Richard Haan – Jitka Vykopalová: Vodní skupenství se stalo jeho vášní (3)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


"Divák, který navštíví operu Richarda Wagnera „Bludný Holanďan“, si jde jistě vychutnat zážitek ze skvělé wagnerovské hudby, z výkonu pěvců, a procítit osud kletbou stiženého námořníka, bloudícího staletími vlnami světových oceánů, než jej vysvobodí obětavá Senta. Asi ho nenapadne, že představitel hlavní role si svoji mořskou pouť neprožívá jenom na jevišti, ale jako vrcholový dálkový plavec a otužilec i ve vlnách skutečného moře při zdolávání úskalí přeplavby kanálu La Manche. V případě výtečného barytonisty Richarda Haana, známého nejen naší, ale i světové operní veřejnosti, tomu tak skutečně je."

                                                                     
Vladimír Kulíček
bývalý sportovní komentátor
plavců-otužilců a vytrvalců
 

3. část rozhovoru s Richardem Haanem
  /  první část  /  druhá část  /

Před nedávnem jsem zaznamenala pro Pozitivní noviny rozhovor s legendárním sportovním komentátorem plavců-otužilců, Vladimírem Kulíčkem, který o vás a o Václavu Židkovi mluvil v těch nejlepších superlativech. Ráda bych vám ve spojitosti s nimi a s dálkovým plaváním položila několik otázek:          

 

 Jakým přínosem byly pro vás experimentální plavby V. Židka a později i dalších plavců? Věděl jste o tom, že on byl ten průkopník, který jako absolutně první otužilec proplaval ze Slap do Prahy a poté napsal o tom knížku?

Dva velcí sportovní přátelé Václav Židek a Richard Haan se setkali opět v Praze.Samozřejmě věděl, všech těchto plavců si nesmírně vážím, poněvadž oni začínali v poměrně dost těžké době. Zakládali dálkové plavání a otužování a tenkráte nebyly takové možnosti, pokud se týká třeba sportovní stravy, relaxace, různých sportovních metod, tudíž ta jejich pozice byla velice těžká, oni vlastně hledali cestu a dálkové plavání rozjížděli. Jejich přínos je úžasný a ohromně si jich vážím a myslím si, že právě v této disciplíně, ve které se již léta pohybuji, je příklad Václava Židka a jeho pokusů - dálkových plaveb ve velice chladné vodě - základním kamenem k tomu, co motivovalo všechny další plavce, kteří se nasměrovali a snažili se přeplavat kanál La Manche a nebo jiné podobné cíle.

 

 O Františku Venclovském a Václavu Židkovi jste věděl, než jste začal s otužováním a dálkovým plaváním a nebo až když jste plaval, jste se o nich dověděl?

Já jsem vlastně začínal až v 35 letech, v Brně, kdy jsem na vlastní pěst zkusil otužování, které ovšem skončilo tím, že jsem se na Brněnské přehradě velmi razantně podchladil a hodně pořezal o led. Proto jsem vstoupil k otužilcům, kde jsem se setkal s Františkem Venclovským, který na Nový rok 1986 byl mým kmotrem při křtu. V té době už Václav emigroval do Německa. V rámci toho sportovního otužování jsem léta plaval s J. Novákem a F. Venclovským, o Václavovi jsem věděl celá léta jen z doslechu.
Shodou okolností, po čtvrtém pokuse o zdolání Kanálu, který byl konečně úspěšný, jsem se dostal do party pražských otužilců. O Václavovi jsem se nejvíce dozvěděl právě v tomto oddíle, jelikož v něm byl dříve členem. Hodně mi o něm vyprávěla jeho sportovní kolegyně a kamarádka Emma Zelenková, která je dlouhá léta aktivní členkou, ale i od dalších členů, kteří si na něj pamatovali. Měl jsem štěstí, že mě tehdy přijali, umožnili trénink ve Vltavě a dali k dispozici jejich klubovnu. To vlastně bylo to zásadní, jelikož Vltava má ideální teplotu pro 
La Manche, totiž i v parném létě má šestnáct stupňů, dá se tam plavat proti proudu, a tak si plavec zvykne na obtížnosti, které ho čekají na La Manchi, kdy třeba těsně před Francií ho začne zastavovat silný proud a musí se přes něj doslova prorvat.


