JAK SE MÍSÍ KAPITÁL...

Kdysi před dávnými a dávnými léty jsem sepisoval svou první diplomovou práci o ekonomických aspektech zbrojního průmyslu. Zajímalo mne tehdy, jak se se změnou technického vybavení, s legováním ocelí novými prvky zvyšoval apetit po důlní těžbě, jak se spojovaly kapitály nejrůznějších států, takže nebylo divu, že nakonec vojáci dohodových mocností byli za první světové války ostřelováni granáty vyráběnými na základě anglických patentů v Německu a Němci zase padali do drátů, které přes Švýcarsko dodávali na Západ němečtí producenti.

Teď jsem na tentýž problém narazil v médiích, a kdybychom se podívali pod drobnohledem na leckteré privatizační procesy ve východní Evropě, asi bychom byli velice překvapeni. Začněme však od začátku – „velký třesk“ v německých médiích začal v okamžiku, kdy začala vysílat první soukromá stanice. Stala se jí RTL+ roku 1984. Název RTL je vlastně zkratkou stanice, která začala německy vysílat z Lucemburska. Byla to firma Radio Télé Luxemburk. Za touto firmou stojí ovšem řada dalších partnerů, vesměs gigantů, „mogulů“ evropského vysílání. Na počátku 90. let to bylo například Luxemburská televizní společnost CTL, za níž stojí nám již důvěrně známá firma Berlusconi, která vlastnila počátkem 90. let na CLT 24% podílů, a CLT zase na RTL+ 46,1%. Druhým partnerem a konkurentem v médiích je firma Bertelsmann, vydavatelský koncern, výrobce gramodesek, majitel filmových podniků UFA, ale též časopisecký a novinový gigant. Do RTL+ vstoupil prostřednictvím filmové společnosti UFA, které náleží 38,9% podílu. Oba mogulové – Bertelsmann i Berlusconi žárlivě střeží své pozice a oba jsou velice urážliví, kdybyste snad jednomu z nich připsali v evropských médiích jedničku. I když žádný z nich nevlastní větší polovinu kapitálu, přesto jejich podíl nelze pokládat za zanedbatelný. Vycházíme-li totiž ze státní smlouvy, kterou uzavřelo 11 německých spolkových zemí roku 1991, pak se tu praví doslova, že „vliv se považuje za nikoli směrodatný, jestliže se omezuje na méně než 25 procentní podíl na kapitálu a hlasovacím právu“. Tento limit byl v daném případě překonán.

Spojení mocných má ovšem pro vysílání nepopiratelné výhody – například Bertelsmann zaplatil 60 miliónů marek za exkluzivní právo přenášet do roku 1994 Wimbledon. A tato práva pak přenesl hravě na společnost RTL+, které se ovšem zvýší publikum, a tudíž příjmy a také zisk... Prosadit se v médiích a vydělávat – není ovšem snadné. Tlačenice je stále větší, koláč inzerce roste jen tempem, jakým se zvyšuje výkonnost ekonomiky. A jak spočítali experti, například vysílání přes satelit, alespoň v technické podobě z počátku devadesátých let, se začne vyplácet až po sedmi letech. Přitom transportér, tedy přenosové zařízení na satelitu má teoretickou životnost deset let. Vysílatelé, či broadcasteři, chcete-li, se tedy musí umět ohánět.

RTL+ také vysílá téměř ze dvou třetin filmy a seriály, přidá 20 procent lehké zábavy a soutěží – a může si dovolit zaměstnávat jen několik set zaměstnanců. Jako první z komerčních kanálů se zařadil hned na třetí místo po zavedených veřejněprávních kanálech ARD a ZDF, pro srovnání – jedna z členských stanic ARD, kolínské „západoněmecké vysílání“ WDR roku 1991 zaměstnávalo 4700 lidí. Na veřejnoprávní média, která ostatně vybírají od posluchačů „daň z hlavy“, koncesionářské poplatky, se toho mnohem více požaduje zatímco RTL+ (i přes slušně zpracované zprávy) se orientuje také (nebo především?) na krimi-příběhy a erotiku.

