Iveta Kollertová: Jsem zase člověk

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.

Václav R. Židek
šéfredaktor

Svlečená do naha  (28)

Jsem zase člověk..
 
Celé odpoledne po prodělané operaci mne spánek obalil jak pavučina. Bolesti byly minimální, radost obrovská.
Málokdo si dovede představit ten pocit štěstí, který mne provázel při každém krátkém procitnutí.
Mám kolostomii, mám vývod, který mi ze života udělá procházku rájem. Jeden malý pytlíček na boku mi vrátil sebevědomí, pocit ženskosti a úctu k mému tělu.
Minimum pohodlí, abych žila důstojně.
Mé myšlenky, můj vděk směřoval k těm, co mi podali pomocnou ruku.
V noci jsem se dívala na protější prázdnou zeď a promítala si svou pohádku i sen o tom, jak usedám na vozík a vítr si pohrává s mými vlasy.
 
Viděla jsem sebe samu, jak přijíždím do divadla, po červeném koberci se blížím k podiu s mikrofonem uprostřed. Šum ostatních diváků mi splývá s potleskem, kytice rudých růží je nachystána v mém klíně. Oči mi září jak patnáctileté holčině, která poprvé uvidí svůj idol. Hlediště je plné a já zastavuji u první řady sedaček. Tváře zčervenalé vzrušením, studem, nedočkavostí. Hlediště se plní muzikanty a za velkolepého aplausu vstupuje na scénu ON. Můj „božský“ Karel Gott. Jeho oči přejedou diváky a on se mírně ukloní. Hudba zazní první tóny písně se rozprchnou do prostoru. Slzy splněného snu mi stékají po tvářích a já tiše zpívám nápěv známé melodie. Zažívám absolutní pocit štěstí.
 
Poklepala jsem hlavou, dveře zavrzaly a sestřička se chápavě pousmála.
„Máte bolesti?“
„Ne-e.“
Vracím se zpátky do reality.
I já se usmívám svým bláhovým snům, vždyť kdo ví, jestli se vůbec někdy posadím na vozík. A vůbec, sám božský Karel nemá tušení, že je hvězdou mých představ i fantazií a že je to vlastně on, kdo mi pomáhal v zoufale beznadějných večerech i nocích.
Uvelebila jsem se dle možností v nemocniční posteli, poslechla chrápající serenádu mé sousedky a odebrala se do pravé říše snů.
 
„Vstáváme, děvčata, zahrajeme si na upíry.“
Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři. Břicho se zdá smířené se stavem, nikoliv moje abstinenční příznaky. Holka, nech si zajít chuť, poručila jsem si a opět hmátla po hašlerce. Vizita proběhla celkem nepřekvapivě, vyměnily se úsměvy, můj smutný pohled, signalizující odjezd domů, nezabral.
Ivko, Ivko, jsi den po operaci, koukej být hodná, šeptala jsem si vnitřním hlasem, ale pocit, že můžu odejít sama po svých, mne neopouštěl. Iluze, samozřejmě.
Odpolední návštěva mi sice zvedla náladu, ale ten, kdo mne doslova nadzvedl na posteli, byl mladý lékař v bílém plášti.
Pozdravil, přišel až k posteli a řekl: „Paní Kollertová, pokud budete potřebovat napsat vozík, obraťte se kdykoliv na mne. Napíšu vám, co bude chtít.“
Nevěřícně jsem se dívala do usměvavé tváře a hlesla jsem: „Pane doktore a já můžu na vozík, můžu na něm sedět?“
Odpověď mne uzemnila.
„Proč byste nemohla?“
Před očima mi proběhla všechna ta léta v jednom pokoji. Všechny ty tajné i veřejné slzy, vypovídající o prožitém utrpení. Všechny neuskutečněné procházky pod širým nebem. Ne, neodsuzovala jsem „kohosi“, kdo mohl udělat gesto navíc už před pěti lety, bylo mi to jen moc líto.
Podívala jsem se lékaři do očí: „Děkuji vám,“ dodala jsem a odvrátila tvář.
Celé následující chvilky jsem jen promýšlela, jak to udělat, abych měla vozík co nejrychleji. Operace mám za sebou, nic nebrání napsání poukazu. Musím na vozík, chci na vozík.
 
Ale bude to tak jednoduché?

           

POKRAČOVÁNÍ...  DÍL 29.

O naší autorce se více dovíte:  Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html

UKÁZKY Z LITERÁRNÍ TVORBY IVETY KOLLERTOVÉ

  Zvony zvoní

Zvony zvoní, světla svítí,
cestička se zametá.
Kolem kvete plno kvítí,
i pomněnka vykvétá.

Bolestí se tunel razí,
páni, pláčí nebesa.
Po zádech mne náhle mrazí,
srdce zprudka zaplesá.

Okamžik, jen malou chvilku,
výkřik zazní do ticha.
Tady nejde jen o mýlku,
nový život pospíchá.

Malé tváře, malé dlaně
teplo sálá do všech stran.
S úsměvem se díváš na ně,
v duši citem rozerván.

Oči září, slanost pálí,
štěstí je tak nablízku.
Ukolébavka zní zdáli,
šumí polem, v remízku.

Přivítejme novou bytost,
maličké sladké dítě,
Nepoznej má malá lítost,
já už teď miluji tě.
                                                   

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2008.