 Co vás přimělo k tomu, že jste rozhodl otužovat a dálkově plavat? 

Od té doby, co jsem začal zpívat v kavárně a později když už jsem prošel několik operních angažmá, jsem se stal takovou „sportovní troskou“. Dříve jsem denně jezdil na kole a hodně plaval. Plavání bylo můj velký koníček, byl jsem samouk a nikdy jsem závodně neplaval, jen mě to bavilo. Když jsem byl v divadle, tak jsem nedělal nic, fyzicky jsem chátral. V těch pětatřiceti letech jsem začal na vlastní pěst, ale pak jsem se dostal do Oddílu sportovního otužování a dálkového plavání Lokomotivy Ingstav Brno, a to mne vtáhlo. Byl to pro mne relax i koníček.

Když jsem tehdy poprvé uplaval svým svérázným způsobem „prsa“ patnáctikilometrový maratón, ani v duchu jsem nepomyslel na La Manche. Měl jsem v podvědomí zafixovaného F. Venclovského, když v roce 1970 přijel ze svého prvního neúspěšného pokusu, kdy ho vytáhli po dvanácti hodinách tak strašně podchlazeného a zrychtovaného, že ještě dva dny poté nemohl ani chodit, tak jsem si říkal, jestliže s takovým zdatným chlapem ten Kanál tohle udělá, tak to moře musí mít strašnou sílu, to bych si já v životě netroufnul.  

 

 A přece troufnul... Kdy se ve vás zrodila myšlenka kanál La Manche přeplavat? Kdy se uskutečnil váš první pokus?

Já jsem se pMaratonský plavec a horolezec Libor Laštíkohyboval v plaveckém prostředí poměrně hodně, ale plaval jsem jen určitou délku tratě, kterou jsem si vytýčil jako své maximum. Nejprve to bylo
15 km. Na dvacetikilometrovou trať jsem si nikdy netroufnul. Když se po roce 1989 otevřely hranice, se mi naskytla větší možnost zpívat letních operních festivalech v zahraničí, času na trénink bylo málo a proto jsem plavával i v létě pětikilometrové tratě. Ale tu myšlenku u mne nastartoval v roce 1998 úspěšný pokus přeplavby La Manche Liborem Laštíkem, který o tom napsal také moc hezkou knížku. 

Je škoda, že se tehdy, když jsem přišel do pražského oddílu otužilců, neplaval na Vltavě ten vyhlášený plavecký maratón Vrané – Praha, já jsem vlastně nic takového náročnějšího dříve neabsolvoval. V dálkovém plavání bylo nejtvrdší „Lipno“, trasa 13 kilometrů, co se vždycky plavala na konci srpna nebo začátkem září. Teplota vody byla sice kolem patnácti, šestnácti stupňů, ale bylo to jen 13 km a já jsem si vůbec nedokázal představit, že bych na Kanálu přežil! Rozhodným způsobem mě inspiroval Libor Laštík, když se vrátil z La Manche jako vítěz a byl velice nadšený tou atmosférou, která tam byla. Petr Mihola, který byl s Laštíkem jako doprovodný plavec, začal okamžitě organizovat na příští rok štafetu přes La Manche, zamluvil termín s tím, že ji poplaveme třemi směry non-stop. Naplánoval i nějaké sólové pokusy.
Začali jsme se připravovat na tu štafetu, dělali jsme takové pokusy, např. plavali deset hodin nonstop v bazénu – měřili jsme, kolik kdo uplave. Tehdy se mi podařilo prolomit těch patnáct kilometrů, pak dvacet a šlo to dál, tak jsem si říkal, že všechno je asi v té hlavě.

