| ♦ Co jste prožíval a cítil, když jste po dvou dnech znovu vstoupil do vod kanálu La Manche? Muselo to být pro vás psychicky i fyzicky velice náročné.
Když jsem vyplaval, měl jsem pocit víc než dobrý, věděl jsem, že musím trochu zadržovaně plavat, že to nemůžu „napálit“ abych „nevytuhnul“ po tom, co jsem měl za sebou. Přemýšlel jsem o štafetě, že se kluci střídají po hodině, že po šesti hodinách jich všech šest již plavalo, teď se vystřídali podruhé… A oni za 12  hodin a 5 minut byli už na druhé straně! Protože Michal Špaček a Michal Šanda to tam vždycky, jako závodní plavci, popotáhli kupředu. „Oni tam vletěli na tu hodinu a to byl takový stakan, jen to svištělo!“ Michal byl vůbec v šoku, na Kanál přijel jen jako doprovod a nečekal, že by měl přes La Manche plavat. Když skočil do vody, tak to na něj nějak všechno dolehlo a v duchu uvažoval: „Já musím vylézt ven, já tady nepoplavu, já nemám zaplacenou hypotéku, já tady přeci nemohu zakalit, to není možné, kdo to za mne zaplatí?!“ Ale řekl si, že když vyleze ven, tak že ho ostatní zabijí, že jim to zkazil. A tak vydržel. Všichni doplavali. Ještě před nimi byl v cíli Zoli Makai, který byl asi o půl hodiny rychlejší, zaplaval to za jedenáct hodin a dvacet jedna minut. Když se pak všichni vraceli a potkali mě, měl jsem k pobřeží ještě velký kus. Mávali na mne a povzbuzovali, abych vydržel. V té době jsem tam byl třináctou hodinu, čekalo mě ještě dalších sedm hodin. Vše ukazovalo na to, že budu za devatenáct hodin na druhé straně. Dostal jsem se před plážovou oblast, kde byl ještě jeden příbřežní proud, a i když mně ke břehu chyběly jen dva, tři kiláky, nemohl jsem ten příbřežní proud prorvat. Už jsem byl notně vyčerpán, zkoušel jsem kraula, nohy už mně padaly dolů, plaval jsem způsobem prsa na doraz. V moři člověk nepozná, jak proud táhne, to je vidět jen na řece.
Pak mi oznámili, že už nemůže stát takhle dlouho loď vedle mne, tak abych plaval na vysílač – takové červené světlo na Cap Blanc. Za dvě hodiny jsem vybojoval v proudu jen tři sta metrů a za půl hodiny mě potom proud snesl tam, kde jsem svůj boj začal… On totiž nastal odliv! Můj třetí pokus, který trval skoro dvacet hodin, skončil fiaskem. Bylo to pro mne strašné, chyběly mi jen dvě míle do cíle na francouzské pobřeží a přesto jsem neměl vůbec šanci doplavat. Skončil jsem dvacet tři minuty po půlnoci a měl za sebou 54 kilometrů.
Je zajímavé, že jsem tenkrát po těch necelých dvaceti hodinách plavby byl na tom ze všech těch čtyřech pokusů nejlépe. Živě jsem komunikoval s posádkou, byl jsem v pohodě a už jsem to bral, jako že na to mám. Tenhle třetí pokus mě právě nejvíce navnadil na to, že jsem rozhodnul plavat znovu. Když už jsem viděl, jak málo mi scházelo ke břehu, tak jsem si řekl, že na to mám a že budu muset ještě vylepšit toho kraula, musím plavat kraulem, poněvadž těma prsama ty proudy neprorvu a už jsem začal uvažovat, kdy bych se tam zase mohl vrátit.
♦ Mohl byste vyjmenovat, jak šly všechny vaše pokusy za sebou?
První můj neúspěšný pokus byl v roce 1999, kdy jsem to po uplavaných 46 km vzdal. Čas mého plavání byl 17 hodin a 27 minut.
Druhý a třetí pokus byl o tři roky později, v roce 2002, kdy jsem poprvé naplaval 35 km a skoro po 12 hodinách jsem vylezl z vody a pokus v bouřce ukončil. Třetí pokus byl jen o dva dny později, bohužel opět neúspěšný. Když jsem končil, pár mil od břehu, měl jsem za sebou 54 km a čas 19 hodin, 24 minut.
