| MÁJKA ČESKOSLOVENSKO - SOVĚTSKÉHO PŘÁTELSTVÍ
Na jaře roku 1953 jsme se rozhodli, že Osoblažákům ukradneme májku, která stála na terase, přímo před námi milovanou hospodou U Lojska. Někdo měl chytrý nápad, že se rozdělíme na dvě skupiny: zatímco ta první bude rozptylovat místní chasníky v hospodě, druhá rychle májku podřízne a odnese. Proto druhá skupina přijela s traktorem za tmy na spodní cestu od řeky, co nejblíže k terase i hostinci, a tam vyčkávala na příhodnou chvíli. 
Plán vyšel a májku uříznutou asi metr na zemí jsme šťastně dovezli do Studnice a ráno ji za bujarého veselí osadili hned vedle naší májky. Leč naše radost netrvala dlouho.
"Ale soudruzi, to je přece májka Svazu československo-sovětského přátelství, proto ji musíte vrátit na místo! Místní organizace SČSP pořádá koncem května kácení máje s taneční zábavou," vysvětlil nám druhý den praporčík SNB Kondýsek a zdůraznil, že neuposlechnutí příkazu výrazně zhorší naši stále špatnou politickou pověst.
Tak jsme se v duchu zasmáli, jak staré lidové zvyky pronikají do politiky, ale nedalo se nic dělat. Májku jsme popadli, hodili na žebřiňák, Tonda Herálecký vyvedl ze stáje dva krásné šimly a vesele, za doprovodu všech, jsme táhli do Osoblahy. Tady máje putovala znovu do země, ale přidupli jsme ji schválně jen trochu, aby stála nakřivo. Kolem ní jsme pak vydatně křepčili a zpívali.
Nezdar v Osoblaze nás však neodradil, ba naopak -- dostali jsme ještě větší zálusk na další májky. Po průzkumných výpravách jsme zjistili, že velké šance máme ve Slezských Pavlovicích a zejména v Hlince, kde stála pěkná májka na kraji jedné zahrady.
"Co ty železný pásy, na spodní straně kmenu? Stavitelé je tam dali asi proto, aby se hůře podřezávala," koumali naši zvědové přikrčeni v křoví. "Ale co, s tím už si nějak poradíme."
Jak se ukázalo, podříznutí májky nebyl problém, horší bylo ji odnést. To náhle procitli místní hafani, jejichž štěkot probudil traktoristy v blízké ubytovně. Chlapi v nočním prádle vybíhali s lopatami před dům a výhrůžně volali do tmy, zatímco naši se rozptýlili do všech směrů. Když se situace zklidnila, museli jsme traktorem s valníkem projet obcí, naložit májku, posbírat kolegy a uhánět do Studnice.
Jenomže to ještě nebyl konec příběhu. Za pár dní jsme skoro všichni vyrazili do Osoblahy do kina. Studnice byla opuštěná a této okolnosti využili právě chlapci z Hlinky, kteří svou májku před naší ubytovnou uřízli a odvezli. Projevili se však jako zbabělci, protože u nich doma ji už znovu nepostavili.
MEJDAN PO MĚNOVÉ REFORMĚ
Bylo to přesně 30. května 1953, kdy došlo k měnové reformě.
Ale za jakých okolností: den před jejím vyhlášením prezident republiky Antonín Zápotocký lhal národu, že nic takového nehrozí, Přesto se měna konala. Na jednu stranu to vlastně tak moc velké překvapení nebylo. Tenhle komunistický funkcionář uměl totiž „slibovat“. Před časem rovněž slíbil, že odvolá násilnou kolektivizaci vesnice, ale zůstalo jen u planých slov. My to dobře poznali na vlastní kůži.
Po měnové reformě peníze ztratili hodnotu, lidi si bankovkami zapalovali cigarety.
Nás ve Studnici se to taky dotklo. Pravda, moc se tu nevydělávalo. Ale něco přece. Nejlíp na tom byli ti, co jezdili s koňmi, a pak dojičky. Ale my jsme si peníze nezáviděli. Přesto si mnozí z těch pár grošů snažili něco ušetřit. Vím například, že pár kluků toužilo po gramofonu. Jenomže u vyšší částek byl kurs výměny peněz 1:50. Takže ze čtyř tisícovek měl člověk najednou osmdesát korun. To naštvalo. Gramofonový sen byl v háji.