       Obalka knížky Libora Laštíka Libor Laštík při úspěšném pokusu přes La Manche v roce 1998


Plavali jsme také v září a říjnu, kdy voda ochladla na 
14°C, tenkrát jsem sice neměl ještě tolik natrénováno, ale viděl jsem, že by se mé tělo dalo ještě přemluvit. Tenkrát jsem začal vážně uvažovat o sólové přeplavbě…

Další rok v květnu jsme plavali jednu kvalifikaci, kterou jsme si určili; já s Petrem Miholou jsme chtěli jít na sólovou plavbu na dvanáct hodin a Jirka Jandourek na non-stop plavbu, tedy dvacetčtyři hodin. Přihodila se ovšem taková neobvyklá věc:
Jirka se namazal krásně lanolínem a vystartoval v devět hodin večer. My jsme se na něj  přišli podívat s tím, že v pět ráno vystartujeme my na tu dvanáctihodinovku. Měl však obrovskou smůlu, že sice byl květen, ale v noci ještě mrzlo! Vystartoval v devět, dle plánu, ale on vydržel jenom čtyři hodiny a říkal, že už se potom bál vytahovat ruce nad vodu, jak mrzlo – úplně ztuhnul. Po těch čtyřech hodinách vylezl z vody úplně zrychtovaný, podchlazený a vůbec nebyl schopen se obléci a nebo ten lanolín dostat z těla dolů - to je hrozná práce, to dvě hodiny člověk drhne ze sebe všelijak dolů. Tak si sedl do auta, pustil na sebe topení, zabalil se do deky a jel domů a oni vám ho v té noci zastavili policajti. Pro ně to byl úplný šok! On tam seděl za volantem, jen v plavkách, takhle zrychtovaný, drkotal zuby, celý zamaštěný bílým tukem. Nechali ho dojet domů. Měl štěstí, že ho nesbalili.

  

 To mi připomnělo podobnou historku, kterou popisuje Václav Židek ve své knížce "Sám ve víru zdymadel". On ale takové „štěstí“ jako pan Jandourek neměl. Tenkrát totiž trénoval v rozvodněné Vltavě, kdy v tom čase byl vyhlášený povodňový stupeň pohotovosti a žádné lodě, s výjimkou říční bezpečnosti, na vodu nesměly. Václav si ale klidně plaval uprostřed rozběsněné řeky, což neuniklo bdělému oku strážců zákona. Ti ho okamžitě vytáhli na loď, odpluli s ním na své oddělení a vymáhali na něm sto korun pokuty, které nechtěl a ani nemohl zaplatit, vždyť byl jen v plavkách... Sice to vzdali, ale nechali ho jít jen tak v plavkách, za mimořádné pozornosti Pražanů, z Dětského ostrova až na Císařský ostrov, kde na něj se svršky čekal jeho zoufalý otec, který už se obával, že se utopil.
Ale abych se vrátila k Jiřímu Jandourkovi. Pokusil se o přeplavání Kanálu?

I přesto, že Jirka byl výborný borec, z nás všech byl absolutně nejlepší plavec, tak se mu to nepodařilo. Tím, že určil tuhle kvalifikaci na 24 hodin, kterou nezvládl, tak z toho vycouval. Ale na Kanálu byl potom s námi jako doprovod a mne na té lodi koučoval. 

  

 A jak jste dopadli vy na té zkušební plavbě na přehradě?

