♦ Co vás přimělo k tomu, že jste rozhodl otužovat a dálkově plavat? 

Od té doby, co jsem začal zpívat v kavárně a později když už jsem prošel několik operních angažmá, jsem se stal takovou „sportovní troskou“. Dříve jsem denně jezdil na kole a hodně plaval. Plavání bylo můj velký koníček, byl jsem samouk a nikdy jsem závodně neplaval, jen mě to bavilo. Když jsem byl v divadle, tak jsem nedělal nic, fyzicky jsem chátral. V těch pětatřiceti letech jsem začal na vlastní pěst, ale pak jsem se dostal do Oddílu sportovního otužování a dálkového plavání Lokomotivy Ingstav Brno, a to mne vtáhlo. Byl to pro mne relax i koníček.

Když jsem tehdy poprvé uplaval svým svérázným způsobem „prsa“ patnáctikilometrový maratón, ani v duchu jsem nepomyslel na La Manche. Měl jsem v podvědomí zafixovaného F. Venclovského, když v roce 1970 přijel ze svého prvního neúspěšného pokusu, kdy ho vytáhli po dvanácti hodinách tak strašně podchlazeného a zrychtovaného, že ještě dva dny poté nemohl ani chodit, tak jsem si říkal, jestliže s takovým zdatným chlapem ten Kanál tohle udělá, tak to moře musí mít strašnou sílu, to bych si já v životě netroufnul.  

♦ A přece troufnul... Kdy se ve vás zrodila myšlenka kanál La Manche přeplavat? Kdy se uskutečnil váš první pokus?

Já jsem se pohyboval v plaveckém prostředí poměrně hodně, ale plaval jsem jen určitou délku tratě, kterou jsem si vytýčil jako své maximum. Nejprve to bylo 15 km. Na dvacetikilometrovou trať jsem si nikdy netroufnul. Když se po roce 1989 otevřely hranice, se mi naskytla větší možnost zpívat letních operních festivalech v zahraničí, času na trénink bylo málo a proto jsem plavával i v létě pětikilometrové tratě. Ale tu myšlenku u mne nastartoval v roce 1998 úspěšný pokus přeplavby La Manche Liborem Laštíkem, který o tom napsal také moc hezkou knížku. 

Je škoda, že se tehdy, když jsem přišel do pražského oddílu otužilců, neplaval na Vltavě ten vyhlášený plavecký maratón Vrané – Praha, já jsem vlastně nic takového náročnějšího dříve neabsolvoval. V dálkovém plavání bylo nejtvrdší „Lipno“, trasa 13 kilometrů, co se vždycky plavala na konci srpna nebo začátkem září. Teplota vody byla sice kolem patnácti, šestnácti stupňů, ale bylo to jen 13 km a já jsem si vůbec nedokázal představit, že bych na Kanálu přežil! Rozhodným způsobem mě inspiroval Libor Laštík, když se vrátil z La Manche jako vítěz a byl velice nadšený tou atmosférou, která tam byla. Petr Mihola, který byl s Laštíkem jako doprovodný plavec, začal okamžitě organizovat na příští rok štafetu přes La Manche, zamluvil termín s tím, že ji poplaveme třemi směry non-stop. Naplánoval i nějaké sólové pokusy.
Začali jsme se připravovat na tu štafetu, dělali jsme takové pokusy, např. plavali deset hodin nonstop v bazénu – měřili jsme, kolik kdo uplave. Tehdy se mi podařilo prolomit těch patnáct kilometrů, pak dvacet a šlo to dál, tak jsem si říkal, že všechno je asi v té hlavě.