Hned za RTL následuje SAT 1, opět zkratka odvozená od slov „satelitní televize“. Začala vysílat roku 1985, tedy rok po RTL+. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let tu měli ještě méně personálu než RTL. Něco přes 300 lidí. I tady přes dvě třetiny programu připadají na filmy a seriály. Jenom vlastníci se poněkud obměnili. Patří mezi ně známý tiskový magnát Axel Springer (15 procent), společnost pro kabelové vysílání PKS, která vlastní 40 procent podílu, a konečně společnost Euromedia s 15 procenty. Jenomže na PKS náleží 98% firmě Leo Kirch, tedy jednomu z nečetných evropských magnátů.

 

Na společnosti Euromédia má 49 procent. A k tomu dodejme, že Leo Kirch, budeme-li věřit zveřejňovaným údajům, vlastnil již počátkem devadesátých let obchodní práva na 15 tisíc hraných filmů a 50 tisíc hodin televizních programů. A to je již slušný počinek do podnikání ve sdělovacích prostředcích. Obě firmy, RTL i SAT vysílají jak terestriálně, tedy pozemními vysílači, tak přes družice.

Leo Kirch se prosadil i do kabelové televize – např. na programu PRO 7 odvysílá ročně na 300 filmů a náleží mu bez 1% polovina podílů.

Společnost Tele 5 až nápadně připomíná Berlusconiho stejnojmenný italský kanál; není to náhodou – Berlusconiho Rete Italia vlastní 21%. Další Berlusconiho firma CLT, kterou známe již z první společnosti RTL, drží dalších 24%. Axel Springer má 29 procent. Na programu dominuje hudba a show... Mezinárodní rozložení největších monopolů, jak se zdá, sníží i náklady. Vždyť stačí jen jeden a týž program poněkud jazykově přebalit a uděláme zázraky v další zemi.

A tak bychom mohli pokračovat dál. Od firem s kombinovaným pozemním a družicovým vysíláním ke kabelům, ale i k veřejnoprávním společnostem, které si též pronajaly transpondéry na družicích, takže ARD vysílá též Eins-plus, ZDF zase 3-SAT. Přes satelity vysílá CNN, Screensport, který sám a sobě naznačuje, jakou že má obsahovou náplň. Sítě jsou celostátní, lokální, otevírají se otevřené kanály pro veřejnost... Prostě sdělování se stává všední záležitostí všedního dne se zcela všedním obchodováním a také všedním šířením. Na rozdíl od pomerančů nebo jogurtů jsou ovšem v prodeji informace, tvorba veřejného mínění, a svým způsobem i modelování lidí... Pak se nám ovšem vrací otázka, zda výběr rad pro rozhlasové a televizní vysílání, pro dohled nad tiskovou agenturou byly v Čechách tak náročné, jak by bylo třeba. A zda studium žadatelů a jejich projektů bylo tak uvážlivé, abychom jednoho dne nebyli nepříjemně překvapeni. Něco jiného byla inovace médií do bývalého východního Německa, které zavedené západoněmecké televizní společnosti a tiskové koncerny doslova kolonizovaly. Často k jejich hojnému prospěchu. Šlo přece o sjednocení země a demokratizaci východu. Něco jiného je ovšem dovoz cizích vlivů a moci , neboť prostřednictvím médií kráčí i zboží a vliv...

Tváří v tvář cizí produkci, záplavě tiskovin a programů nemůže zůstat člověk lhostejný k vlastnímu domovu. Nemluvě o tom, že po několika dnech nasávání cizího vzduchu se mi začalo stýskat. A tak jsem dal přednost

SETKÁNÍ S KARLEM VELIKÝM

Cesta za Karlem Velikým vede do Cách a Cáchy jsou malou vzpomínkou na domov. Neboť chrám zbudovaný Karlem IV. a zasvěcený Nanebevzetí P. Marie a Karlu Velikému v Praze na Karlově se snažil kopírovat právě vzor korunovační katedrály v Cáchách. Speciálně šlo o centrální, osmiúhelníkovou stavbu, oktogen, který byl v Praze odvážně zaklenut klenbou ne silnější než 20 centimetrů. Zatímco v jiných chrámech se podzimní sluníčko ještě chvíli rozpouští v chladu podzimu, tady zdivo neizoluje od mrazu vůbec. Délka jedné strany osmiúhelníku je 24 metrů. No a když si tenhle chrám představíte minimálně dvoupatrový, se slušně vysokými patry, a přidáte ještě mocné gotické přístavby, které z díla vytvoří skutečnou stavební dominantu, tak jste napůl v Cáchách. 

