♦ Co vás přimělo k tomu, že jste se rozhodl napsat knížku „Bludný Holanďan v La Manchi nezabloudil?“ Byla v tom inspirace Františkem Venclovským nebo Liborem Laštíkem? Věděl jste už dopředu, když doplavete, že knihu napíšete?
S tím jsem vůbec nepočítal. Obdivoval jsem Libora Laštíka nebo Davida Čecha, kterému s knížkou pomáhal Zoli Makai. Obdivoval v tom smyslu, že kniha vyžaduje obrovský kus práce a navíc si ji museli financovat sami, poněvadž je těžké sehnat nakladatelství, které by se předlohy ujalo, jelikož těch přeplaveb je mnoho a tak to málokoho už zajímá. Abych já po tom všem, kdy jsem si musel celou akci sám zaplatit - byl jsem v tu dobu dvakrát okradený - si měl ještě financovat knížku, to bylo absolutně nemožné. Neměl bych na to už finanční prostředky. Později mne však inspiroval předseda pražských otužilců Tomáš Prokop, který mne přijal mezi své otužilce, a hned jak jsem se vrátil, tak mne jako ředitel právního oddělení v nakladatelství Mladá fronta–Dnes řekl, že mluvil s ředitelem nakladatelství Jiřím Kolečkem, kterému navrhl, že by se kniha mohla napsat tak, aby byla prolínáním mé pěvecké kariéry a mého úspěchu na kanálu La Manche. Měl jsem na ukázku napsat asi dvanáct stránek. Pan Kolečko mi po přečtení oznámil, že mne zkontaktuje s redaktorem Jiřím Levým, abychom knihu napsali společně. Po prvním setkání v Praze v Luxoru jsme se spolu jednu sezónu pravidelně scházeli, já jsem mu vyprávěl všechny mé zážitky z La Manche i z divadel a on pak vymyslel zajímavý způsob, že těch mých uplavaných 50 km bude ztvárňovat deset kapitol. Začne to mým plaváním, na které bude navazovat mé dětství a postupně se dostaneme k vrcholu mé pěvecké kariéry a úspěšnému přeplavání kanálu La Manche.
♦ Při kterém pokusu vás okradli?
Jeden pokus o přeplavání kanálu La Manche se vším všudy, tedy doprava, ubytování, jídlo, poplatek lodivodovi, stojí plus-mínus čtvrt miliónu korun. Při posledním pokusu mi několik sponzorů, které jsem měl nasmlouvané, na poslední chvíli vypovědělo finanční pomoc, takže jsem v tom zůstal viset a musel si zaplatit vše úplně sám. A právě při tomto posledním pokusu mne okradli. A dokonce dvakrát… Měl jsem tenkrát doma nachystanou dost značnou sumu v eurech, nechtěl jsem je dávat na krátkou chvíli do banky, měl jsem totiž odjet záhy na soustředění do Chorvatska a za měsíc na La Manche. Odcestoval jsem tedy s Michalem Štěrbou a s jeho ženou Lenkou do Chorvatska, kde jsme dolaďovali můj styl plavání. O dva dny později odjela má žena s „Prodanou“ do Německa. Přesně tu noc, kdy odcestovala, nás vykradli. Bezpečnostní služba neuznala ani za vhodné nám o tom dát vědět, nechala náš byt nezajištěný. Paradoxně všechny indicie tohoto činu směřovaly do této bezpečnostní služby, což je dnes už téměř normální. Policie se s tím vůbec nezabývala – bylo to v období, kdy bylo v rozpětí dvou, tří měsíců sedm vloupání v našem domě. Manželka se o tom dověděla od známých, telefonovala mi a já jsem hned po dvou dnech na soustředění přijel zpátky do Prahy, kde jsem našel byt vzhůru nohama, všechno do posledního lejstra vyházené na podlahu, v tom fotografie a vše na jedné hromadě. Je to neuvěřitelně nepříjemný pohled - už ta představa, že se vám někdo cizí hrabe ve vašich věcech a vy jste nemohli proti tomu nic dělat. Ti zloději jsou dnes skoro nepostižitelní, protože se tím vůbec nikdo nezabývá, nikdo to nevyšetřuje. Když jsme totiž potom přišli na policii k sepsání protokolu, dostali jsme odpověď, že to není vůbec potřeba. To lejstro tam někde leží na stole, a za měsíc dostanete zprávu, že nic