        

Plavali jsme také v září a říjnu, kdy voda ochladla na 14°C, tenkrát jsem sice neměl ještě tolik natrénováno, ale viděl jsem, že by se mé tělo dalo ještě přemluvit. Tenkrát jsem začal vážně uvažovat o sólové přeplavbě…

Další rok v květnu jsme plavali jednu kvalifikaci, kterou jsme si určili; já s Petrem Miholou jsme chtěli jít na sólovou plavbu na dvanáct hodin a Jirka Jandourek na non-stop plavbu, tedy dvacetčtyři hodin. Přihodila se ovšem taková neobvyklá věc:
Jirka se namazal krásně lanolínem a vystartoval v devět hodin večer. My jsme se na něj  přišli podívat s tím, že v pět ráno vystartujeme my na tu dvanáctihodinovku. Měl však obrovskou smůlu, že sice byl květen, ale v noci ještě mrzlo! Vystartoval v devět, dle plánu, ale on vydržel jenom čtyři hodiny a říkal, že už se potom bál vytahovat ruce nad vodu, jak mrzlo – úplně ztuhnul. Po těch čtyřech hodinách vylezl z vody úplně zrychtovaný, podchlazený a vůbec nebyl schopen se obléci a nebo ten lanolín dostat z těla dolů - to je hrozná práce, to dvě hodiny člověk drhne ze sebe všelijak dolů. Tak si sedl do auta, pustil na sebe topení, zabalil se do deky a jel domů a oni vám ho v té noci zastavili policajti. Pro ně to byl úplný šok! On tam seděl za volantem, jen v plavkách, takhle zrychtovaný, drkotal zuby, celý zamaštěný bílým tukem. Nechali ho dojet domů. Měl štěstí, že ho nesbalili.

♦ To mi připomnělo podobnou historku, kterou popisuje Václav Židek ve své knížce "Sám ve víru zdymadel". On ale takové „štěstí“ jako pan Jandourek neměl. Tenkrát totiž trénoval v rozvodněné Vltavě, kdy v tom čase byl vyhlášený povodňový stupeň pohotovosti a žádné lodě, s výjimkou říční bezpečnosti, na vodu nesměly. Václav si ale klidně plaval uprostřed rozběsněné řeky, což neuniklo bdělému oku strážců zákona. Ti ho okamžitě vytáhli na loď, odpluli s ním na své oddělení a vymáhali na něm sto korun pokuty, které nechtěl a ani nemohl zaplatit, vždyť byl jen v plavkách... Sice to vzdali, ale nechali ho jít jen tak v plavkách, za mimořádné pozornosti Pražanů, z Dětského ostrova až na Císařský ostrov, kde na něj se svršky čekal jeho zoufalý otec, který už se obával, že se utopil.
Ale abych se vrátila k Jiřímu Jandourkovi. Pokusil se o přeplavání Kanálu?

I přesto, že Jirka byl výborný borec, z nás všech byl absolutně nejlepší plavec, tak se mu to nepodařilo. Tím, že určil tuhle kvalifikaci na 24 hodin, kterou nezvládl, tak z toho vycouval. Ale na Kanálu byl potom s námi jako doprovod a mne na té lodi koučoval. 

♦ A jak jste dopadli vy na té zkušební plavbě na přehradě?

Já  jsem tehdy v těch pět ráno, kdy byl ještě takový lehčí mrazík, oškrabal jinovatku ze skel auta, dojel na přehradu, padli jsme do vody a plavalo se. To jsem se poprvé namazal lanolínem a když jsem tam vklouznul, měl jsem takový báječný pocit jako bych byl oblečený v neoprénu a lebedil jsem si, jak je to úžasné. Přibližně za čtvrt hodiny se chlad tou vrstvou lanolínu „prohlodal“ a musel jsem s ním zápasit. Při jedenácté hodině plavby jsme si říkali, že bychom i tu dvanáctou vydrželi. Uplavali jsme třicet kilometrů ve třináctistupňové vodě. Pro mne to byl nejtvrdší trénink. Ještě tvrdší než ty pokusy na La Manche, co jsem potom absolvoval. Tam je sice velká nevýhoda, že se tam vyskytují silné proudy, ale pro plavání je to lepší v tom, že mořská voda nadlehčuje a plavec ušetří síly.
Tohle vše nás už nasměrovalo, to měla být taková kvalifikace. Už jsme měli dohodnutý termín ke konci srpna. Ale až teprve po letech, kdy dávali v televizi dokument, kde byly popisovány osudy čtyř amerických plavců, kteří se pokoušeli dostat na druhý břeh, se všemi záludnostmi, které na ně na La Manche čekají, jsem si uvědomil, že shodou okolností se jednalo o termín, ve kterém jsme čekali na vhodné počasí i my. Z dokumentu bylo zřejmé, že počasí, právě v tom termínu, kdy my jsme vystartovali, bylo velice špatné. Ale dva dny před naší plavbou, byl termín, kdy se dalo přeplavat, ale my jsme měli druhou pozici, tu první plavala s tím Mikem Oramem Američanka, která úspěšně přeplavala a současně s ní startovala ze stejné pláže Mexičanka, která tenkráte po čtyřech hodinách plavání zemřela.