Co nám tedy zbývalo? Nebylo nic jednoduššího, než těch pár šupů propít v hostinci U Lojzka. Hostinský Lojzek se tehdy vyhlásil za vládce světa a my tomu tleskali. Pak jsme mezi sebou vybrali všechny staré peníze, co nám zůstaly po kapsách, a utratili je u něj za pivo a rum. Nakonec jsme za ty poslední koupili několik dřevěných sudů piva. Trůnily dlouho v potůčku vedle silnice jako památka po velkém mejdanu a vzpomínka na měnovou reformu.
SMUTNÝ PEPÍK HOLEČEK
Domů jsme mohli jet jen jednou za půl roku. Štvalo nás to, mrzelo, ale horší byla jiná skutečnost: spoléhali jsme na slib, že se po roční brigádě budeme moci vrátit do škol. Jenomže o tom nikdo z vedoucích nevěděl, nechtěl slyšet a nezajímalo ho to. Kdepak do školy, na vojnu půjdete, holenkové! A opravdu, jakmile někdo bylo někomu z kluků devatenáct, hned dostal povolávací rozkaz.
A kam rukoval? Zbytečná otázka. K PTP, neboli k Pomocným technickým praporům, k oněm vyvrhelům společnosti, co měli černé výložky, podle nichž si později začali říkat černí baroni.
Tohle z našich řad postihlo třeba Pepíka Holečka, potomka starého selského rodu ze Stožic u Vodňan. Mimochodem jeho strýc, Josef Holeček, byl známý spisovatel a autor románu Naši.
Za Pepíkem jsme se jeli podívat do Karviné, což z Osoblahy nebylo daleko. Byl u pétépáků teprve tři měsíce a za tu chvíli zhubl o patnáct kilo. Skoro jsme ho nemohli poznat. Fáral, rubal uhlí v nízkých slojích, kde se mohlo pracovat jedině vleže.
"Já si k práci lehnu. To se poštěstí málokomu," žertoval smutně.
Když jsme odjížděli, měl slzy v očích a netajil se obavami, že takovou práci fyzicky nevydrží. Celou zpáteční cestu jsme mlčeli. V duchu jsem si říkal, že komunisti chtějí nejspíš náš selský stav úplně vyhladit.
Také "Docent" Havlíček zamířil na vojnu. Ovšem předtím udělal ve Studnici kariéru. V kravíně pracoval asi tři měsíce, když ho šéf hospodářství inženýr Polák, zvaný Škrhola, povýšil na vedoucího rostlinné výroby. A to navzdory tomu, že tu měl být převychován. Důvod byl jediný, velmi prozaický: dosavadní vedoucí Josef Valenský, bývalý kočí, propadl alkoholu a ztratil poslední zbytky autority. Jednoduše jsme ho přestali poslouchat.
"Teď budeme zajišťovat chod farmy společně, po vzájemné dohodě," říkal "Docent" nebojácně a otevřeně Škrholovi.
Ve funkci pracoval pouze do října, něco přes půl roku, a potom dostal povolávací rozkaz. Rukoval pochopitelně k PTP, na Důl Gottwald ve Švermově, kde se stal razičem.
SEŽERU VLASTNÍ POLOBOTKY
Někdy koncem léta roku 1953 musela do opravy škodovka Mona Lisa. Tím vznikly potíže s dopravou, ale na ředitelství farmy to nikoho nevzrušovalo.
"Traktor značky John Deere stojí ve statku v Albrechticích, ale je nepojízdný. Když ho, soudruzi, opravíte, budete ho mít," řekli nám v kanceláři.
Traktor byl moderní, dodaný hned po válce v rámci akce UNRRA, což byla mezinárodní pomoc zemím postiženým válečnými útrapami. Do dílen se na něj jeli podívat od nás Honza Souček a ze Slezských Pavlovic zkušený opravář Faldyna.
"Je to problém. Pracuje jen na jeden válec. Tady ho nedokázali opravit ani největší fachmani. Když ho dáte do kupy, sežeru svoje polobotky," slyšeli od nafoukaného šéfa dílny.
Honza pak utrousil potichu k Faldynovi, že by si vedoucí měl už teď polobotky trochu vyčistit. Ten to ale zaslechl.
"Vyčistit, jo? Tak abyste věděli, vy amatérský pologramoti, klidně si ještě šlápnu do marastu nebo do lejna, jasný?!"
Naše dvojice se usmála a zamířila do dílen.
Opravář Faldyna brzy pochopil, oč tu jde. Stávající zapalování bylo seřízeno podle špatně namontovaného setrvačníku. Vyšrouboval svíčky a na jejich místo dal prst.
"Teď otáčej setrvačníkem!" poručil Honzovi, palcem sledoval nárůst komprese ve válci a vždy v ten pravý okamžik mu dal pokyn, ať udělá na setrvačníku čárku. Bylo totiž jasné, že nějaký nešika kdysi setrvačník vyndal, ale poté vrátil zpátky v úplně jiné poloze.
"Sáhni jemně na startér," řekl Faldyna Honzovi, když bylo nové seřízení hotovo. Stalo se, John Deere spokojeně zablafal a rozběhl se na oba válce. Opraváři vyběhli na dvůr a nechtěli věřit vlastním uším.
Honza Souček hledal mezi čumily i šéfa dílen, ale neviděl ho. Šel za ním s gustem do kanceláře, ale ta byla prázdná. Dvakrát pak oběhl celý areál, leč po nafoukanci nebylo vidu ani slechu. Určitě se schoval, aby nemusel přiznat prohru.
Když se kluci slavně vrátili s novým traktorem do Studnice, vzpomněl jsem si na Úhonice. Tam dala UNRRA hospodáři Markupovi nádherný americký traktor značky Masey Ferguson s hydraulikou, a kdekdo na něm mohl oči nechat. Možná, že i tohle mu pak při procesu se sedláky uškodilo.
BRIGÁDNICE, CO RÁDY PILY RUM
Nebyli jsme ve Studnici jediní, kdo měl být převychován. Jednoho sem dorazily tři ženy z Ostravy a stejně jako my nepřijely o své vůli. Na KV KSČ rozhodli, že je nadále nemůže živit nejstarší řemeslo světa, a dali jim dvě možnosti: buď pomohou zemědělství, nebo budou zpytovat svědomí v nápravném zařízení. Volba byla tedy jasná.
Třicátnice se zkaženými zuby a znaky rychle se blížícího stáří byly lidské trosky. Odpuzovaly svým zevnějškem i projevy. Nanejvýš vzbuzovaly lítost. Jedna byla již téměř před porodem, takže po pár dnech odjela zpátky do Ostravy.
Při práci se samozřejmě nepřetrhly. Okopávaly pole, ale o motyky se spíš opíraly, nebyly zvyklé pracovat a neměly ani fyzičku.
"Jednou jsme jeli orat až ke Slezským Pavlovicím. Bylo dopoledne, míjeli jsme pole, kde tyhle dvě brigádnice předstíraly práci. Když nás uviděly, zahradily traktoru cestu a přály si odvézt na oběd. Nevadilo jim, že teprve budeme orat. Sedly každá na jeden blatník, což bylo vlastně k užitku, protože při orbě traktorová kola méně proklouzávala. Když se stroj naklonil, každá se nás hned chytala a tiskla se co nejtěsněji. Stesk po jejich řemesle byl víc než zjevný... Tvrzení, že svírání našich těl není nezbytné, jsme museli mockrát opakovat, ale jinak jsme se ubránili bez větších potíží," líčili nám večer se smíchem kolegové.
Ještě jedna příhoda se týká oněch brigádnic, které brzy pochopily, že se s nimi nikdo od nás nebude kamarádit. Jednou večer jsme téměř všichni z ubytovny jeli traktorem s valníkem do Osoblahy do kina. Dvě Ostravanky šly však už odpoledne pěšky. Tvrdily, že film je nezajímá, že půjdou do hospody, ale že by rády jely večer s námi zpátky. Slíbili jsme jim to.
Usadily se U Lojska a v den výplaty si dopřávaly panáky rumu. Film byl však nějak dlouhý, ony se nemohly dočkat odvozu, a tak vyrazily do Studnice po svých. Protože to s pitím přehnaly, v polovině cesty na silnici klesly a usnuly. Řidič traktoru jako by to tušil, jel pomalu a před opilecky nehybnými těly včas zastavil.