  jsem tehdy v těch pět ráno, kdy byl ještě takový lehčí mrazík, oškrabal jinovatku ze skel auta, dojel na přehradu, padli jsme do vody a plavalo se. To jsem se poprvé namazal lanolínem a když jsem tam vklouznul, měl jsem takový báječný pocit jako bych byl oblečený v neoprénu a lebedil jsem si, jak je to úžasné. Přibližně za čtvrt hodiny se chlad tou vrstvou lanolínu „prohlodal“ a musel jsem s ním zápasit. Při jedenácté hodině plavby jsme si říkali, že bychom i tu dvanáctou vydrželi. Uplavali jsme třicet kilometrů ve třináctistupňové vodě. Pro mne to byl nejtvrdší trénink. Ještě tvrdší než ty pokusy na 
La Manche, co jsem potom absolvoval. Tam je sice velká nevýhoda, že se tam vyskytují silné proudy, ale pro plavání je to lepší v tom, že mořská voda nadlehčuje a plavec ušetří síly.
Tohle vše nás už nasměrovalo, to měla být taková kvalifikace. Už jsme měli dohodnutý termín ke konci srpna. Ale až teprve po letech, kdy dávali v televizi dokument, kde byly popisovány osudy čtyř amerických plavců, kteří se pokoušeli dostat na druhý břeh, se všemi záludnostmi, které na ně na La Manche čekají, jsem si uvědomil, že shodou okolností se jednalo o termín, ve kterém jsme čekali na vhodné počasí i my. Z dokumentu bylo zřejmé, že počasí, právě v tom termínu, kdy my jsme vystartovali, bylo velice špatné. Ale dva dny před naší plavbou, byl termín, kdy se dalo přeplavat, ale my jsme měli druhou pozici, tu první plavala s tím Mikem Oramem Američanka, která úspěšně přeplavala a současně s ní startovala ze stejné pláže Mexičanka, která tenkráte po čtyřech hodinách plavání zemřela.

My jsme o tom nevěděli, že organizace Channel Swimming Association vydala zákaz plaveb, ale majitelé našich dvou doprovodných lodí, Mike Oram a jeho syn Lance, zákaz nerespektovali a poslali nás do beznadějného počasí. My jsme s nimi tehdy plavali, startovali jsme s Petrem Miholou současně. Oni nás poslali vysloveně do špatného počasí, za kterého se to dokončit nedá a může jít i o život.

 

 To je ale velice nezodpovědné! Kdo vás za takových podmínek na moře vyslal?

To je tak. Člověk se musí domluvit s konkrétním lodivodem, třeba dva roky dopředu, přes plaveckou asociaci kanálu La Manche, vyplnit všechny dotazníky a tam si zamluvit tToužebně očekávané pobřeží Francieakzvaný tide (zeleně vyznačený konkrétní týden), kdy přijede. Může mít první, druhou nebo třetí pozici v možnosti startu, ale to vůbec neznamená, že na té pozici také doplave. S tím Mikem Oramem jsme udělali takovou zkušenost, že on, jako zkušený lodivod, vybírá termín, on určí podle předpovědi počasí, zda bude plavba optimální. Řekne třeba podle přílivu, odlivu „ano, ve čtyři ráno jdeme na to a vyplujeme“. A jakmile se vyplave, tak hned se vysázejí „prachy na dřevo“… a jsou pryč, jsou už tím pádem spláchnuté, protože ať je špatné počasí nebo plavec je pro něco diskvalifikovaný, nebo má nějaké zdravotní potíže, ty peníze jsou už prostě v nenávratnu.

 

 Můžete prozradit kolik se platí lodivodovi a kolik vlastně se vším všudy stojí takový jeden pokus o přeplavbu Kanálu?

Můžu. Částka, která se platí lodivodu, byla při mé přeplavbě v roce 2005 1. 800 GBP. V přepočtu to tehdy bylo asi 70 tisíc Kč a k tomu výdaje za dopravu trajekt a ubytování. Celkem náklady dosáhly částky 250 000 Kč.

 

 Poplatek se hradí té asociaci?

Ne, platí se lodivodovi, který do té asociace patří. Ten vyinkasuje peníze a když pošle plavce do špatného počasí, tak plavec si pochopitelně „naběhne“, ale lodivodovi peníze zůstanou, už je nevrací.

 

 Ale to vás může poslat do špatného počasí i záměrně?

Ano, je to neseriózní a když jsme se tam chystali poprvé, v roce 1999, bylo těžké něco dokazovat. Libor Laštík s ním komunikoval a říkal mu:
„Počkej Miku, ty jsi přece říkal, že když vyplaveme, že bude i přes ty velké vlny, které byly, do dvou hodin hladina vody jak „vyžehlená“. Na to dostal jen odpověď: „Podívej, nejsem věštec!“ Bylo to vyřízené, počasí se zhoršovalo, vítr byl „šestka“, to už je taková „bílá bříza“ a „bílé čepice“ na vlnách, což jsou špatná znamení a vznikají tak podmínky za hranicí regulérnosti.

