Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (21)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (21)

Kornelie má nemocnou duši - Whisky je kořalka - Návštěva u kartářky

Za brigádu jsme nedostali nic. Horáček nezaplatil nikomu. Zmizel, a s ním vypůjčený miliony. Prý potřeboval peníze na nějakej tunel. V životě jsme neslyšeli, že by se zajímal o vlaky. Ten mlejn, kde měla bejt fabrika na košťata si koupil konkurzní správce referent Krtička, jeho kamarád. Za měsíc přišel pohled do hospody. Z Havaje. „Mně je tady teplo. Jak je vám? Pozdravuje Horáček!“
Kornelie byla jaksi nesvá. Už několik dní koukala do jednoho místa. Snažil jsem se pochopit kam kouká, ale nešlo to. Vypadalo to, že je zahleděná na zástrčku u dveří, ale protože má jedno oko tupozraký, bylo docela možný, že koukala jak na lígr u dveří, tak na poličku s hrnečkama a soškou T. G. Masaryka na koni.
„Hej, kam koukáš?“ nevydržel jsem mlčet.
Neodpověděla, ale zachmuřila se.
„Nejsi nemocná?“ ptal jsem se jí znovu.
Mlčela a tak jsem mávl rukou a četl jsem si reklamní leták Jak zhubnout zadarmo a rychle.
„Budu tam muset jít,“ ozvala se Kornelie.
„Kam?“ nechápal jsem.
„Ke kartářce, Emane!“ zašeptala a sama sobě řekla: „Tak, tak, máš pravdu Kornelie!“
„Co bys dělala u nějaký kartářky? Nedávno jsi byla u bylinářky a víš, jak to dopadlo. Všichní lžou. Jedinej, kdo pomáhá, je Pán Bůh, ale nikdo nevíme, kdy a jak! Ještě začneš duchařit!“
Kornelie mlčela a semkla rty. Byla zarputilá, vzdorovitá. Věděl jsem, že tam půjde.
„Vždyť jenom blbnou lidi,“ snažil jsem se jí vysvětlit, „vydělávaji peníze na blbosti!“
Byla tak hluboce zamyšlená, že než jsem stačil vykřiknout, přiložila do kamen místo polena mojí sváteční polobotku Baťa.
„Někdo tě uhranul,“ zakřičel jsem, „dneska jsou ty duševní choroby častější než chřipka!“
Omluvila se za botu a po chvíli dodala:
„Budeš k tý botce, co zbyla, nosit tu, co tu zbyla vod tý, kterou jsi si nasekl při štípání dřeva sekerou.“
Kornelie si určitě mluvila sama se sebou. Viděl jsem to. Přepadla mě hrůza, že jí budu muset dát do ústavu a jezdit se na ni koukat a chodit s ní po zahradě. Tohle bych jí, ani sobě, nepřál. Najednou promluvila:
„Minulej tejden mně přeběhl přes cestu Klimešovic černej kocour a prsknul mi na sukni. Měl úplně lidský oči! Hned vzápětí jsem potkala tu udrbanou drbnu Petříčkovou, co chodí v černým kostýmu, aby byla štíhlá, a pomlouvá každýho ve vesnici a v okolí.“
Kornelie se nadejchla, napila se čaje z kopřiv a pokračovala:
„To ještě nic není. Včera jsem ještě šlápla na kanál, rozsypala jsem sůl a bylo třináctýho pátek!“
„No a co má bejt?“ divil jsem se. „Třináctýho jsem si tě bral, byl tenkrát pátek, a taky jsme spolu už takovejch let.“
„Emane, ty nic nechápeš! V jednom časopise psal jeden černokněžník Mešány, že to jsou neklamný známky hvězdnejch a pozemskejch patálií, který vyvrcholí havárií duševního psyché!“
Byl jsem moc rád, že žijeme v týhle civilizaci a že není středověk. Určitě by moji Kornelii dali na hranici a ještě by musela podstoupit to útrpný právo. Mučili by ji, trhali nehty, natahovali na kolo, a na čelo by jí vypálili potupnej znak. Kornelie hbitě vstala, hledala v šuplíku, potom vyndala purpůru, ačkoliv Vánoce byly daleko, posypala tály na kamnech a rozháněla kouř po cimře. Měla nepříčetný oči a cukavý pohyby. Takhle jsem ji ještě neviděl.