Co teď? Rozhodování bylo krátké. Věděli jsme, že je tu nemůžeme nechat. Takže jsme seskákali dolů, uchopili bezvládná těla za ruce a nohy, rozhoupali je při počítání do tří a vyhodili nahoru. Jako žoky. Tam je zase chytalo několik párů rukou. Přistání bylo kupodivu docela hladké. O tom však nešťastnice nic nevěděly.
POTKAN VE STUDNI
Jednou všichni, včetně vedoucích, dostali velmi silné průjmy, přičemž tahle věta by se měla dvakrát podtrhnout. Zpočátku jsme jako obvykle říkali, že ono to přejde. Nebylo to poprvé a ani naposledy. Jenomže záhy vznikla epidemie, která neustupovala, ba naopak sílila; detaily se raději nezabývejme. A tak se vedení statku konečně rozhoupalo a povolalo hygienika.
"Nedivte se, ve studni, z níž berete vodu, se už několik dní rozkládá chcíplý potkan!" pravil ten dobrý muž po prohlídce objektu. Brr. Zapomeňme na to! Ostatně nikdo z nás neumřel.
Je vlastně s podivem, že infekční žloutenkou tu onemocněl pouze Jan Sternberg. Když si pobyl určenou dobu v nemocnici, kvůli dietě se už do Studnice nevracel. Byl tak ze zdravotních důvodů od další převýchovy osvobozen.
V té době však již komunistický experiment s převýchovou kulackého dorostu směřoval nenápadně ke svému závěru. Uplynul rok a my se chtěli vrátit do škol, jak nám bylo slíbeno. Jenomže o tom slibu náhle nikdo nechtěl slyšet. Nástup do nového školního roku jsme zmeškali, což nás naštvalo. Byla to docela složitá situace.Na jednu stranu tu vznikla parta kamarádů, hráli jsme fotbal, po počátečních těžkostech zažívali legrace a práce už nebyla tak hrozná. Na druhou stranu jsme ale uvědomovali, že nás komunistický režim tímhle vyhnanstvím nespravedlivě trestá. Než jsme si tohle sami před sebou vyjasnili, byl už prosinec 1953, blížily se vánoce, a tak jsme postupně odjížděli domů. Jeden po druhém nenápadně mizel, v tichosti a bez velkého loučení. Já byl mezi prvními. Řekl jsem to asi jen dvěma klukům, ráno vstal dříve než ostatní, popadl kufřík a sbohem… Pak se řady těch, co ve Studnici zůstali, tenčily a tenčily, až odešli úplně všichni a experiment v tichosti skončil.
Z BOLESTÍ A STRÁDÁNÍ PŘÁTELSTVÍ NA CELÝ ŽIVOT
Na samém začátku jsou si jejich příběhy hodně podobné.
Zbyslav Havlíček měl za sebou tři ročníky Vysoké školy zemědělské v Brně, když ho pozvali v září 1953 na KNV v Brně a oznámili mu, že je neúnosné, aby se statkářským původem nadále studoval.
"Nejdříve musíš dokázat, že máš kladný vztah k socialistickému zřízení, pak se uvidí. Ale nezatrpkni, soudruhu!" řekli mu povzbudivě. Když se loučil se spolužáky v ročníku, mnozí byli tak vystrašení, že se s ním skoro báli promluvit. Vrcholem byla rada fakultního kádrováka, aby se zřekl svého otce, že potom by mohl ve studiu pokračovat.
o o o
Jan Souček jel 1. září 1952 vlakem do Třebíče. Čekal ho čtvrtý ročník Vyšší rolnické školy a maturita, ale ta byla ještě hodně daleko. Vezl si kytaru, pár osobních věcí a hlavně dobrou náladu. Na jedné stanici přistoupil spolužák a tvářil se divně.
"Budeš ještě s několika dalšími kluky vyloučen ze školy," řekl mu po chvíli.