My jsme o tom nevěděli, že organizace Channel Swimming Association vydala zákaz plaveb, ale majitelé našich dvou doprovodných lodí, Mike Oram a jeho syn Lance, zákaz nerespektovali a poslali nás do beznadějného počasí. My jsme s nimi tehdy plavali, startovali jsme s Petrem Miholou současně. Oni nás poslali vysloveně do špatného počasí, za kterého se to dokončit nedá a může jít i o život.

♦ To je ale velice nezodpovědné! Kdo vás za takových podmínek na moře vyslal?

To je tak. Člověk se musí domluvit s konkrétním lodivodem, třeba dva roky dopředu, přes plaveckou asociaci kanálu La Manche, vyplnit všechny dotazníky a tam si zamluvit takzvaný tide (zeleně vyznačený konkrétní týden), kdy přijede. Může mít první, druhou nebo třetí pozici v možnosti startu, ale to vůbec neznamená, že na té pozici také doplave. S tím Mikem Oramem jsme udělali takovou zkušenost, že on, jako zkušený lodivod, vybírá termín, on určí podle předpovědi počasí, zda bude plavba optimální. Řekne třeba podle přílivu, odlivu „ano, ve čtyři ráno jdeme na to a vyplujeme“. A jakmile se vyplave, tak hned se vysázejí „prachy na dřevo“… a jsou pryč, jsou už tím pádem spláchnuté, protože ať je špatné počasí nebo plavec je pro něco diskvalifikovaný, nebo má nějaké zdravotní potíže, ty peníze jsou už prostě v nenávratnu.

♦ Můžete prozradit kolik se platí lodivodovi a kolik vlastně se vším všudy stojí takový jeden pokus o přeplavbu Kanálu?

Můžu. Částka, která se platí lodivodu, byla při mé přeplavbě v roce 2005 1. 800 GBP. V přepočtu to tehdy bylo asi 70 tisíc Kč a k tomu výdaje za dopravu trajekt a ubytování. Celkem náklady dosáhly částky 250 000 Kč.

♦ Poplatek se hradí té asociaci?

Ne, platí se lodivodovi, který do té asociace patří. Ten vyinkasuje peníze a když pošle plavce do špatného počasí, tak plavec si pochopitelně „naběhne“, ale lodivodovi peníze zůstanou, už je nevrací.

♦ Ale to vás může poslat do špatného počasí i záměrně?

Ano, je to neseriózní a když jsme se tam chystali poprvé, v roce 1999, bylo těžké něco dokazovat. Libor Laštík s ním komunikoval a říkal mu:
„Počkej Miku, ty jsi přece říkal, že když vyplaveme, že bude i přes ty velké vlny, které byly, do dvou hodin hladina vody jak „vyžehlená“. Na to dostal jen odpověď: „Podívej, nejsem věštec!“ Bylo to vyřízené, počasí se zhoršovalo, vítr byl „šestka“, to už je taková „bílá bříza“ a „bílé čepice“ na vlnách, což jsou špatná znamení a vznikají tak podmínky za hranicí regulérnosti.

♦ V kterém roce se uskutečnil váš první pokus?

V roce 1999. Uvízli jsme v nějaké části Kanálu, kde jsem čtyři hodiny plaval doslova na místě a nemohl jsem se odtamtud hnout. Měl jsem již jen sedm kilometrů ke břehu, ale to se absolutně ukončit nedalo, tam jsem se stále ztrácel doprovodné lodi ve větru a ve vlnách. Plaval jsem na poziční světýlka, poněvadž oni už ani nepoužívají reflektory, aby hlídali plavce, což vzhledem k tomu, že jsem končil všechny tři neúspěšné pokusy hluboko v noci, bylo dosti riskantní. Rok před mou druhou plavbou zemřel ve vlnách La Manche jeden švýcarský plavec.