| ZPOVĚDNÍCI (3) Petr: Abych nezakopl o bludný kořen...
pátek 12.6.2009
Milá Zito,
těšil jsem se na Váš dopis jako malé dítě, které má dostat k narozeninám novou hračku. :-)
Naposledy jsem se takhle těšíval na dopisy od svojí ženy, kterou jsem „ukecával“ podobným způsobem. Musím se přiznat, že na „ukecávání holek na dálku“ jsem skutečný mistr světa.
Jó, kdybych se měl dotyčné postavit tváří v tvář a popasovat se přitom se svým anticasanovským syndromem, bylo by to nejspíš zlé. Ono přeci jen bojovat se dvěma elementy zároveň dá jednomu pěkně zabrat. Tím prvním bojovníkem by bezesporu bylo mé první já, které by vzalo před Vámi nohy na ramena ještě dříve, než by vůbec promluvilo, a tím druhým bojovníkem byste byla nevědomky Vy sama, či spíše Vaše skrytá očekávání, která ještě pořádně neznám.
Očekávání
Ó ano, očekávání ...., to je pravá metla každého vztahu, možná že dokonce i jakéhokoli setkání člověka s člověkem.
Každý z nás něco od druhých lidí očekává, a většinou to, co chce získat či objevit, odvozuje hlavně sám od sebe, respektive od toho, co on sám chce, co si přeje.
A když to pak z určitého důvodu hned napoprvé nedostane, je zklamán. Tedy nikoli zklamán dotyčnou osobou, ale svými vlastními nesplněnými představami o dotyčném.
Málokdo si tuto skutečnost dokáže připustit k tělu a přistupovat k lidem naprosto nezaujatě, dát jim šanci, aby se nejdříve „odkopali“, uvolnili emoce, aby se stali sami sebou, a teprve pak je případně soudit.
 Snažím se takovým být. Proto sám dávám lidem nejdříve šance; jednu, dvě, tři ...., aby se projevili a ukázali, co v nich opravdu je. Podporuji jejich vlastní aktivitu, provokuji jejich ambice, dodávám jim odvahu, potlačuji jejich zbytečnou skromnost. To mě baví a přiznám se, že mi to dělá i dobře na duši.
Nesporně toho řada lidí využívá, ale nedá se svítit. Já už jsem takový.
Proto mě, Zito, nemůžete teď, na samém začátku našich zpovědí, ani „při nejlepší vůli“ zklamat. Na to je totiž ještě příliš brzo.
Nejhorší jsou taková zklamání, která přijdou až po letech, kdy sundáte své „brnění ostražitosti“, kdy přestanete lidi podezíravě zkoumat a posuzovat jejich činy optikou vlastní stupnice životních hodnot, a zařadíte je mezi své nejbližší kamarády, žijíc v blažené představě, že tomu tak bude navždy.
A pak najednou přijde rána do vazu; zákeřná a bolestivá, protože naprosto nečekaná.
Nechci tu ale rozebírat své bolesti a rány. Těším se z toho, že mám před sebou čistý, bílý, nepopsaný list života, na kterém nejsou dosud žádné skvrny. Ten list symbolizuje moji naději do budoucna. Proto mě tak těší vzít ho do rukou a skládat z něho naprosto nečekané origami, které Vy budete pomalu a citlivě rozbalovat přesně tak, jak ho po kouskách právě teď skládám já Vám.
Netuším, co z něho vzejde za tvar, zda to bude pták, oblaka, cesta nebo snad andělíček-můj strážníček.
Kdesi jsem napsal, že pro mě není důležité dosažení mého vlastního cíle, ale cesta, kterou k němu musím urazit. Protože právě ona mi dává pocit skutečného naplnění a nefalšovaného štěstí, kdežto vítězné dosažení cíle je v podstatě prvním krokem do budoucího prázdna, vedoucího k hledání nového cíle a tím i nové cesty.
Pomíjivost
Máte pravdu v tom, že pomíjivost je opravdu nekonečně věčná. Já tu svoji pomíjivost hodnotím vždy právě jen množstvím svých „cest“, na kterých právě stojím, spolu s délkou a náročností svého putování po nich. Nesnáším vše, co se nepřetržitě opakuje a umožňuje člověku prožívat tzv. „stav bezmyšlenkovitosti“.
Vzpomínám si, jak jsem šel po maturitě ze zvědavosti a kvůli penězům na brigádu do továrny, kde jsem pracoval jako dělník u soustruhu. Prostě jsem si chtěl vyzkoušet na vlastní kůži, jak si takový – režimem tolik opěvovaný dělník – vlastně žije.
Soustruh jsem tehdy (v roce 1979) viděl poprvé v životě, to nepopírám. První „dělnická operace“ na dílně se pro mě skládala asi ze tří úkonů a zvládl jsem ji poměrně rychle a úspěšně. Dělal jsem tu práci den a po hodině jsem z ní byl naprosto zoufalý.
