♦  Co to vlastně je dokonalost? Může se říci o někom, že je a nebo byl naprosto dokonalý?

Myslím, že ne. Jednou jednomu slavnému violoncelistovi natáčeli jeho nahrávku a když mu potom řekli, že je tam nějaká chybička, jestli to chce napravit, tak jim řekl: „Klidně to tam nechte tak, jak to je, aby bylo vidět, že to hrál člověk.“

Já mám raději živé představení, třeba i s nějakou chybou, poněvadž nahrávka ve studiu je taková sterilní konzerva – pořád se to upravuje, až je to technicky co nejlepší a nejdokonalejší.

♦  Reagujete, když publikum tleská se zájmem?

Samozřejmě, poněvadž tam je cítit ta atmosféra už od začátku, někdy je tam taková určitá bariéra, je cítit chlad z toho publika, že třeba byli připraveni na něco úplně jiného, představovali si jiný zážitek a nebo jsou unavení, momentálně je to nezajímá, a to se zpívá velice špatně, protože se člověk snaží to nějak zlomit. Vydává ze sebe úplně to nejlepší a pořád necítí odezvu. A někdy je třeba publikum, které netleská celou dobu, ale je úžasně pozorné – jako bývá japonské publikum, které dokáže vnímat každý takt. Teď jsme byli nedávno s Wagnerovým „Tannhäuserem“ v Japonsku, kde jsem zpíval roli Wolframa a obávali jsme se, že ten Wagner je přeci jenom dlouhé představení, že to bude pro ně hodně náročné udržet pozornost. Ovšem byli úžasně vnímaví a dokázali naše zpívání ocenit.

♦  V jakém jazyce jste v Japonsku zpíval?

V němčině. Teď se přistoupilo na to, to co dříve bylo jen na předních světových scénách, že se všechny role zpívají v originále. Vlastně k tomu došlo i v Praze a v Brně. I na oblastních divadlech se většinou zpívá všechno v originále, to znamená v italštině, ve francouzštině, v němčině – což je lepší pro zpěváka, protože to libreto je přímo šité na tu hudbu. Libretista spolupracoval přímo s autorem a krásně to sedí. Problém to byl třeba, když se zpívalo všechno v češtině místo italsky, to šlo dost špatně, a další problém byl, že někdo vytvořil překlad a v další inscenaci to přeložil někdo jiný, takže ten zpěvák se u stejné věci učil znovu úplně jiný text. A když to takhle prošlo asi třikrát, někdo vzal ty texty, smíchal je dohromady, což byla úplná pohroma, takže zaplať pánu bohu, že dnes se zpívá úplně všechno tak, jak to je od té světové premiéry a sto let se na tom nezměnilo jediné slovo.

♦  Musíte ten jazyk, ve kterém zpíváte, umět dokonale a nebo se text naučíte foneticky?

Je to většinou foneticky. V italštině, v němčině se orientuji celkem dobře, i v ruštině, ale francouzsky neumím vůbec. Francouzština má velice těžkou výslovnost, u tohoto jazyka máme jazykové poradce, musí se to člověk učit jak papoušek podle sluchu, aby ta výslovnost byla taková odpovídající. V případě, pokud neumím tu řeč, dělám si takový otrocký překlad, překládám si každé slovo, nejen ten určitý význam, protože člověk to potom potřebuje v té roli kvůli výrazu a kvůli tomu, aby se v ději orientoval a lépe se text mohl naučit.

♦  Vaše manželka také zpívá. Určitě se vám podařilo, že jste někdy zpívali na scéně spolu.  

Zpívali jsme spolu dost často, vlastně jsme se sešli ve Státní opeře v Praze, kde jsme poprvé vystupovali v Maškarním plesu Giuseppe Verdiho, kde já jsem zpíval Renata a ona roli pážete Oscara. Pak jsme léta zpívali v opeře Rigoletto, kde jsem hrál jejího otce Rigoletta. Totéž jsme si zopakovali v opeře Karla Weise Polský žid, kde jsem hrál starostu Mathise a ona moji dceru Anetu. Později jsme dostali příležitost v Příhodách lišky Bystroušky od Leoše Janáčka, kde hrála lišku Bystroušku, kterou si ten revírník uloví, přivede do hájovny a ona mu způsobí nemalé potíže. Takže tam to bylo obzvláště kuriózní. Měli jsme také nádhernou příležitost vystupovat spolu v opeře Ambroise Thomase Hamlet, kde manželka hrála Ofélii a já Hamleta. Poslední naše spolupráce na jevišti byla v opeře Giuseppe Verdiho „Sicilské nešpory“, je to velice málo hraná a velice obtížná opera, kde jsem hrál guvernéra Monforte a moje paní Elenu, která byla v sicilském odboji, já jsem tam byl jako francouzský okupant. Zastupoval jsem francouzské okupanty, kteří jsou nakonec Siciliány vyvražděni, znamením k tomu bylo rozeznění zvonů sicilských nešporů; tak tam mi má žena dokonce usilovala o život. Teď zpívá v Národním divadle, se kterým já už málo spolupracuji, a pokud tam zpívám, tak se většinou míjíme. 