Honza měl v tu ránu po náladě. Neoficiální zpráva se však brzy stala oficiální. Když se ten den vrátil domů a oznámil tu zdrcující zprávu matce, rozplakala se. A on taky už déle nemohl pláč zadržovat.
o o o
Jan Bosko Sternberg se kvůli svému šlechtickému původu složitě dostával již na zahradnickou školu v Děčíně-Libverdě. Bez problémů však ukončil první ročník a po prázdninách měl nastoupit do druhého. Náhle ale dostal z KNV v Ústí nad Labem pozvání k pohovoru o dalším studiu. Omluvil se, protože měl nohu v sádře. Za tři dny přišla další obálka a v ní už byl rozkaz: nastupte jako zemědělský dělník na státní statek v Albrechticích u Krnova.
Šestnáctiletého Jana doprovázel do neznámých končin jeho otec. Cesta jim trvala dvacet hodin. Ubytovna ve Studnici byla v děsném stavu. Několik stejně postižených kolegů již bylo na místě.
"Tak, kluci, teď už je to jen na vás, jak si to tu zařídíte," řekl nevesele otec Sternberg a vydal se na cestu domů, do Českého Šternberku v Posázaví. Když se za ním zavřely dveře, Jan Bosko Sternberg se docela obyčejně rozbrečel.
o o o
Tohle byly začátky. Každý z více než tří desítek „převychovávaných“ děvčat a kluků ve Studnici může vyprávět podobný příběh. Měli ale ještě jedno společné: pocházeli ze slušných rodin, byli dobře vychovaní, a proto tuhle těžkou životní zkoušku zvládli se ctí a proto se z nich stali nadosmrti přátelé.
Poprvé se sešli už za rok, ve čtyřiapadesátém, ale to jich do Studnice našlo cestu jen osm.
Za deset let, ve čtyřiašedesátém, jich přijelo na sraz do Osoblahy patnáct.
Pak jim přibyly starosti s rodinami, dětmi, zaměstnáním, přišel do toho politicky složitý rok šedesát osm se vším, co následovalo, ale pozor – taky se mnozí pokoušeli dohánět násilně přerušené studium.
V roce 1969 vydal spisovatel Miloslav Švandrlík román Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky. Zachycoval absurdní scény ze života vojáků pomocných technických praporů, pétépáků, podobných vyděděnců komunistického režimu, jako byli oni – potomci kulaků ve Studnici.
Tehdy je napadlo, že si budou obdobně říkat – ZELENÍ BARONI.
Byl to dobrý nápad. A tenhle název jim od té doby zůstal. I když se společně nescházeli, věděli o sobě. Stýkali se příležitostně a v pravidelném užším kontaktu byli jen ti, co měli k sobě přes humna nebo i klidně přes celý okres.
Když se v listopadu 1989 zvonilo na náměstích klíči, byli šťastní, že se té chvíle dožili. Vzpomněli si na těžké i lepší chvíle ve Studnici, chtěli se sejít, ale kvas doby, kdy jim šlo o navrácení statků a půdy, to velké shledání po letech oddaloval. Do šlo k němu až roku 1998 v Třebíči. Sem jich tehdy přijelo pětadvacet a od té dob pořádají srazy každé dva roky: následoval Benešov a Třebíč, letos se všichni těší do Poděbrad. A nepřijíždějí sami, doprovázejí je manželky, manžele, děti a dokonce už i vnuci.
o o o
A co dělali ty dlouhé roky po odchodu ze Studnice, nebo spíš co dělají dnes?
Tři z nich jsou inženýři: Jan Souček udělal vysokou zemědělskou v Brně dálkově a pak učil a řediteloval na zemědělské škole v Třebíči. „Docent“ Havlíček promoval rovněž v moravské metropoli, poté byl dlouhé roky hlavou agronomů na Novojičínsku a taky mužem mnoha funkcí, jenž se věnoval i výzkumu. Josef Blaška získal inženýrský titul také ve městě pod Špilberkem a dnes žije na Svitavsku.
