Pavel Novotný: O tom jak a co kreslí mráz a světlo

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

Když tak stojím v pokoře před svou milovanou krajinou na Vysočině, hledím na její tektoniku a rozvlněnost, která je mi tak důvěrně známá. Vzpomínám na obrazy svých mladých, ale i starých, dříve žijících přátel. Nevzpomínám jen na Mistra Slavíčka, ale i na ty méně známé. Třeba na Jambora.
A taky na ty mladé, pro něž byla Vysočina napoprvé i po dvacáté tak nová a nepoznaná. Na to, jak se vyčerpávali v množstvích detailů bohatě členěné krajiny a jak malovali své „ukecané obrazy“. Ty práce byly samozřejmě tu lepší a některé méně a jiné geniální.
Fakt, že byly výsledkem upřímných snah, je stejně nesporný jako to, že vybrat si pro právě tvořené dílo to nejpodstatnější není vůbec snadné. Důvod je zřejmý. Ta krajina vás celého uchvátí a ve své dramatické složitosti se vám „cpe do srdíčka“. A vy to pak chcete všechno najednou vypovědět v celé monumentalitě a epické šíři, jako by to měl být poslední obraz, co uděláte.

Popravdě na to jsem stejně dnes i já. Bilancování je výsledkem nejenom zkušeností a praxe, ale i toho, čemu se říká člověčí zrání v sebereflexi. Minimalismus v krajinářském projevu je nesnadný. Poslední dobou si vybírám zjednodušené linie, které mě v danou chvíli osloví. Mnohdy to „rozšifrování“ reality dá fušku. A jakkoliv zimu z mnoha příčin rád nemám, obdivuji na ní to, co mně přináší a rád jí odpouštím to, co mně jinak bere. Krajina je v zimě úplně jiná než ve vegetačním období a život všech živáčků je skrytý a já je přesto chci alespoň zahlédnout. Kladu jim „újedě“ alespoň ke špalku na dřevo ven do toho mého „obýváku“ naproti oknům v lese. Někdy přijde liška, jindy jezevec a naposledy se mně tam servali dva tchoři. Masky malých banditů svítily v šeru úplňku a vřískali jak pominutí.¨
Krajina je naprosto proměněna, je jednodušší a sama za autora vybízí k pochopení logiky její stavby. Stromy nahé a i část mého nevelkého ďolíku dostala svůj jiný prostor a odlišnou dimenzi. Nevnímám ani tak mohutné vertikály buků praskajících mrazem jako když se střílí, ale drobností. Rytmiku ze sněhu trčících částí větví a šápelí. Jdou za sebou v nepravidelných a přerušovaných řadách a ty jsou nad i pod úrovní pomyslného osového řádu stoupající linie terénu a vytvářejí jakoby notová sdělení.
Beru na prkno nový papír, místo dříví sekám ta tajuplná sdělení spící přírody minimalistického záznamu uhlem úder za úderem, čáru za čarou a znaménko za znaménkem. (Je to vpravdě ostuda. Vnuk českého muzikanta nezná jedinou notu.) Pak dílko zkouknu a říkám si, jaká by to byla grafika. Nejspíš lept.
Zadívám se pozorněji, představím si notovou osnovu a napadne mě, že by se to dalo snad i zahrát. Ani tak nepřemýšlím nad tím jakým nástrojem. Spíš se sám sebe ptám, zda by to bylo vůbec k poslouchání. Nevím, proč mně ta uhlová kresba nějak vzdáleně připomíná Janáčka. Snad hustotou a dramatickým sledem rytmiky grafického záznamu subjektivně vnímané reality.

 

Valem se stmívá, zapaluji petrolejku venku před dveřmi, zavírám je a jdu dolů ke studni pro vodu. Začalo asi znovu mrznout, poněvadž, když jdu s barelem vzhůru po cestě zpátky, tak vidím, jak se větve a větvičky holé břízy lesknou ledem. Zastavím se, odpočívám, pak jdu pomalu a pozoruji měnící se obrazec shluku větví vzhůru v protisvětle petrolejky. Tvoří zářivý, nepravidelný kruh obklopený počínající temnotou.
Znovu se zastavím, nemohu věřit svým očím. Větší větve spolu s menšími tvoří téměř dokonalý parléřovský trojlístek. Shluk omrzlých větviček ve své třpytivosti vytváří pomíjivý dojem desítek virtuálních drahokamů usazených do onoho dočasného tvarosloví. Pohnu se, je mi zima, kouzlo chvíle a úhlu pohledu pominulo.
Na druhý podvečer hledám se stejným barelem vody ve svých rukou stejné stanoviště, hledám stejný pohled, ale marně. Po oblevě začalo sněžit, větve se nelesknou a mráz dnes kreslí úplně jiné, mámivé obrázky.

Foto © Rosťa Barčiš

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 01. 2009.