 

 V kterém roce se uskutečnil váš první pokus?

V roce 1999. Uvízli jsme v nějaké části Kanálu, kde jsem čtyři hodiny plaval doslova na místě a nemohl jsem se odtamtud hnout. Měl jsem již jen sedm kilometrů ke břehu, ale to se absolutně ukončit nedalo, tam jsem se stále ztrácel doprovodné lodi ve větru a ve vlnách. Plaval jsem na poziční světýlka, poněvadž oni už ani nepoužívají reflektory, aby hlídali plavce, což vzhledem k tomu, že jsem končil všechny tři neúspěšné pokusy hluboko v noci, bylo dosti riskantní. Rok před mou druhou plavbou zemřel ve vlnách La Manche jeden švýcarský plavec.


 V kolik hodin jste vyplaval?  
  
První pokus byl v pět ráno, skončil hluboko v noci. Při druhém pokusu, po třech letech, jsme se znovu obrátili na Mika Orema. Já jsem sice zastával názor, že bych k němu důvěru už neměl, ale Petr Mihola byl šikovný organizátor a uměl sehnat sponzory, tak jsem tomu nechal volný průběh. "Poslední pomazání" lanolínem provedl před úspěšným pokusem Richardův trenér Michal Štěrba (2005)Tentokráte jsme si ale souběžně kontrolovali počasí podle lokální předpovědi na internetu. Mike nám zadal termín, který měl být báječný a zčistajasna zavolal, že musíme vyplavat o 24 hodin dříve, že pak se bude měnit počasí k horšímu a teď, že je geniální. Hned jsme si to zkontrolovali podle lokální předpovědi. Ano, počasí vypadalo geniálně – dvaceticentimetrové vlny uprostřed Kanálu na bójce, nebylo tedy co řešit, odstartovali jsme ve 14 hodin odpoledne. Počítali jsme s tím, že poplaveme celou noc. Jenže už jak mne mazali lanolínem, začínala bouřka, začínalo hřmít, já jsem byl zpocený a ani to na mne nechytalo. Když jsem vyplaval, byly na moři vlnky, ne velké, ale byly ze všech stran. A pak to všechno přišlo… Začaly mě bolet spodní záda, stalo se mi to sice už předtím, protože jsem plaval převážně prsa, ale dostavila se taková bolest, že jsem chtěl přerušit tento svůj druhý pokus už po pěti hodinách. Dostal jsem silný prášek proti bolestem, ale to mne zase nesmírně otupovalo a špatně se mi plavalo, ale pak se mi stav zlepšil. Už byla noc a já jsem v duchu počítal, kolik hodin je ještě do rána. Pak se znovu zhoršilo počasí. Přišla bouřka, byla sice taková lokální, ale stále se posunovala, takže jsme z toho nevyplavali. A u ní byly takové vlny, že naše loď se tak silně houpala, že všichni dostali mořskou nemoc, takže se o mne nikdo nestaral, já jsem se plácal ve vlnách nahoru a dolů a na lodi se každý držel nějaké tyčky, aby nespadl do moře, měli vytřeštěné oči, byli celí zelení, prostě každý měl problém sám se sebou.

A jak se to houpalo v těch devadesáti stupních a jak jsem plaval podél té lodi, tak to vypadalo, že leží na boku… Tak jsem si říkal, Ježíš Maria, vždyť ta loď se potápí?!

A nebo v té chvíli se jí ztratit z dohledu, když plavec má jen tu „světlušku“, tak to už by byl konec! V takových případech se pak najdou plavci až za pár dní, až je moře někde vyplivne…


 Neměl jste strach?