Po těchto nezdarech jsem se v plavání prakticky jen tak udržoval. Po roce jsem se sešel na Seči s Michalem Štěrbou, kde jsem měl ten nejhorší zaplavaný čas, a kde mě začal Michal se svou manželkou Lenkou „navrtávat“: „Tak co, kdy to zase zkusíš na La Manchi? Když bys to znovu plaval, musel bys to zdolat celé kraulem. Já jsem ochoten se tě s Lenkou ujmout.“
No po tom, co jsem na té přehradě předvedl, jsem neměl nejmenší chuti. Měl jsem hluboko po padesátce a starého psa novým kouskům nenaučíš… Zpočátku jsem to považoval za marný boj, že bych se měl vylepšit technicky, ale Michal mne přesvědčil. Domluvili jsme se na tom, kdybych znova na to šel – že to bude za dva roky. V tom roce mi byl nabídnut termín na pokus přeplavby v roce 2005.
Po celý čas přípravy mne Michal se svou ženou svědomitě připravovali, mordovali se se mnou dva roky, značný pokrok se dostavil až po roce. Člověk rok poctivě dře a udělá obrovský skok dopředu, ale pak už se dostává dál strašně pomalu a zlepšení stylu není tak markantní. Vždycky jsem se snažil, když mne moji kolegové a manželé Štěrbovi upozornili na nějakou chybu, využít ji jako pozitivní věc, že tam je vlastně má velká rezerva – tohle mne velmi posouvalo dopředu.
Velkou roli při čtvrtém pokusu sehrálo i to, že se Michalovi Štěrbovi podařilo pro mne zajistit nejlepšího lodivoda na kanálu La Manche, Rega Brickella.
♦ Když má člověk něco vžitého, tak se mu těžce zvyká na něco nového, obzvláště když už není nejmladší. Trvá to podstatně déle než u mladého člověka, proto říkám, že jste takový velký bojovník...
Určitě. Přesně tak! To jako když učíte malá děcka plavat, ta mají úžasný cit pro vodu. Stačí jim něco předvést a ony okamžitě pochopí, oč vám jde. Jsou pružná. U mne to byl strašný problém, protože jsem plaval prsa a nedokázal jsem u nohy natáhnout nárt, čili jsem měl tu nohu postavenou v poloze „motyčky“ a to při tom kraulu strašně brzdí. A několik takových technických záležitostí, které člověk nestačí uhlídat všechny najednou. U někoho, kdo to má zažité, přijde mu to samozřejmé, ale já jsem si musel hlídal „vysoký loket“, aby mi správně frčely nohy, abych správně dýchal…, to člověk neví, co dřív hlídat.
♦ Já mám například při plavání nesprávné dýchání, proto málo uplavu...
U mne to byl také problém, protože tam musí člověk počítat s tím, že poplave ve velkých vlnách a když plavec dostává do nádechu nějakou tu vlnu, tak to spolyká, začne se dávit mořskou vodou a za pár hodin je člověk od té soli rozežraný – to také není příjemné. Takže i na tomhle jsme pracovali. Michal Štěrba má s tím, a vůbec se vším, co s dálkovým plaváním souvisí, obrovské zkušenosti. Plavali jsme „nocovky“ na bazénu, uplaval jsem deset, patnáct kilometrů, měřil mě každých sto metrů. Vše se pečlivě zapisovalo a hned bylo vidět, jakou rychlost jsem schopen v průměru udržet, na kterém kilometru to klesá a podle toho mi dokázal vypočítat čas, který strávím na La Manchi. Vypočítal mi, že za patnáct hodin bych měl Kanál přeplavat - ovšem pokud budu schopný tempo udržet a nevyskytnou se mi zdravotní nebo jiné potíže.
♦ A bylo tomu tak?
Ano. Bylo to dokonce 14 hodin 7 minut, ale to díky tomu, že tentokrát jsem byl od začátku rychlejší, tak jsem se ke břehu dostal podstatně dříve, kdy ten poslední příbřežní proud, který mne při mém třetím pokusu zastavil, nebyl ještě tak příšerně silný. Já jsem se vlastně při tom čtvrtém pokusu dostal do toho samého místa jako při tom třetím, kdy mě to zastavilo uprostřed noci, ale tentokrát jsem plavbu zkrátil o hodinu a měl jsem ještě dostatek sil se tím proudem prorvat.