„Kornelie, neblbni, neber ty časopisy a televizi vážně!“ říkal jsem jí marně. „Nebuď zaostalá!“
Kornelii moje poslední slova probudila.
„Ty mi nic neříkej!“ zvýšila hlas. „Dvacátý století! Che! K smíchu a k pláči! Chřipku neuměji vyléčit, nemoc šílenejch krav neuměji vyléčit, tu sprostou nemoc neuměji vyléčit, klíšťata neuměji vyhubit, zabíjejí se děti, lidi, přepadávaji se starý lidi, perou se a vraždí, kvůli tomu, že každej má jinýho pánbíčka, nebo jinou barvu ksichtu, jeden fandí Alláhovi, druhej Budhovi, třetí Pánu Bohovi!“
Kornelie se uchechtla: „A ty tady meleš, Emane, něco o dvacátým století a o mý zaostalosti!“
Raději jsem mlčel. Kornelie byla hodně rozzlobená, ale já jí musel dát v duchu za pravdu.
„Zdají se mi divný sny!“ šeptala a upíjela dál ten svůj utrejch z kopřiv.
„O čem?“ ptal jsem se.
„O tobě,“ přikývla a poklepala na stůl kloubama ruky.
„A co je to za sny?“ byl jsem zvědavej.
Napila se znovu, poposadila si na nose brejle a svěřovala mi:
„Emane, ty v noci lítáš na koštěti, štěkáš jako pes a z pusy ti koukaji hadice od luxu!“
Otřásl jsem se odporem: „Fůj, to je ošklivej sen! To já spim jako dudek. Jenom mě probouzí tvý chrápání. Nejsi nemocná s nervama? Třeba máš málo vitamínu B. Jarošová se zhroutila, když dala do Kampeličky celoživotní úspory a oni to ukradli. Potom chodila po Tumlovicích a zpívala: ‚A chalupu a chalupu, dostanu od táty...‘
Potom, když stála s okradenejma u Kampeličky v okresním městě a na dveřích si přečetla KAMPELIČKA dočasně mimo provoz, vytrhla dopravní značku VYHRAZENÉ PARKOVÁNÍ pro Kampeličku Solidní jistota, vyrazila dveře, a vzala ředitele Vychcáčka přes záda. Dostala za to půl roku podmíněně, protože věznice jsou přeplněný.“
„Hele, Emane, já blázen nejsem. Zblázněji se jenom inteligenti, protože vědí hodně víc o věcech, který my prostý lidi neznáme. Já mám jen sny, a tak chci nahlídnout do nadpřirozenýho života.“
Věděl jsem, že všechno bylo marný. Teď už jó! Kornelie jako by věděla, co se mně honí hlavou.
„Zejtra jedem do Nutonic. Kleopatra Preclíková mi řekne o mý duši a o budoucnosti. Za pokus to stojí!“
Když jsem zaslechl jméno tý zatracený báby, která otravovala všechny vesnice okolo svou jedovatostí, roztřásla mě zima.
„Co tam budeme dělat, „křičel jsem, „vždyť byla i zavřená!“
Kornelie vyskočila a jako v šoku zakřičela:
„Ty chceš aby mě sny utrápily?“
Napřáhl jsem před sebe vidličku:
„Ještě krok, blázne, a bodnu!“
Rozbrečela se a tak jsem si uvědomil, že ženský po přechodu blbnou a měknou jim nejen kosti. Pláč jsem nesnášel. Nejsem nelida!
„Tak zejtra tam zajdeme. K tý Preclíkový,“ řekl jsem překvapený ženě, „ale nechci aby to někdo ve vesnici věděl!“
„Neboj se Emánku,“ zazářila Kornelie, „půjdeme tam v noci!“
Byl to jeden z jejích dobrejch nápadů.
