Jitka Dolejšová: Rakousko - Fotoaparát vypráví .... (1)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Jsem digitální fotoaparát značky Canon PowerShot A610, ale moje paní mi důvěrně říká foťák. Největší radost mám, když jí můžu být užitečný. Když fotím a fotím a fotím...

S mojí paní a její rodinou už jsme toho dost zažili, loni jsme například podnikli velké putování po Skandinávii a já mohl fotit i půlnoční slunce na Nordkappu a soby a ledovce a nádherné červenobílé domečky, ale o tom vám na stránkách Pozitivních novin moje paní už vyprávěla.
Rozhodl jsem se, že o letošní dovolené vám budu vyprávět já osobně. Koneckonců, však jsem vždycky u toho.
Pozor, úsměv, začínáme...

 

Letos jsme si s mojí paní a její rodinou vyjeli do Rakouska, do oblasti Vysokých Taur. Byli jsme ubytováni v malém penzionu v krásném městečku Rauris.
Městečko poklidné, ale protože penzion stojí hned naproti kostelu a místní kostelník rád a často zvonil, byli jsme od šesti hodin ráno vzhůru. No, alespoň jsme mohli podnikat túry a výšlapy hned pěkně od rána.

 

Lidi, co já toho viděl a nafotil!
Nejvíc se mi líbilo, když bylo krásné počasí. Fotil jsem daleké a široké výhledy, rozhledy a pohledy, panorama skalnatých třítisícovek ozdobených sněhem a ledem, hory s jakoby naaranžovanými mráčky, hory se šmolkově modrým nebem, které vypadaly jak vystřižené z kalendářů, hory ráno, dopoledne i v podvečer.
Mezi námi – moje paní fotí ráda, ale je to amatérka. To jí nenadávám, jen konstatuji. Například já už předem vím, že odpolední stíny jsou měkčí a fotky dopadnou mnohem lépe, ale ona si nedá říct. Fotí i v poledne, pořádně si mne nenastaví a fotky jsou pak přesvícené. Jenže já to vím už při focení, a ona to zjistí až večer. Pak se diví: „Taková to je nádherná hora – a fotka je celá šedá...“
Naštěstí moje paní chápe, že za to nemůžu já, ale ona. No jo, nobody is perfect...

 
 
 
 
 

Taky jsem fotil různou květenu. V Alpách v červenci hýří louky i pastviny veselými barvami. Svěží zelená tráva, žluté arniky, růžové keře zakrslých rododendronů, modravé pomněnky, fialové zvonečky – a především tmavomodré hořce. Takový hořec je třeba fotit pěkně zblízka. To si moje paní třeba i lehne do trávy, nastaví „makro“ a strčí mne skoro až do modrého kalíšku. Někdy dokonce čekáme, jestli náhodou nepřiletí čmelák. Obvykle přilétne zrovna ve chvíli, kdy nás to čekání přestane bavit a moje paní mne vypne.

 
 
 
 
 

Pokračování ....

Foto © Jitka Dolejšová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2008.