Jitka Dolejšová: Rakousko - Fotoaparát vypráví .... (1)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
| Jsem digitální fotoaparát značky Canon PowerShot A610, ale moje paní mi důvěrně říká foťák. Největší radost mám, když jí můžu být užitečný. Když fotím a fotím a fotím... S mojí paní a její rodinou už jsme toho dost zažili, loni jsme například podnikli velké putování po Skandinávii a já mohl fotit i půlnoční slunce na Nordkappu a soby a ledovce a nádherné červenobílé domečky, ale o tom vám na stránkách Pozitivních novin moje paní už vyprávěla. Rozhodl jsem se, že o letošní dovolené vám budu vyprávět já osobně. Koneckonců, však jsem vždycky u toho. Pozor, úsměv, začínáme...  Letos jsme si s mojí paní a její rodinou vyjeli do Rakouska, do oblasti Vysokých Taur. Byli jsme ubytováni v malém penzionu v krásném městečku Rauris. Městečko poklidné, ale protože penzion stojí hned naproti kostelu a místní kostelník rád a často zvonil, byli jsme od šesti hodin ráno vzhůru. No, alespoň jsme mohli podnikat túry a výšlapy hned pěkně od rána. Lidi, co já toho viděl a nafotil! Nejvíc se mi líbilo, když bylo krásné počasí. Fotil jsem daleké a široké výhledy, rozhledy a pohledy, panorama skalnatých třítisícovek ozdobených sněhem a ledem, hory s jakoby naaranžovanými mráčky, hory se šmolkově modrým nebem, které vypadaly jak vystřižené z kalendářů, hory ráno, dopoledne i v podvečer. Mezi námi – moje paní fotí ráda, ale je to amatérka. To jí nenadávám, jen konstatuji. Například já už předem vím, že odpolední stíny jsou měkčí a fotky dopadnou mnohem lépe, ale ona si nedá říct. Fotí i v poledne, pořádně si mne nenastaví a fotky jsou pak přesvícené. Jenže já to vím už při focení, a ona to zjistí až večer. Pak se diví: „Taková to je nádherná hora – a fotka je celá šedá...“ Naštěstí moje paní chápe, že za to nemůžu já, ale ona. No jo, nobody is perfect... Taky jsem fotil různou květenu. V Alpách v červenci hýří louky i pastviny veselými barvami. Svěží zelená tráva, žluté arniky, růžové keře zakrslých rododendronů, modravé pomněnky, fialové zvonečky – a především tmavomodré hořce. Takový hořec je třeba fotit pěkně zblízka. To si moje paní třeba i lehne do trávy, nastaví „makro“ a strčí mne skoro až do modrého kalíšku. Někdy dokonce čekáme, jestli náhodou nepřiletí čmelák. Obvykle přilétne zrovna ve chvíli, kdy nás to čekání přestane bavit a moje paní mne vypne. Pokračování .... |
Foto © Jitka Dolejšová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 08. 2008.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Lasica |
 |
Jiří Suchý |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Kraus |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |