Pavel Kovář: Kdyby v Pekingu startoval, medaili by přivezl
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
| Když mu bylo šest let, sklouzl po sněhu z chodníku do vozovky pod právě projíždějící náklaďák. Ten se zastavil na jeho levé noze. Chirurgové marně usilovali o její záchranu. Živý kluk z pražské Libně se však nadkolenní amputací netrápil. Dnes, ve svých 43 letech, patří u nás k nejúspěšnějším handicapovaným sportovcům.  Michal Stark se s protézou brzy naučil chodit i hrát fotbal. Neměl lehkou pubertu, studoval dvě střední školy. Nejdříve pracoval ve fabrice, později, když začal intenzívně sportovat, zakotvil ve velínu teplárny. Při třísměnném provozu měl dost času na cyklistický či lyžařský trénink. První velké vítězství vybojoval na kole v roce 1990 v Rakousku, o rok později dojel druhý na mistrovství Evropy, následovala letní paralympiáda 1992 a páté místo; vše v silničním cyklistickém závodě. O rok později se stal v této disciplíně mistrem Evropy. Pak krátce zazářil na lyžích a startoval na zimní paralympiádě 1994. Poté natrvalo přešel mezi cyklisty a z paralympiád, světových i evropských šampionátů má šestnáct medailí. Loni v srpnu k nim chtěl přidat další, ale nedostal šanci. O to více myslel na letošní paralympiádu v Pekingu, po níž chtěl ukončit aktivní sportovní dráhu. Ale ani tady nemohl závodit. Přišel o start v Pekingu, protože zůstal věrný svým zásadám Důvodem je zarážející postup Českého paralympijského výboru, který nominuje naše handicapované sportovce na světové soutěže. Tento výbor vede totiž letitý spor s Českým svazem tělesně postižených sportovců, jehož je Michal členem i funkcionářem. A tady je jádro problému. Český paralympijský výbor vyzval Michala, ať vystoupí ze své organizace a přejde k jiné, jinak že nebude nominován na světové soutěže. Charakterově pevný Michal však takovému nefér tlaku nepodlehl. A to i proto, že věřil v přesvědčivost svých loňských i letošních vítězství na mezinárodní scéně. Přičemž v zahraničí startoval za své nebo sponzorské peníze. Nebylo mu to nic platné, kromě loňského světového šampionátu nebyl nominován ani na letošní paralympiádu... „V první chvíli jsem byl z té bezmocnosti a křivdy hodně špatný, ale i když jsem přišel o start v Pekingu, tak mě to nezlomilo. Trénuju dál a v kariéře budu pokračovat,“ říká Michal Stark. Porážel medailisty A také lze říci, že jeho letošní sezóna byla navzdory neúčasti v Pekingu velmi úspěšná. Evropský pohár na Krétě zcela ovládl a zvítězil i celkově v kategorii těžšího postižení. V květnu vyhrál nejtěžší etapový závod sezóny Tour de Biscay ve španělském Bilbau. Na další podnicích Evropského poháru ve Francii a Švýcarsku získal jedno první, dvě třetí a jedno čtvrté místo. Po první polovině tohoto seriálu vedl svou kategorií s výrazným náskokem. „V červnu se mi ale začal můj plán na báječnou sezónu hroutit. Dostal jsem zákaz činnosti za neoprávněné používání národního dresu na závodech v zahraničí a na měsíc jsem musel odevzdat licenci... A tak se začala definitivně rozplývat má šance na Peking. Napadlo mě, zda se nemám na vrcholovou cyklistiku vykašlat a jezdit jen pro sebe... Nesměl jsem totiž startovat na závodech spadajících pod Mezinárodní cyklistickou unii. Naštěstí se u nás koná hodně závodů pro amatérské zdravé cyklisty, a tak jsem s nimi jezdil Středočeskou ligu. Koncem srpna, opět již s licencí, jsem vyhrál tři závody na Světovém týdnu cyklistiky v Rakousku. Velmi mě potěšila vítězství v prestižní časovce jednotlivců a veřejném závodě pro cyklisty bez handicapu! V září jsem sledoval na dálku paralympiádu v Pekingu a uvažoval, jak jsem tam mohl dopadnout. Dvakrát zlatého Angličana Richardsona jsem letos jednoznačně porazil na etapáku ve Španělsku. Prohrál jsem s ním jen v dráhovém závodě na 1,2 kilometru o tři sekundy. Časovku jednotlivců vyhrál Francouz Thirionnet. Letos jsem s ním v časovce jednou prohrál o pár setin a jednou jsem ho porazil o pár minut. Takže je to stále stejný evergreen. Kdybych v Pekingu startoval, asi bych se o nějakou medaili popral. Ale kdyby byly ryby... Nechci se tím již zabývat. Spíš chci myslet na vlnu podpory, která se vzedmula napříč cyklistickým spektrem a kterou beru jako velký závazek do budoucnosti.“ V kultivované zemi by se nemělo tohle stát... Ve vrcholovém sportu zdravých dochází, jak víme, mnohdy k mnoha nečistým hrám. A tak by se zdálo, že tím víc by měly panovat férové vztahy ve sportu handicapovaných. Je to však omyl. Škoda. Někteří představitelé Českého paralympijského výboru se však ve svém souboji s Českým svazem tělesně postižených sportovců, který nejspíš skončí u Ústavního soudu, nezastaví před ničím. A tento způsob chování, za který by se měli někteří sportovní činovníci stydět, odstaví úspěšného sportovce, a tak připraví český stát o dobrou reprezentaci ve světě. Je velice pozitivní, že se stal příkladem i zdravým lidem, že takto dvakrát postižený člověk nic nevzdává a bojuje dál a to nejenom na sportovních kolbištích, ale i ve svém soukromí, kde mimo jiné hájí nejenom svou čest ale i čest českého sportu. |
Copyright © Petr Janouš
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 12. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jan Krůta |
 |
Milan Markovič |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jiří Suchý |
 |
Helena Štáchová |
 |
Vladimír Just |
 |
Stanislav Motl |