Milan Markovič: Co zůstalo z neděle/Vynálezy nám kdysi sloužily

Rubrika: Literatura – Fejetony

             

Co zůstalo z neděle

Velmi rád spím. Nerad se opakuji, ale myslím, že se najdou tři čtyři takoví, co to ještě nevědí.
Spím tedy rád, a když to jde, spím dlouho. Jenže problém spočívá ve všedních dnech. Ještě přesněji – ve dnech pracovních. Vyznačují se totiž tím, že začínají poměrně brzy. Zvoní budíky, po celém činžáku hučí splachovače, z rádií se ozývají rozcvičky, no a to jsou, připusťme, zvuky, v kterých může najít zálibu jen nějaký velmi zvláštní člověk.

A proto jsem se odmalička vždy velmi těšil na neděli. O to víc, že tehdy dávno byla sobota ještě dnem pracovním. Je pravda, že se mezi námi najdou jednotlivci, kteří zvoní, splachují a cvičí i v brzkém nedělním ránu, ale ten počet zkusme zanedbat, jinak bychom na víkendu nenašli nic zajímavého.

Zkrátka, neděle byla vždy známá tím, že se ráno dalo pospat déle, někdy dokonce tak dlouho, že to už ani nebylo ráno, a v extrémních případech tak dlouho, že to už téměř nebyla ani neděle. Máma chodila po ložnici kolem nás po špičkách a ještě víc otevřela okna, aby ta koncovka byla co nejzdravější.

Jenže to všechno bylo. I v těchto souvislostech souhlasím s těmi, co mluví o starých zlatých časech. Nevím, v čem to vězí, ale dnes už z té neděle vlastně nic nemám. Vstávám téměř tak brzo jako v každý jiný den, umývám se, holím, oblékám, snídám, zkrátka rachot od časných hodin. Tak trochu tuším, co se stalo. Začalo to už před několika roky tím, že maminku vystřídala manželka. Také sice otevřela ta okna, ale v tom okamžiku už na mně sedělo některé z děcek. A žádalo Medvídku, dej tlapku, hijó, hijó na koníčku anebo jinou individuální péči. Se zavřenýma očima v polobezvědomí plnil jsem příkazy a v hlavě se mi rojily myšlenky hodné Herodesa.

Děti vyrostly, vydaly se vlastními cestami-necestami a hijó, hijó na koníčku už zažívají se svými dětmi. K neděli se přidala volná sobota, čímž se fakticky možnost pospávání měla zdvojnásobit. Nestalo se však. Usadil se u nás kapitalizmus, usalašilo se tržní hospodářství. Ani nevím , jak se ze mne stal podnikatel, už vlastně nejsem ani homo sapiens, už jsem homo firma. Už nikdo nikde nekontroluje moji docházku, moji pracovní disciplinu, dělám to sám a kvůli tomu ráno vstávám příliš brzy na to, abych se považoval za odpočinutého, spokojeného a šťastného. A sedám do auta, cestuji vlakem, sedám před mikrofony, klaním se kamerám a vůbec dělám, vzhledem k víkendovým dnům, krajně nepohodlné věci. A to všechno teď, když člověk v letech po prostudování odborné literatury ví, jak je spánek užitečný.
Ale co už zmůžu… Říkám si: Běž na to s humorem a vzpomeň si, jak kdosi moudrý kdysi řekl, že když člověk doroste natolik, že ve špíži dosáhne na polici s povidly, obvykle zjistí, že už na ně vlastně vůbec nemá chuť.

Vynálezy nám kdysi sloužily

Tak si myslím, není to až taková jednoznačná pravda, že všechen technický pokrok nás posouvá jen kupředu. Vezměte si příklad, jaký jen chcete. Dnes už anachronická morseovka překlenula oceány, aby urychlila šíření informací a zachraňovala všechny, co dokázali vyťukat SOS. Titaniku však příliš nepomohla a Vlasta Burian v Přednostovi stanice výřečně předvedl, jak je ji možné obrátit na úplnou ptákovinu.

Když už všude natáhli telefonní dráty, pochvalovali jsme si, jaká je to úžasná věc mluvit s někým, koho není možné se dotknout, ba dokonce ani ho vidět. Potom jsme však přišli na to, jaké jednoduché je nalistovat v telefonním seznamu Michala Medvěda a jménem zoologické zahrady ho požádat, aby se okamžitě vrátil do svojí klece. A potom hahahááááá! – a položili jsme a ještě dlouho se těšili, protože radost nám tehdy ještě nekazil zmenšující se a vlastně ani neexistující kredit. Jak bylo možné zneužít telegraf, když jsme se potřebovali dostat v vojny na pohřeb už asi sedmé babičky, to také ještě nevymizelo z paměti současníků. Ale zato vymizel telegraf. Podat u nás telegram už není možné. Byla to prý služba stále méně využívaná a nerentabilní. E-mail je flexibilnější. Také dokáže pogratulovat – a rychleji – i dotyčnému v Tarararingapatamu, i když počítat s ozdobným blanketem už není možné. No, ale co už tam je dnes po estetice!
Internet už úplně uvrhl do zapomenutí všechny odcházející anachronizmy a nekonkuruje mu vlastně ani telefon, využívaný už na všechno možné, občas i na telefonování. A stejně tak není raritou, když se ta užitečná mailovací služba obrací proti uživateli, který se častěji, než je mu milé, dozvídá, tabletky jaké barvy mu na požádání (a zaplacení) pošlou až z Afriky a co všechno si může dát prodloužit, když klikne tam a tam.

Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová

www.markovic.sk

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 04. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.