nenašli a nikoho nevypátrali. Takže ty peníze zmizely, poněvadž zloději jdou jen po penězích a věcech, které se dají nacpat do kapes. Kupodivu se nekrade elektronika, poněvadž na všem jsou štítky a když věci dají do zastavárny, tak podle nich by se mohli pachatelé najít. A tak krádež peněz a případně šperků není pro ně žádné riziko. Tak to bylo poprvé, což nás velmi „nalomilo“ a podruhé, když jsme přijeli do Doveru, kde jsme chodili dvakrát denně do moře trénovat. Peníze pro lodivoda a na ubytování jsme měli pečlivě schované na pokoji, pod postelí. Ale zjistili jsme, že nejenom mně, ale i Davidovi se ztratila částka v přepočtu dvacet tisíc korun. Když jsme to ohlásili paní domácí, tak nám řekla: „No byl tady někdo cizí, musíte zavírat!“ Samozřejmě ten pokoj byl zamčený a při troše logiky, když by to byl někdo cizí, tak vezme všechny peníze a nic tam nenechá…
♦ Já vás obdivuji... po třech neúspěšných pokusech, vzhůru nohama obráceném a vykradeném bytu, zdravotních problémech se zády, po druhém okradení v Anglii, bez sponzorů, v šestapadesátém roce věku... Jak na to reagovala vaše psychická stránka? Vždyť ta psychika tam taky hraje velkou roli... Na co jste myslel, když jste plaval?
Úžasně pomáhá pozitivní myšlení. Tam chodila na pláž královna Kanálu Alison Streeter. Je to neskutečná ženská, měla na čtyřicet úspěšných jednosměrných pokusů, také několikrát přeplavala tam a zpátky. Vypráví se, že v tom krátkém limitu, jaký měla na druhém břehu, si dala v restaurantu jedno pivko a plavala zpátky. Dokonce má i trojí přeplavání a je tímto výkonem jedinou ženou na světě. Zatím jen dva muži to dokázali.
♦ To je nějaká místní dáma?
Ano, je místní a dělá v bance. Byl to její koníček. Měla výhodu, že i když měla zaplacenou trasu jedním směrem a rozhodla se během plavby, vzhledem k příznivému počasí, že poplave oběma směry, tak plavala. Kdežto od nás ten plavec musí dva roky předem nahlásit, že chce oba směry a musí je zaplatit i když by je neuplaval. Na tu pláž chodila také její matka Frida, která trénovala mladé adepty na La Manche. Většinou to byli plavci, kteří vypadali jako triatlonisti, bez podkožního tuku, vypracovaní, svalnatí, ale jinak nevybaveni pro pobyt v ledové vodě. Ona jim tam naordinovala v těch ledových podmínkách šestihodinovky, což bylo pro ně velmi tvrdé. Když potom vylezli z vody, tak se hroutili, byli promrzlí a promodralí. Pro všechny to byl takový „záhul“, o kterém se jim ani nesnilo. Frida je držela za ramena a dávala jim rady, oni chudáci byli úplně mimo, ale ona do nich jen tvrdě a stále dokola hustila: „Všechno je to jen v tvé hlavě! Všechno je to jen v tvé hlavě!“ Měla pravdu, to je úplný základ, poněvadž ti plavci jsou pak tak vyřízení, že nepoznají ani barvu lodi a povolí-li psychika, tak ten plavec skončí. Celková doba plavání je hodně dlouhá a tím, že jsem měl za sebou ty tři neúspěšné pokusy, jsem bohužel o tom Kanálu dost věděl, což bylo pro mou psychiku velké mínus. Když je tam člověk poprvé, tak je takový bezstarostný, neví, co ho čeká, potom vidí, jak se to počasí mění a získává s každým dalším pokusem znalosti. Později si vše člověk více a více uvědomuje, a když jsem začal plavat ten čtvrtý pokus, tak byly taky takové drobné vlnky ze všech stran, vál silný vítr, bylo zataženo… Stejně tak to začínalo při mém druhém pokusu v té bouřce. Říkal jsem si: – Pro pána Boha, teď se to nějak otočí a znovu bude ta bouřka, zase si „naběhnu“, zase budu mít několik let tréninku před sebou, než půjdu na další pokus. Těšil jsem se, jak to bylo při mém třetím pokusu, na východ slunka – to je úplná nádhera – to vás dokáže nadopovat a získáte tím další pozitivní energii i to teplo, co vám chybí, a tím také jistotu doplavat. Ale tohle jsem právě při čtvrtém pokusu vůbec neměl, stále bylo zataženo, zima, silný protivítr, bylo to neuvěřitelně deprimující. Potom se úspěch může dostavit jen díky pozitivnímu myšlení. Kdyby totiž člověk uvažoval racionálně, tak by si řekl, mně je zima, už jsem zmrzlý na kost a bolí mě ramena i kolena, dýchám tady výfukové plyny z motoru a je mi z toho blbě, nechám toho, proč já se tady trápím...? |
…Vítr sílí a vytváří velké vlny, které navíc nemají pravidelný rytmus a směr. Člověk se v nich zmítá jak sirka. Nejhorší jsou ty z boku, které mne chvílemi rozhodí nebo úplně zastaví. … Nemůžete se divit, že mě bolí ramena – vždyť někdo spočítal, že na přeplavání kanálu La Manche je potřeba přibližně padesát tisíc záběrů paží. … Bolest třísel, což je vyvoláno dlouhodobou zátěží kraulových nohou, problémy se spodními zády; zdravotních potíží, které mohou plavce při dlouhé plavbě překvapit, je celá řada. Zažívací k nim patří v první řadě. …K tomu, aby člověk překonal všechny nástrahy a psychicky se srovnal, nemálo napomáhá skvělý doprovod a báječná pohoda, která panuje na doprovodné lodi. …Hodně nepříjemné jsou problémy s mořskou trávou, jsou tady obrovská, místy stometrová pole hustých travin, do kterých se zamotávám. Zeleň je na vodě tak roztažená, že se jí musím doslova prokousávat. Není to jen nějaká lokální záležitost, provází mě téměř až k francouzskému pobřeží. …Zcela jiného druhu je průběžné setkávání s medúzami. Nachází se jich tu požehnaně a většina se při dotyku pomstí žhavým pozdravem. Při druhém pokusu, kdy jsem startoval do bouřky, mě doprovázela celá hejna medúz, těm se prostě nedalo vyhnout a každé šlehnutí mi způsobovalo nemalý šok… …Špína na La Manchi se neprojevuje v malé průzračnosti vody, ale způsobuje ji množství nejrůznějších odpadků, které se tam dostávají z trajektů, ale také olejové a ropné skvrny. Momentálně mě překvapuje, že zatímco při předchozích pokusech byla voda krásně modrozelená a průzračná, nyní tam poprvé vidím sinice, které se vyskytují i u nás, kdy voda takříkajíc začíná kvést. Možná je to i tím, že se teplota moře postupně zvyšuje, a tak se zvýrazňuje i znečištění vody.
(Střípky z knihy J. Levého a R. Haana „Bludný Holanďan v La Manchi nezabloudil“) |
♦ A když jste plaval, neříkal jste si, proč já to dělám?
To logicky každého napadne, ale přes to se musí člověk přenést. Obětoval jsem tréninku spoustu času, ovšem když se plně věnujete divadlu, je největší problém ten volný čas vůbec najít. Toho všeho jsem si byl plně vědom a i přesto šel do toho s plným nasazením. Snažil jsem se ty myšlenky vůbec nepřipouštět. Zkrátka, když jsem plaval, tak jsem bojoval, co to šlo. Ukazovali mi vždy po nějakém čase tabulku, na které byly namalovány křídou různé vzkazy, jako nakreslené sluníčko či kornouty se zmrzlinou, byla to sice provokace, ale pobavilo to, nebo napsali frekvenci mých záběrů za minutu, k tomu přimalovali šipku dopředu, což znamenalo frekvenci záběrů zvýšit nebo dozadu, snížit. Tyto informace i jiné, byly povzbuzením, dostával jsem je každé půl hodiny, zpravidla při podávání občerstvení. Tyto druhy povzbudivých informací se musí ale brát s rezervou, poněvadž se tím také někdy účelově lže. Trenér musí účelově tomu plavci lhát a tím ho pozitivně dopovat: „Je to výborný, podívej se, vždyť už jsme za polovičkou, plav jak plaveš, je to perfektní.“ Je zajímavé, že i když tohle předem víte, tak to funguje.
