BLESK NEUHODÍ - BOJÍ SE SMRADU.
Kornelie přišla s dobrým nápadem. Šli jsme do Telecomu, abysme poděkovali tomu vynálezci. Slečinka hledala v telefonním seznamu celou hodinu - ale marně.
„Ten pán Prokop Diviš nemá telefon, nebo ho má tajný. Nebo má mobil.“
Poděkovali jsme té inteligentní slečně z Telecomu a odcházeli jsme domů. Kornelii mrzelo, že nemůžeme poděkovat. Mumlala si pro sebe: „Takovej slavnej pán a nemá ani na telefón! A Marian Vlček, co se nenaučil jezdit ani na kole a brejle si čistí šmirglpapírem, má telefóny tři.“
Pokračování....
Další díly najdete ZDE |