„Dobře, s tím souhlasim. Já myslel, že tam půjdeme v převlečení!“
Kornelie z radosti otevřela tu whisky, co zůstala po Ríšovi.
„Whisky pijí kovbojové,“ smála se, „a ten Buffalo Bill, co střílel bizony v prérii v Americe.“
„Mně to připadá jak vyčichlej rum,“ přiznal jsem.
Pili jsme ji bez ledu. Montér Hošek tvrdil, že whisky se vodou z ledu kazí. A taky říkal, že burbon není whisky. Že ta whisky je anglická a ten burbon je americkej a víc voňavej. My to s Kornelií nepoznali, ale vypili jsme celou láhvinku. Probudili jsme se až večer. Hlava nás nebolela, ale já se styděl, že pijeme. Tolik jsme ještě v životě nevypili. Kornelie říkala, že to má jen tři procenta, ale čtyřka byla stržená, takže ta whisky měla čtyřicet tři procent.
Kornelie se začala parádit. Dala si do drdolu zelenej hřeben, na uši si zavěsila mosazný náušnice, který jí poslal k svátku Ríša, obula si střevíčky na vysokejch kramflíčkách a přes černou blůzu si zapnula pásek se sokolskou přezkou.
„Říkali jsme, že půjdeme zejtra,“ připomněl jsem, „a ty se parádíš jako na slavnost!“ Pokrčila obočí:
„Jdu se dozvědět svůj osud. A to si zaslouží slavnostní oblečení. Ty bys měl, Emane, taky na sebe oblíct něco lepšího.“
A tak jsem se oblík do černýho. Nejradši chodím v manžestrákovejch kalhotách, který jsem dostal od bratrance z Nelahozevse, kterej byl lodníkem na labský plavbě. Kornelie mi zkazila všechnu radost, které jsem už beztak málo.
„Je noc a my se parádíme. Jsme jak cvoci. Někdo nás potká a budou myslet, že patříme k nějaký tajný sektě. Čet‘ jsem o tom.“ Cesta ubíhala rychle jen do tý doby, kdy se začaly dělat Kornelii puchýře od těch pitomejch bot. Navíc ty lodičky cvakaly a my se museli skrejvat, když jsme potkávali nějaký pozdní chodce. Před křižovatkou u Nutonic nás osvítily světla z oranžovýho mercedesu Adolfa Pikarta. Nestačili jsme skočit za cestářskou maringotku. Viděl nás.
„Ale, ale, Rákosovic, kampak v noci?“ volal jízlivě a zvědavě po nás pokukoval z okýnka auta.
„Chodíme po okolí,“ řekla Kornelie, která nečekala tohle setkání.
„Trénujete chůzi, že?“ výsměšně sykl Adolf.
Kornelie už začala být tou starou pohotovou ženskou:
„Né,“ říkala lhostejně, „je hvězdná náměsíční noc, a tak sháníme tady v okolí nějaký vhodný místo.“
„Ejhle,“ vykřikl dvojsmyslně Pikart, „že by volání lásky?“
Kornelie dělala, že nic nechápe a klidně řekla:
„Chceme stavět velkej dům s bazénem a s tenisovým kurtem.“
Pikart už nic neříkal. Mlčel a pomlaskával. Měl závist vylepenou na čele jak plakát. Vypnul magnetofon, kterej mu hrál dokola jeho nejmilejší písničku Rosák na kolejích a špitl:
„Ehm, ehm, dědictví, že?“
Kornelie zakroutila hlavou:
„Ale ne! Horáček nám poslal nějaký dolary na přilepšenou z Havaje.“
Pikart odjel smykem a ani neřekl - sbohem.
„Ták a teď má o čem přemejšlet,“ smála se Kornelie.
Já jsem se nesmál. Už jsem viděl jak nás ve vesnici nenávidí. Závist je strašnej plevel. Jako bolševník. Vytrhneš ho a on tě popálí a za tejden už je zase ze země venku.
„Nejvíc rostou v Rusku,“ připomněla Kornelie. Nechal jsem ji při tom.
„Jak poznala, na co myslim?“ ptal jsem se sám svý osoby.



Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2008.