♦  Vy ale hostujete v Národním divadle v roli Sonora ve westernové opeře La fanciulla del West - Děvče ze Západu...?

Ano. Právě před nedávnem byla derniéra, to znamená údajně poslední představení, ale teď další verze byla, že se to obnoví v roce 2010, protože to bude sto let od světové premiéry  v Novém Yorku, kde to vlastně Giacomo Puccini napsal pro Američany na zakázku. Muselo to být z jejich prostředí, a tak použil takovou předlohu toho děvčete ze Zlatého Západu ze zlatokopeckého prostředí  - a jak jinak od Pucciniho - dějem je milostná záležitost. Je to nádherná muzika, ale prakticky se to skoro nehraje, poněvadž je tam obrovské obsazení, je to velice obtížné v pěvecké partii, všechna ta poslední představení měla na konci obrovské ovace, až nám skoro bylo líto, že se to stahuje z repertoáru, protože to též vyšlo jako inscenace, což je velice důležité i pokud se to týká výtvarné stránky kostýmů, scény. Všechno pak nádherně zapadá do sebe. Hudební nastudování dělal John Fiore, který by snad měl být šéfdirigentem Národního divadla. Je to opravdu mimořádná opera.

♦  Jak dlouho se takové představení připravuje?

Pokud třeba takové hvězdy, jako byl Pavarotti v tomhle tom ranku, studují něco nového, ti si třeba tu roli vyberou, že ji budou zpívat za čtyři, pět let a připravují se na ni. Což v našich podmínkách není možné, zpěvák třeba na oblastních scénách musí zpívat tak, jak se to namane, od barokní opery přes romantismus až k soudobé opeře. Takže ten nemá šanci toho výběru, což někdy má neblahý vliv pro hlas, protože stačí jedna špatně volená role a ten hlas si může nenávratně poškodit.

V současné době je nedostatek financí, proto těch premiér ubývá. Dřív bývalo běžně pět nových operních premiér každý rok, člověk někdy zpíval ve všech nových prémiérách, to znamená, že dva tři měsíce se ta role studuje a někdy je to v určitém presu, protože když se dostane ten notový materiál, tak se to musí nejprve s korepetitorem (s klavíristou) secvičit. Potom se dělají tak zvané „ansámblovky“, kdy se sejdou sólisti a všichni se sezpívávají, pak se k tomu přidá sbor. Potom přijde režisér, který zkouší všechny ty vztahy na jevišti, později nastoupí orchestr, jde to s muzikou, pak jsou generálky a nakonec premiéra. Zhruba je to tedy takové rozpětí tří měsíců. Ideální je, pokud zpěvák má nějakou velkou roli, ví to předem a může se třeba rok připravovat a spolupracovat s dirigentem. Tohle se vyplatí, poněvadž ta role by se měla usadit, nazpívat, tak nějak podrobně vypracovat, ale dneska je to již tak hektické, že není čas, aby se dělalo detailně, takže se vše jen hudebně slepí dohromady.

♦  Někdo s údivem zvolá: „To byl špičkový výkon...!“ Pro laika je těžké rozpoznat kdo to zahrál či zazpíval špatně, dobře nebo výborně. Vždyť noty jsou jen jedny, tak jak je možné to zahrát různě?

Notový záznam o tom je už daný od autora, dělají se tam sice úpravy, že se tam třeba něco krátí, škrtá nebo přehazují scény. Většinou se ale nechává původní znění.

Ale tam je právě úžasná ta obrovská možnost pro ty hudebníky a pro zpěváky to ztvárnit, protože každý to cítí trochu jinak, každý má trošičku jiné dispozice, jinak silný hlas – takže ty možnosti jsou mnohé... může to být třeba osmdesátý představitel stejné role a představí to úplně jinak, zcela jiným způsobem, výrazově i hlasově.

♦  A to mne právě zajímá, když říkáte, že si každý může přizpůsobit roli výrazově i hlasově, ale to by přeci neměl, když je ta role původně tak napsaná a daná?!