Mimochodem císař Karel Veliký (742-814) nebyl žádný velký dobrák a v tehdejších rozháraných poměrech by toho ani velkou dobrotou moc nesvedl. Církev ovšem Karlovo spojenectví s Římem ocenila – poctou nejvyšší. Prohlásila jej za svatého. Námitky věřících a znalců, rozpačitost duchovních způsobila, že (řečeno diplomaticky) svatořečení právě Karla Velikého není tuze přesvědčivé. Není náhodou, že v Čechách Karla Velikého připomíná jen tenhle jediný chrám, a to možná hlavně proto, že se Karel IV. pokládal za dědice a vykonavatele testamentu velkého císaře a největšího Karla. Dokonce nechal na Karlově vložit do oltáře tři symbolické zuby, o něž připravili, tentokrát bezbolestně a bez problémů, Karlovu lebku v Cáchách.

Tak – i tam jsem byl. A osmiúhelníková osa chrámu byla tak mocná, že jsem ji ve vzpomínce na Karlov ani nemohl poznat. Navíc je připojena gotická loď, asi jako byste k znásobenému Karlovu přidali ještě chrám P. Marie Sněžné. A když přidáte ještě menší kaple po stranách a pořádnou věž, tak jste prostě v Cáchách. Bylo právě prvního listopadu, já spíše než na Karla myslel na všechny, kdož nás předešli, vyňal jsem krabičku se čtyřmi svíčkami, které jsem prozřetelně koupil v Bonnu, a tady jsme s Bedřichem Utitzem i s Dr. Groeberem zasvítili. Ale nemohl jsem nevzpomenout ani na Karla, který třebas jako germánský a tu a tam barbarský válečník přece jenom započal velký projekt své doby: spojení Evropy na jednom duchovním principu.
Přitom nebylo kde se opřít – Řím měl kulminační bod své slávy dávno za sebou, Itálie byla věčnými nájezdy rozvrácená a vyčerpaná. K nám se Cyril a Metoděj vydají až o půl století později, staré římské provincie už dávno ovládli barbaři.

Ve vzpomínce na Itálii nás samozřejmě potěší, že se papež Hadrián I. (772-795) zachoval zcela ve stylu svých předchůdců a následovníků. Povolil Karlovi Velikému, aby užil materiálu z paláce v Raveně ke stavbě paláce v Cáchách a kaple zasvěcené P. Marii. Tak se mramorové kvádry a dlažby stěhovaly do Německa.
Z Raveny, jmenovitě ze zdejší kaple San Vitole, byl odvezen celkový koncept stavby s kopulí. A kronikář o Karlovi napsal: „Protože nemohl sehnat mramor a sloupy, dal je přivézt z Říma a Raveny...“
Odvozy byly, jak se zdá, rozsáhlejší, než se Karel i papež Hadrián původně domnívali. A z kaple se dalšími přístavbami stala nakonec katedrála. Osmiúhelníkovou centrálu budoval Odo z Mat; konstrukci s tribunami vyzvedl do výše přes 40 metrů, tedy skoro o 10 metrů výš, než se zvedá klenutí sv. Víta v Praze. Stability bylo dosaženo pilíři a podpěrami, které jsou ve vyšších podlažích doplněny sloupy. Okna vpouštějí do kaple světlo, zejména v gotické části, která, jak bývalo zvykem, prosklila v mocných gotických obloucích celou stěnu.

V průvodci jsem se dočetl několik rad a upozornění, z nichž jsem si neudělal nejlepší dojem o německých návštěvnících tohoto chrámu. Radí se tu, aby hosté laskavě nekouřili a nejedli a aby do chrámových prostor nevodili psy. Čehož jsme se, věru, nedopustili. Cigaretu s kávou jsme si dopřáli až u stolku před chrámem, kde v nás všechny dojmy dozněly. Osmiúhelníková kaple působí mohutností a stopami Byzance, chór září barevnými okny a v pokladnicích chrámu se nalézá zářící bronzová socha Karla Velikého. V chrámu se dochoval i císařský trůn a na dveřích chrámu antikizující lví hlava.