♦ Kdyby vám někdo řekl, zaplatím ti výdaje, plav ještě jednou. Zkusil byste to znovu?
Ale jo, docela by mě to lákalo se tam zase vrátit a přesto, že vím, že je to obrovská loterie, tak bych se znovu o to pokusil. Musel bych tréninku mimo divadlo obětovat hodně času a zase rok-dva tvrdě trénovat. Což by se dalo. Ale už by u toho nebyla ta základní motivace, která mne hnala to přeplavat. Když bych třeba byl Angličan, žil tam a měl to tím pádem blíže a k tomu měl ještě i další příznivé podmínky, jako jsou i peníze, tak by to bylo zase něco jiného.
♦ A existuje pro dálkové plavce ještě jiný Mount Everest? Jak obtížný je ten Gibraltar?
V roce 2000 jsme dělali s Petrem Miholou Expedici Gibraltar, což se nám vydařilo. Na La Manchi je úspěšných plavců celkem asi šest set, zatímco na Gibraltaru v té době, kdy jsme tam byli my, jen sedmdesát. Je to poměrně málo a přitom je tam voda teplá kolem 20 °C. S tou teplejší vodou tam ovšem připlouvají žraloci, což je další věc, která dálkové plavce odrazuje. Na Gibraltaru je trasa k přeplavání jen 18 km, což je podstatně kratší než La Manche, ale problém je v tom, že tam, kde Atlantik vtéká do Středozemního moře, se tvoří taková silná řeka, která napájí Středozemní moře, aby nevyschlo. Je tam sice jen jeden základní proud, ale pobřeží Maroka má takový tvar se špičkou, že kdyby plavec nebyl dostatečně rychlý a proud ho zanesl za tu špičku, tak pobřeží mine a dostane se na otevřené moře a svou plavbu končí. Je zcela stěžejní, aby se plavec trefil na špičku a tím zachytil pobřeží, pak má dokonce v závěru i výhodu, že mu to na rozdíl od La Manche pomůže, ten proud ho totiž potom tlačí na břeh. Po pěti hodinách plavby nám řekli, že za půl hodiny jsme tam. My jsme to viděli nereálné a tvrdili, že je to blbost. Avšak skutečně jsme tam za té půl hodiny byli! Než jsme do toho šli, tak jsem si říkal, že ve srovnání s La Manche to bude jednodušší – rozdíl přílivu a odlivu je jen jeden metr, počkáme jeden den a jdeme na to. Když jsme dorazili na místo startu, které je na nejjižnějším místě Španělska, pochopili jsme, proč se mu říká Tarifa - město větrů. Fouká tam strašně silný vítr, který dělá v tom průlivu takovou neplechu, že pokus se nedá zahájit, poněvadž když fouká takzvaný Levante, na levačku, jak jsme tomu říkali, tak fouká směrem do Atlantiku, a kdyby člověk z toho jižního cípu vyplaval, tak ho to vyfoukne na Atlantik a nemá vůbec šanci se dostat na druhý břeh. A i když se vítr zklidní, tak ještě celý jeden den dělá takový mlýnek a nedovolí vám vyplavat. Když už jsme tam čekali týden, tak už mně tekly nervy, měl jsem totiž domluvené představení, na Verdiovském festivalu ve Státní opeře v Praze, kde jsem měl zpívat Rigoletta.
♦ Existuje tam také nějaká asociace jako na La Manchi?