Pochopitelně se noty dodrží, ano, to je dané, rytmus, tempo je předepsané, to si může dirigent jen nepatrně upravit. Také záleží na hudebním nastudování, kdy dirigent může zpěvákovi pomoci a nebo naopak zvolí třeba neúměrně pomalé tempo, pak si to sedá a ztrácí to napětí, nemá to ten správný „švunk“. Tedy stačí jen nepatrný posun toho tempa a je to jiné.

Ta role se dá sice zazpívat jako že tam ty noty všechny jsou, ale pak ten zpěvák zpívá takovým způsobem, že to diváky vůbec nezaujme. Zkrátka tam nasází jen ty noty. Ovšem musí tam být i to zvládnutí té role, dispozice... někdo má třeba daleko barevnější hlas, zajímavější, silnější a zpívá to s určitým nadhledem a dokáže dát do toho srdce. A to ty lidi osloví. Myslím si, že až když zpěvák dá do toho svou duši a své emoce, tak teprve tím vytváří tu roli. Jsou v tom veliké rozdíly, poněvadž každý interpret má jinou mentalitu. To je možné pozorovat např. u i výborných klavíristů, houslistů, kteří hrají sice brilantně, ale pak přijde někdo, kdo tam dá ještě něco navíc, co dokáže diváky strhnout.

♦  Když se srovná muzikální podání z dob 18. – 19. století, kdy vzniklo možná nejvíc hudebních děl, s dnešním. Měl jste možnost slyšet někoho z hodně staré doby v roli, kterou zpíváte a řekl jste si: „No, takhle já to zpívat nechci, takhle to necítím?“

Určitě. Tohle v mé branži je ohromně zajímavé, tak jako ve sportu se člověk zajímá o všechny slavné sportovce, jakým způsobem trénovali, tak pochopitelně od prvního seznámení s operou jsem sháněl všechny možné dosažitelné nahrávky. Později byla ta možnost daleko lepší, že jsem měl možnost vycestovat do zahraničí a sehnat něco, co dřív bylo nedostupné. Ty zpěváky ze starší gardy jsem znal už jen zprostředkovaně z nahrávek, jako Carusa, Emu Destinovou a takové ty slavné pěvce, které nebylo již možno slyšet „in natura“. Ta technika byla taková nedokonalá, dnes jsou úplně jiné možnosti, že se dokáže tomu hlasu pomoci a myslím si, že tenkrát to byl takový „zlatý věk opery“, že měli štěstí v tom, že nebyla tak silná média. Začínalo se nahrávat na ty válečky, nebyl tak rozvinutý gramofonový průmysl, později „cédéčka“, nebyl tam rozhlas a televize, filmová zpracování.

Podle mého názoru, jak jsem slyšel ty staré nahrávky nebo viděl filmy, tak tam úplně vlastně stačilo - i tady v Národním divadle - všechny ty hvězdy, že si stouply na rampu a jenom krásně zpívaly, co nejlíp to šlo. Nebyly tam ty vztahy, každý zpíval sám za sebe, předváděl se nějak a nebylo nutné, aby ten typ byl odpovídající. Na tom třeba „vyhořela“ v Benátkách premiéra La Traviata, když ji tam Verdi poprvé uvedl, protože ta Violetta Valery hlasem má být souchotinářka, ale zpívala to velice korpulentní zpěvačka, pod kterou nečekaně praskla lenoška a byla z toho nakonec fraška.

Dnes je to hodně důležité, dost lidí na to dá a neodpustí, když tam vystoupí nějaký korpulentní zpěvák, který za celou dobu jednou zvedne ruku a jenom to odzpívá. Dnešní divák chce, aby to mělo výraz, aby tam byl určitý herecký projev. 
                                                          

♦  Navštěvujete sám jiné opery, abyste si třeba poslechl nějakého svého konkurenta?

Velice rád využívám tu možnost, poněvadž většinu těch zpěváků znám, pochopitelně mne zajímá jakým způsobem interpretují tu svou roli, takže určitě ano. Pokud mám trochu volna, velice rád se jdu podívat.

♦  Jedna z mých kamarádek je klavíristka, a když jdeme spolu na nějaké představení, ona se zaposlouchá, prožívá tu muziku se zavřenýma očima a najednou mne chytne za ruku a tiše sykne: „...tady to ujelo!“ A jindy: „...tohle bylo výborný!“ Také to tak prožíváte?

Určitě, určitě... naprosto jednoznačně, protože se do toho dokáži vžít. Obzvlášť když tu roli sám zpívám, tak s tím zpěvákem prožívám každý tón. Úplně nejhorší je, když je ten účinkující indisponovaný nebo se nějak trápí, tak vím, co to obnáší a pak si to protrpím s ním. 

Pokračování 9. června 2008...