Já jsem taková nátura, že se nerad vzdávám. Já sice jdu až do krajnosti, ale pořád mi mozek ještě fungoval, nebyl jsem na tom tak, že už bych byl mimo, dokázal jsem racionálně uvažovat a plavat až do té doby, kdy jsem věděl, že to má ještě nějaký smysl. Ovšem když jsem viděl, že v tom počasí už na to nemám, že bych měl ještě bojovat takových osm, devět hodin a pak by mne vytáhli jako rozmočený starý hadr, nebo bych tam také mohl „zakalit“. Tak jsem si to vyhodnotil, zvážil a přerušil plavání.

Petr Mihola to nezávisle u druhé lodě skončil dvacet minut po mně. O sobě jsme však nevěděli. Tenkrát jsem vylezl na palubu a dostal poprvé mořskou nemoc. Když je člověk ponořen do vody, tak je celkem v pohodě, i když lítá ve vlnách, ale jak vyleze na palubu, tak to je konec. Lance Orem mi hned dal kýblík a flašku čisté vody. Já jsem si říkal, co mi to dává? Vždyť mi nikdy v životě nebylo blbě. Ale záhy to začalo... Dvě hodiny jsem zvracel jako divý, dávil jsem se... je to strašné, poněvadž člověk má prázdný žaludek a cítí ho až v krku…V takovém stavu mě vyhodili v pět ráno na břeh a lodivod mi oznámil, že se domluvil s Mikem, že to bylo jejich selhání a že nabízí další pokus zdarma. Bylo mi to k smíchu, poněvadž jsem si byl jist, že se budu po tom všem dávat měsíc dohromady. Řekl jsem jim, že je to naprostá blbost a že na to mají klidně zapomenout. Občerstvení uprostřed neklidného Kanálu v roce 2003, kdy R. Haan nedoplaval

Ten den jsem nemohl vůbec nic jíst, skoro jsem nespal. Večer jsme se ale sešli všichni na pokoji a začali řešit, co s tím, když nabídli dvě lodě zdarma, to by se mělo nějak využít. Petr Mihola říkal, že on sólově nepoplave, že mu to lékařka nedoporučuje, poněvadž má ve špatném stavu játra, ale že se pokusí to využít, když to budou akceptovat, na štafetu. Štafeta měla šanci, poněvadž tam byli jako doprovod dálkoví plavci Michal Šanda, Michal Špaček, Jan Příborský, Pavel Kouřil a Jiří Valeš. Polovina byla pomalejších plavců, ale naopak zdatných otužilců a druhá trojka byla z bývalých bazénových závodníků. Tak poskládali celou štafetu. A s druhou lodí, která nám byla nabídnutá, nevěděli co s ní… a já jsem se rozmýšlel... Byl tam Zoli Makai (první úspěšný slovenský plavec přes La Manche), který se také vždycky do naší diskuze zapojil, a povídá mi:

„Co kdybys to ještě jednou zkusil plavat sólově? Je to sice velmi brzo – za dva dny – ale víš, co už máš za sebou, můžeš plavat třeba jen hodinu a když ti to půjde, tak přidáš další, pak třeba další… a tak mne Zoli Makai přemluvil, abych zase v La Manchi „makal“.

Dva dny mne tam dávali zdravotně dohromady. Poté vystartovala naše štafeta s jednou lodí a současně s druhou lodí jsem startoval já na sólo plavbu, a ještě s jinou lodí Zoltán Makai.

 

Pokračování 23. června

Další související články:
Richard Haan - Jitka Vykopalová: Qudo vadis, opero (2)
Richard Haan – Jitka Vykopalová: Královnou mezi hudebními žánry je opera (1)

R. Haan - V. Kulíček - V. Židek: S Giuseppem Verdim přes La Manche
Bludný Holanďan v La Manchi nezabloudil
Maria Haan - Jarmila Moosová: Dvěma pánům sloužit (ne)lze? 
Vladimír Kulíček – Jitka Vykopalová: Legendární moderátor plavců - otužilců vzpomíná

Foto © z archívu Richarda Haana, J.Vykopalové, V.Židka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 06. 2008.