Jen počkej, zajíci!

Letošní zima se sice za svůj název může i trochu červenat, ale příchod Velikonoc má stále nejen liturgický význam. Prostě se těšíme na jaro. A právě Velikonoce jsou přece také svátky jara. Dokládají to i symboly, které je doprovázejí. V našich zemích to jsou mláďata, jež právě na jaře přicházejí na svět. A protože jedním z klíčových symbolů těchto svátků je vejce, jedná se o mláďata ptactva, resp. opeřenců domácích. Kuřata, kachňata i ta miloučká, lehounce ochmýřená housata, všechna tato drobotina v nás vzbuzuje něhu a ochranitelské pudy. Tady si dovolím malou odbočku. Víte, že britští odborníci na chování zvířat uveřejnili sice odvážnou, nicméně zajímavou hypotézu týkající se právě roztomilosti mláďat? Podle nich je právě jejich, obvykle něžně blboučký vzhled, zachraňuje před agresí vlastních rodičů…

Ale vraťme se k velikonoční symbolice. Vysoké postavení na pomyslném žebříčku oblíbenců má u nás beránek. V domácnostech jej nalézáme pečeného z piškotového těsta, hojně pocukrovaného, s červenou mašlí kolem krku a rozinkovýma očima. Blíže se s ním také můžeme seznámit v podobě pečínky. Ani fandové přes zdravou výživu, kteří odmítají konzumovat velké množství cukru, a dále vegetariáni, pro něž je jehněčí na talíři naprosto nepřijatelné, se symbolu beránka nijak nebrání.
Oblíbily si ho především ženy, neboť je nabádá, aby si pořídily před Velikonocemi něco nového na sebe. Zatímco se domácí opeřená drobotina a mírumilovný beránek ocitají v popředí našeho zájmu, ušatý obyvatel polí a luk o svou pozici velmi dlouho bojoval. Samozřejmě, jedná se o zajíce. Pro nás představuje pošťáka, který nám přinesl spěšný balík se zabijačkou. Sice mu poděkujeme, ale naše vřelé díky směřují zcela přirozeně k tetičce na Vysočinu, která nám ty voňavé pochoutky s láskou zabalila a poslala.

Za našimi západními hranicemi je ovšem jeho postavení naprosto neotřesitelné. Jako symbol Velikonoc je zajíc na špici. Děti ho nacházejí v zahradě, někde pod keříčkem, sedícího(!) v ošatce plné čokoládových vajíček. Slepička není tak důležitá, prostě vajíčka „jenom“ snesla a teď rozpačitě přešlapuje kdesi v pozadí.
Jak tedy vidno, u našich západních sousedů to zajíček vyhrál. Ale to mu, zdá se, nestačí. Už před sametovou revolucí se před jarními svátky pokradmu, s pašeráckým batůžkem na zádech, plížil přes hranice, aby se pak v pohraničí, a v případě několika odvážnějších jedinců i ve vnitrozemí, objevil jako velikonoční lídr.
A někteří z nich se dokonce rozhodli pro emigraci. Byl to z jejich strany určitě srdnatý počin, už vzhledem k dojemně umíněné věrnosti naší populace k domácí tradici. Vzpomeňme jen na četné pokusy dědy Mráze, kterému se u nás tuze nedařilo. A to i přesto, že přicházel ne přes zelenou, ale oficiální hranici a tam byl vítán se všemi poctami. Ani průzkumné návštěvy sobího spřežení Santa Clause nezaznamenaly zatím výrazný úspěch. Jeho mise jsou přijímány spíše chladně a s rozpaky. Takže ani velikonoční zajíček si, i přes optimistickou úvahu, že když se bratranci zadařilo v Austrálii, tak proč by to nemohlo vyjít mně hned za humny, nemohl dělat velké naděje na úspěch.
Po roce 1989 se ovšem situace pro ušatého sympaťáka s výrazným předkusem podstatně zlepšila. Zvláště proto, že už nezůstal, řekněme, v azylových táborech. Přicestovalo za ním i četné příbuzenstvo, takže se už nemusel cítit tak osamělý. A jak se zdá, jeho pozice se začíná upevňovat. Za výlohami cukráren, květinářství, na trzích i v kamenných obchodech, všude je ho plno.

Tak mě napadá, zda jejich expanzi nenapomohla naše stále se prohlubující nedůvěra k drůbeži a potažmo i k jejím produktům. Koneckonců, zajíců se ptačí chřipka (zatím) přece netýká.