♦ Nabývám dojmu, že na La Manchi jsou skoro všichni stejně dobří plavci, ale nejvíce záleží na počasí a na výpočtu taktiky při přeplavání?
Ano, někteří jsou rychlejší, ale i přesto je každá přeplavba jak sázka do loterie. Například ten Reg Brickell má v počítači uloženy všechny trasy všech plavců, které doprovázel – to bylo asi pět set až šest set plavců a když mu třeba ten můj trenér zadá tu mou rychlost, kterou mám na bazénu na deset, patnáct kilometrů a za jaký čas uplavu kilometr, on dokáže najít tu nejoptimálnější sinusoidu, aby mne dovedl zdárně ke břehu a aby pokus byl úspěšný.
♦ Sinusoidu? Co je to?
Sinusoida je křivka přes Kanál, kdy se vlivem proudu plave různým tvarem písmene „S“ a nebo obloukem. V nejužším místě měří La Manche 33 kilometrů 600 metrů. Vzhledem k tomu, že je tam 18 hlavních proudů, příliv a odliv je 7 metrů a pak je tam ještě jedna velká síla, která udělá dvakrát za den tento pohyb s tím mořem, nemůže nikdo plavat přímkou, ani ten nejrychlejší plavec. Světová plavecká špička dokáže, vzhledem k tomu jak ty proudy pracují, zaplavat takový oblouček a trefit se na Cap Griz-Nez, ale to musí být úžasný plavec a zaplavat tento úsek pod deset hodin, a u toho Cap Griz-Nez se také musí trefit, poněvadž jsou tam tak silné proudy, že pokud ten plavec není rychlý a silný, stáhne ho to a má o dalších pár hodin plavání navíc vystaráno.
♦ Když už jste cítil, že to máte jisté, že to zvládnete, jaké byly vaše pocity? Nebylo to jako s Venclovským - „Já su tak šťastný!“ ? Ale ne, to asi bylo jinak, vy nejste Moravák...
Měl jsem určité představy, až to přeplavu, jak asi budu reagovat a jak si to potom oslavím, jak si to budu užívat. Ale dopadlo to tak, že když jsem se dostával k plážové oblasti, tak vzhledem k té poslední zkušenosti jsem tomu do konce nevěřil. Nepodařilo se mi totiž doplavat na pláž, ale na skály, a tím to bylo problematičtější. A jak jsem doplavával, chtěli ke břehu vyslat malý motorový záchranný člun, aby mne doprovodil až k pevnině. Ta velká doprovodná loď se mnou kvůli ponoru nemohla, musela zůstat stát kus od pobřeží. Malé lodi nenaskočil motor a tak Michal Štěrba dal pokyn Davidu Čechovi a Zoli Makaiovi, aby mne do zdolání břehu jistili a tím mi také dělali něco jako čestnou stráž do samotného cíle mé plavby.
Zoli Makai mi jednou říkal: “Víš co je nejkrásnější pocit, když konečně plaveš na pláž? Vidíš už pod sebou písek, ještě to chvíli vydržíš, a ještě chvilku, a pak si to vychutnáš, jak se nejprve jen lehce konečky prstů dotkneš písku a pak se postavíš…"
My jsme tehdy doplavali na ty skály, tak jsem si to jako vychutnával a chtěl se postavit, a z těch čtyř pokusů jsem byl tak strašně vysílený, že jsem nebyl vůbec schopný se na těch nohách vůbec udržet. Když se mi to konečně podařilo, hned jsem sebou plácnul do vody a moji dva společníci taky – poněvadž pod námi byly velké kluzké kameny. Vyškrábali jsme se po čtyřech na skálu a já jsem si vzpomněl, jak jsem v muzeu v Doveru viděl na starých fotografiích pokusů přeplavání Kanálu jednu plavkyni, mohlo to být v padesátých, šedesátých letech, která úspěšně přeplavala. Doplavala na pláž, byla už mimo dosah mořské hladiny, ale nebyla schopná se postavit na nohy a oni ji diskvalifikovali. A tak jsem si říkal, musím se postavit na nohy, a taky jsem se postavil.
Jak má člověk představy o tom jak oslaví, že doplaval, tak já jsem už ani neměl sílu se radovat. Jenom jsem zvednul ruce a neartikulovaně řval, byl to takový ventil, aby ze mne to napětí povolilo. Avšak ten pocit, když to člověk přeplave, se nedá nějakým rozumným způsobem vyjádřit. Pak jsem musel zase ze břehu doplavat zpátky na loď, a jak jsem na ni vylezl, byl jsem tak zrychtovaný, že jsem si to vlastně nijak neužil. Z těch čtyř pokusů jsem byl nejvíce vysílený a podchlazený, poněvadž po celou dobu byly vlny, zatažená obloha a zima, foukal silný vítr, což dělá hodně, protože jak plavec je trošku vytažený nad hladinu vody a když nehřeje sluníčko, tak studený vítr ho ochlazuje, bere mu energii. Dost mě to tenkrát vyždímalo. Zrovna když jsem doplaval zpět na tu loď, zvedly se takové vlny, že cesta do Folkstonu, běžně trvající dvě hodiny, trvala čtyři.
♦ Vám se podařilo tuto trasu zvládnout v úctyhodných padesáti šesti letech. Nejste nejstarším přemožitelem kanálu La Manche?
Ne, nejsem. V České republice je to jednoznačné. Nejstarší přede mnou z Československa byl Venclovský, kterému bylo, když to přeplaval, kolem čtyřicítky. V tom roce 2005, kdy jsem zdárně doplaval, se rovněž vyhodnocoval nejstarší plavec sezóny, tak ano, tehdy jsem byl já nejstarší. Plaval tam také jeden Američan, který byl ode mne jen o pár let mladší, ten možná aspiroval na tuto kategorii taky. Zrovna s ním jsem seděl u stolu při slavnostním předávání cen. Na pozvánkách byla jména všech plavců i jejich časy přeplavání. Já jsem dostal pohár nejstaršího plavce sezóny. Víceprezidentka, která dělala rozhodčí na mé doprovodné lodi, se spletla a přišla se mi omluvit, že nechala na měděnou destičku u poháru vyrýt místo 14 hodin 7 minut sedmičku, jako čas zaplavání, a těch padesát šest let mi napsali jako minuty... Takže já jsem tam měl čas 7:56 a všichni co seděli kolem, věděli, že jsem nejstarší a s úžasem na mne koukali, i ten David Meca, co měl rekord, a říkali si, na které olympiádě mne viděli – mít 56 let a zaplavat za 7 hodin 56 minut, to je neuvěřitelné!
♦ V dnešní moderní době se dá pochopit, jakou člověk má motivaci ke zdolání kanálu La Manche, ale když ho roku 1875 přeplaval jako první na světě Američan Matthew Webb, klade si člověk otázku, co jej k tomu asi vedlo? V té době to muselo být neuvěřitelné hrdinství...
Matthew Webb, jako námořní kapitán, měl skvělé navigační schopnosti a zkušenosti s těmi proudy. Jeho rodina byla velmi početná – měl devět nebo deset dětí – a tak se měl co ohánět, aby je všechny uživil. Svým způsobem byl profík a tenkrát, když to dokázal jako první člověk na světě, tak byla u něj zcela jistě i ta finanční motivace, která ho později zavedla do záhuby, když jako pětatřicetiletý, v roce 1883, utonul při pokusu proplavat Niagarskými vodopády.
Jeho pokus na La Manchi byl zcela ojedinělý, vyzkoušel jako první činnost těchto proudů. Trasu plaval takovým „esíčkem“ a pak ho to vláčelo podél pláže až skoro do Calais. Takže měl tu trasu hodně dlouhou. Ani padesát let poté se to nikomu jinému nepodařilo. Byla spousta pokusů a někteří na to doplatili životem, ale nepřeplaval nikdo. Asociace nikdy nezaznamenávala ty dobrodruhy, kteří o své vlastní vůli vešli do moře, bez zajištění. Některé za nějaký čas vyplavila voda na břeh a nebo se nikdy nenašli.
|