Ano, existuje. A co se týče cen, tak tam je to super. Španěláci jsou úplně jiná mentalita. V Anglii nepřipadá v úvahu nějak smlouvat – neodpustí vám ani jednu libru, ani jeden cent. Je tam všechno pevně stanovené. Ve Španělsku to bylo zcela jiné a dalo se i vyjednávat. Mohlo se všude smlouvat, zvláště když jsme se jim představili jako Expedice Gibraltar. Cena za doprovod se dá třeba někde u vínka srazit až o dvě třetiny dolů. Výprava na Gibraltar nás přišla zhruba na 100 000 Kč.
♦ Slyšela jsem, že jste plaval také na Vltavě?
Plaval, ale to byla štafetová plavba z Budějovic do Prahy, která se plavala v roce 2001, právě rok po Gibraltaru, trvala tři dny a dvě noci. Byli jsme šestičlenná štafeta. Každý musel hodinu odplavat, pak si pět hodin odpočíval, zase hodinu plaval, a tak to pokračovalo, i v noci. Byl to krásný zážitek, proplavali jsme celou trasu z Budějovic, přes všechny ty přehrady, jako na Orlíku, na Slapech, ve Štěchovicích, ve Vraném a až do Prahy, kde jsme končili na Výtoni.
♦ Když jste plavali přes ty poslední tři jmenované přehrady, nevzpomněl jste si na své kolegy a plavecké průkopníky, kteří je před vámi pro-plavali? Příští rok tomu bude již 35 let. Samozřejmě, protože ty pokusy, které Václav Židek plaval, později i s Františkem Venclovským, ta trasa Slapy – Praha, těch 40 km, to je úžasné! A když si to člověk vyzkouší sám na sobě a vejde pod tou přehradou do desetistupňové vody…! A teď si představte, že i když tam ti plavci měli v rámci štafety vydržet pouze hodinu, tak ti, co nebyli otužilci, ani tu hodinu tam „nepřežili“, takže když do vody skočí jeden plavec a plave v té vodě nepřetržitě, nebo přestane plavat a stojí dvacet minut ve zdymadle, tak to je něco neuvěřitelného! To je úžasný výkon, který člověk ještě více ocenil, poněvadž poznal sám na sobě, co to znamená. Jinak já musím říct, že mně osobně teplá voda vadí, když jsem třeba někde plaval na přehradě, kde pražilo na mne slunko a voda byla vyhřátá, bylo mi z toho nanic, a když jsem se dostal náhodou do studené „žíly“, tak jsem úplně ožil. Právě jsem tak nějak uvažoval, že příští rok, kdy už mi bude šedesát, bych realizoval etapovou plavbu, sám, z Písku do Braníku, a spíš tak jenom pro sebe. Byla by to taková má oslava mého životního jubilea. Denně bych pokaždé uplaval pětadvacet kilometrů, někde přespal a zase pokračoval dál. K tomu nápadu vystartovat z Písku mne inspirovalo to, že jsem se tam před padesáti lety málem utopil. A přesně v tom místě pod splavem bych chtěl vyplavat.
♦ Jestlipak máte po těch vašich úspěších nějaké výsostné postavení mezi jinými dálkovými plavci? Vzhlíží k vám jako k někomu, kdo tak něco významného, a navíc v „hluboce středním věku“, dokázal?
Já myslím, že ne, protože i z těch plavců málokdo ví, co to opravdu obnáší. Aby to mohl posoudit, tak musí něco takového plavat a prožít na vlastní kůži. Ale já jsem to bral tak, že jsem si říkal, že jim dám trochu příklad, že i když jsem nikdy závodně neplaval a začínal poměrně pozdě, v podstatě z ničeho, že tou vůlí a pílí je člověk schopen něco takového dokázat a spíš motivovat ty plavce, kteří začínají, aby si řekli, že když to dokázal on, já to musím dokázat taky.
♦ Já vám, pane Richarde, srdečně děkuji za vaše zajímavé povídání. Bylo mi velkým potěšením se s vámi seznámit. Nejenom že umíte přenádherně zpívat, ale i zajímavě o všem vyprávět, hlavně o vašich sportovních výkonech… Máte neuvěřitelně silnou vůli. Je skvělé, že existují takoví lidé jako jste vy, lidé, kteří jsou svým konáním velkým vzorem pro druhé. Přeji vám pevné zdraví a úspěch ve všem, co konáte. |