Karel Veliký byl korunován roku 800 císařem a počal vytvářet civilizaci, která sahala od Labe k Atlantiku, od Baltu k Barceloně a do jižní Itálie. Časem se z císařské koruny a z říše stala Svatá říše římská národa německého – slavnou korunovací papežem Janem III. roku 962. To již bylo za prapotomka Karla Velikého, Oty I.

O obnovení říše se začalo mluvit jako o Renovation Imperii Romani.
A my jsme začali mít se svými sousedy starosti, které s přestávkami trvaly tisíc let. Ale to je již jiná kapitola.

Karel Veliký byl stále na cestách – avšak byl-li v Cáchách, chodíval se modlit do kaple, kde je také pochován, každý den. A když seděl na svém kamenném trůně, na úrovni tribuny, tak „viděl všechno a všichni viděli jej“, jak praví kronikář. A my jsme zase viděli jeho dílo a pochvalovali si Jeho veličenstvo císaře, neboť Cáchy lehly za války popelem a tahle nádhera je to nejkrásnější, co může člověk potkat široko daleko.

 
KOLIK KILOMETRŮ MÁME K PÓLU

Cáchy mají kromě korunovační katedrály ještě další pozoruhodnosti – především je to největší nemocnice Evropy – kostka měřící na každé straně stovky metrů. Zdáli, ba i zblízka je to spíše elektrárna nebo chemička. Všechna potrubí, odpady, kyslík, voda byly vyvedeny na vnější plášť budovy, takže ve spleti rour se ztrácí nemocnice i její pacienti. A pak je tu ještě jedna senzace: vyhlídková věž, Belvedere, s otáčivou restaurací.
A jak se tak zvolna točíte kolem prosklené terasy, můžete si s německou důkladností ověřit vzdálenosti ke všem bodům, které vidíte v krajině, ale které dokonce jen tušíte za vzdáleným horizontem. Tak tedy kostel sv. Josefa v údolí pod rozhlednou je provázen sdělením 1,2 km. A hned vedle severní pól 4373 kilometrů.
Do Salcburku to mají vzdušnou čarou 575, do Prahy 596 kilometrů. Holandská hranice je na dohled a k jižnímu pólu bychom šlapali 14 tisíc kilometrů. A tak se Němci v Cáchách na odpolední vycházce potěší cestováním vsedě kolem zasklené verandy, a protože nevědí, jaké dobroty by splácali dohromady, míchají tu štrůdl s horkým vanilkovým krémem. Jejich starosti na mou hlavu, pomyslel jsem si – ale ten štrůdl jsem přece jenom ochutnal.

Náš odborník pro tisk v Bonnu, Lojza Mikeštík, měl v té chvíli pocit, že mě poněkud zanedbával. Že místo něj asistoval Bedřich Utitz, ostatně starý profesionál a navíc znalec německých poměrů a do třetice můj dávný přítel. Lojza byl zase obětí normalizace – zvolna blbnul česáním vlny. Od rána do večera, den co den a dvacet let. Věru i na svobodě dovedl bývalý režim svým nepřátelům život pořádně znepříjemnit.
Lojzíka nakonec napadlo, že bychom si mohli dojít na pivo. Stolní společnost Bohumila Hrabala by nad našimi výkony zřejmě zalomila rukama. Vypili jsme všeho všudy po čtyřech třetinkách, tedy něco málo víc než dva půllitry a navrch štamprli žitné. Tedy žádný zázrak a žádný rekord.
Jenomže jsme si stýskali po domově, ale také po svých dávných představách, které jsme utkávali ve své mysli, když Lojza česal a já pro změnu svařoval polyetylenové pytlíky. Lojzík se navíc toho dne mírně „zakousl“ se svou manželkou, přenesl svou skvělou náladu také na mne. To nejhorší, co člověka v hospodě může potkat, je ovšem pití smíchané se špatnou až lítostivou náladou.
Pokud jde o mě, výsledek miniflámu nebyl nejlepší, spaní prašpatné... Jenom jednou věcí mě Lojza potěšil. Když se mě v pivním rozjaření zeptal, co pro mě může ještě před odjezdem udělat, zaškemral jsem: „Tak mě odvez na Rýn Niebelungů.“ Tak zněla dohoda stvrzená objetím starých pivařů, a ráno, ještě s ustaraným žaludkem, jsme vyjeli k Mohuči.