Nemálo je těch, kteří si dodělali maturitu, byť někteří s překážkami, které jim osud i nadále kladl do cesty. Třeba Vlastimila Landu, velkého milovníka jezdeckých koní, komunisté vystěhovali z rodného Liberecka do jižních Čech, teprve pak absolvoval SZŠ a posléze pracoval jako zemědělský likvidátor v Poděbradech. Láďa Hemer z Tučap působil po dokončení školy ve šlechtitelském ústavu a pak učil třicet let na zahradnickém učilišti v Táboře. Vašek Špillar dostal nejdřív „kapky“ na vojně u PTP, ale pak se karta obrátila, udělal SZŠ, stal se agronomem a dokonce i předsedou JZD v Lučanech u Mnichova Hradiště. Jan Šimáček absolvoval zahradnickou školu v Mělníce, aby se stal znamenitým zahradníkem v Radotíně u Prahy, specialistou na ovocné stromy; dnes se svým synem soukromě sedlačí na stovce hektarů. Josef Čejka z Miskovic u Kutné Hory měl složitý osud, komunisti zabavili rodině statek a jeho otce zavřeli, on narukoval k PTP, ale pak dodělal SZŠ v Poděbradech a dlouho pracoval jako vedoucí hospodářství ve Smiřicích. Josef Holeček se po dálkovém studiu na SZŠ zaměřil na zootechniku a pracoval v plemenářském ústavu v Týně nad Vltavou. Pohnutý osud potkal Ferdinanda Pechu: dlouho jezdil u státního statku s traktorem, avšak jako padesátiletý maturoval na stavební průmyslovce, začal dělat technika a od roku 1990 povýšil na vedoucího okresního živnostenského úřadu. V restituci dostal zpátky zámeček u Benešova, tři sta padesát hektarů polí a velké lesní revíry. Dneska obdělává přes sto hektarů.
Řada dalších se však z mnoha důvodů již na školy nedostala.
Jan Křikava dělal celý život v JZD Bzová, teprve až po restituci začal hospodařit na svém gruntu, dnes pokračuje se synem. Miloslav Miňovský jezdil u státních statků dlouho s koňmi a pak až do důchodu na traktoru. Josef Haták se vyučil opravářem zemědělských strojů a dělat to celý život v JZD u Ledče nad Sázavou. Jaroslav Veverka byl pro změnu traktorista státního statku na Poděbradsku. Věra Bémová-Tržilová pracovala až do důchodu v JZD Lesonice u Moravských Budějovic, údajně jednom z nejlepších družstev okresu. Libuše Šestáková-Uhrová se vrátila do Chodče, rodné obce na Mělnicku, její rodina se zde ještě několik let pokoušela soukromě hospodařit, až to musela vzdát, ona sama pak nastoupila do JZD.
Nakonec je tu skupina, která úplně opustila řady zemědělců.
Zdeněk Nenadál, jemuž pád do silážní jámy způsobil více potěšení, než by se čekalo, se stal řidičem a přes třicet let jezdil s autobusy ČSAD na Pelhřimovsku. Jan Bosko Sternberg, řečený hrabě, byl dělníkem na státním statku, pak pracoval u geologů ve Stříbře, načež se dvacet let živil jako závozník u Okresního stavebního podniku v Klatovech. Po listopadovém převratu dostala jeho rodina zpátky zámek v Jemništi na Benešovsku; o ten dnes pečuje jeho syn. František Bejček, jenž přišel do Studnice z vyrabovaného statku jen v teplákách a teniskách, sloužil na vojně u PTP, pak fáral v příbramských uranových dolech, dotáhl to na štajgra a po úrazu pracoval na povrchu. Libor Křivánek absolvoval zahradnickou školu v Kopidlně, pak byl vedoucím v národním podniku Ovoce a zelenina, ale od roku 1990 se vrhl do podnikání – stal se majitelem drogerie v Mělníku.
Tolik ve stručnosti o těch nejzajímavější osudech zelených baronů.
Když při benešovském srazu v roce 2000 navštívili nedaleký Český Šternberk, uvítal je sám hradní pán, hrabě Zdeněk Sternberg, příbuzný jejich kolegy Honzy Sternberga.
„Vítám vás, milí sedláci, a vězte, že tu již dlouho nebyli tak vzácní a vážení hosté, jako jste právě vy – zelení baroni!“ řekl jim slavnostně a poté je osobně provedl raně gotickým hradem na skalnatém ostrohu nad údolím Sázavy.
o o o
Pokud někoho zajímá osud někdejší ubytovny zelených baronů ve Studnici, tak poslední zprávy hovořily o tom, že se nalézá ve velmi neutěšeném stavu. Proměnila se v ruinu s vytlučenými okny a děravou střechou. Kolny v jejím sousedství se rozpadají a cesty sem vedoucí zarůstají plevelem…
Pokračování...
Další díly najdete zde |
