Přiznám se, není to tak dávno, co jsem vůbec neprahl po přítomnosti nějakého živého tvora v bytě kromě úředně přiděleného člověka. Starat se o nějakého živočicha mi připadalo nenáležité nejen proto, že to přidávalo členům rodiny práci spojenou s péčí o takového tvora. Zároveň jsem si totiž uvědomoval, že ta péče by mohla být natolik nekvalifikovaná, že by ji kdekdo mohl právem považovat za týrání. Ať to zní jako dokonalý alibizmus, bylo to tak. Konečně pár pokusů vlastnit doma živočicha vynuceného dětmi tuto tezi dokonale potvrzovalo. První zkušenost byl jakýsi křeček či morče, zkrátka cosi z této velikostní kategorie. Starali jsme se o něho, přidělovali mu racionální výživu, zeleniny měl kolem sebe tolik, že často jsem měl chuť mu něco z toho ukrást pro vlastní potřebu. Jednoho dne se zachránil útěkem do volné přírody, kde snad dodnes žije na dietě, kterou si nadělil sám. Rybičky taky nevydržely dlouho. Akváriový interiér měly přímo výstavní, potravu vydatnou, většinou červíky a jakési sušené dafnie, zkrátka maximum, co chovatel může poskytnout, akorát, že z toho jsem už neměl chuť krást pro sebe. Nevím proč, ale všechny ty neonky, gubky a skaláry se dost často chovaly tak, jako kdyby jim ze všeho okolo nejvíc překážela ta voda a jedna za druhou chcípaly navzdory tomu, že jsem byl vybavený dobrou vůlí a přímo obložený odbornou literaturou.  V Nitře mi jeden proslulý herpetolog daroval hroznýše královského. I s teráriem. Měl asi třicet centimetrů (ten had), ale dorůst prý mohl až do dvou metrů, na co jsem čekal se zvláštním zaujetím. K tomu však nedošlo. Když jsem totiž přesně podle návodu na použití malému hroznýšovi donesl myšku a hodiny čekal, jak ji bude postupně polykat a trávit, stalo se to, že myška – asi jen tak z dlouhé chvíle – ohryzala úplně apatického hroznýška, který zanedlouho vydechl naposledy, pokud vůbec do té doby dýchal.
Želvu stepní, za kterou byste dnes museli vysolit pěkných pár tisíc, jsem koupil dětem v chovatelském obchůdku za směšných třicet korun. Děti byly nadšené. Asi týden. Potom jsem se za soumraku plazil kolem domu a trhal trávu sledovaný soucitnými pohledy sousedů. Když už mi té vynaložené péče připadlo trochu moc a blížilo se, podle mne, nezvládnutelné období uložení želvy k zimnímu spánku, daroval jsem ji dětem ve škole, jejichž rodiče ještě netušli, s čím souhlasí. Můj život se zvířátky se však tím neskončil. Naopak, blížilo se vyvrcholení. Týden budu přemýšlet nad tím, co z toho je vůbec zveřejnitelné…
Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová
|