Druhý den jsem dostal složitější úkol, který vyžadoval více koordinace a náročnější pracovní úkony. I to jsem zanedlouho zvládl.
Třetí den jsem pak měl obrábět jakousi složitou součástku, při níž jsem byl nucen zvládnout již kolem třiceti různých operací, takže jsem u toho musel již přemýšlet a pořádně se soustředit. Když jsem však čtvrtý den dělal stále totéž a už jsem vše zvládal bezmyšlenkovitě jako Chaplin v Moderní době, začaly se mi hlavou honit myšlenky.... A bylo zle.
Pátý den jsem továrnu dobrovolně opustil. Sice jsem si tu za čtyři dny vydělal tolik peněz, jako nikdy předtím na žádné jiné brigádě, ale přesto jsem jednou provždy a nevratně dospěl k závěru, že dělníkem prostě být nikdy nemohu a nechci!
Zde se také jednoznačně zformoval můj vztah ke všemu, co se neustále opakuje, a proto jsem se pustil na dráhu úřednicko-obchodní, na které toto nebezpečí tolik nehrozí, abych posléze skončil na dráze umělecko-tvůrčí, která se podobným praktikám brání jako čert kříži.
Opakování běžných životních radostí...
S tím opakování běžných životních radostí a jejich uvědomování si v okamžiku, kdy je přestaneme dělat, máte také stoprocentní pravdu.
Já to naprosto dokonale pozoruji na příkladu slova „jistota“. S postupujícím věkem člověk stále více podvědomě tíhne k jistotám. Je to logické...
Čím jsme mladší, tím jsme „odvážnější“ ve smyslu schopnosti riskovat, zkoušet nové věci, vrhat se po hlavě do neprozkoumaných vod. Baví nás to, a zároveň se tím sami dobrovolně vzrušujeme a naplňujeme. Jenže jak „jde život“, začínáme od něho dostávat rány. Získáváme cenné osobní zkušenosti a najednou zjišťujeme, že risk je sice zisk, ale někdy také obrovská a nenahraditelná ztráta. Že změna je sice život, ale v okamžiku realizace si neuvědomujeme, že třeba i zdánlivě neškodná změna se může stát skutečným důvodem budoucího stesku po tom, co jsme opustili, změnili nebo dočista odstranili z našeho zorného pole.
Pro mě se prostě stává střední věk určitou branou do světa nostalgie. Pozoruji to sám na sobě, když jdu například po Václavském náměstí v místech, kde do něho ústí ulice Opletalova. Tam býval za mých studentských let skvělý bufet, ve kterém dělali ještě skvělejší jahodový koktejl, který jsem prostě miloval. Dnes už tam bufet není a bohužel jsem také už nikdy od té doby nepil tak jedinečný jahodový koktejl, jaký dělali právě tam.
Václavské náměstí se změnilo v zónu drahých obchodů pro cizince, a místo skvělých koktejlů pro osvěžení zde našinec nekoupí zhola nic, protože na drahé značkové oblečení většinou nemá tolik peněz, či spíše chuti si ho koupit. To je pro mě jedna z mnoha malých, ale naprosto nenahraditelných ztrát jistoty. Jistoty návratů na místa, která už nejsou a nejspíš také nikdy nebudou tím, čím pro nás kdysi bývala.
Vidím to ostatně kolem sebe dnes a denně v naší redakci, jak se lidé mění spolu se svými názory, potřebami a zájmy. Sleduji trendy v chování lidí jako své interní hobby. Vnímám, jak jsou občané ovlivňováni nejen médii – v roli ničitelů iluzí a dobré nálady – ale také vším, co se děje „na státní útraty“. Ne, nebojte se, nechci do našich hovorů zavádět politiku (tu si přímo zakazuji), jen se jí prostě nemůžu vyhnout ve svém poměrně kritickém pohledu na svět kolem nás.
To vše souvisí s naším „středním věkem“. Zrovna včera jsem přemýšlel o tom, proč je naše generace padesátníků, která přišla na svět začátkem šedesátých let minulého století, právě taková, jaká je. Co ji formovalo a proč, s jakým výsledkem či spíše s jakými důsledky? Pokusím se to vysvětlit na svém vlastním příkladu.
Narodil jsem se v roce 1960. Šedesátá léta (to jest léta od roku 1960 do roku 1969) jsem prožil v naprosté nevědomosti, protože jsem se právě učil číst a psát. Tím pádem mě totálně minula slavná éra Pražského jara, o které dodnes tolik lidí zasvěceně hovoří, o které se stále píše, a na kterou se všem nejspíš tak krásně vzpomíná. Pro mě je to ale doba naprosto neznámá a cizí, která prošla okolo mě, aniž by mi podala ruku a pozdravila.
Zato sedmdesátá léta (1970-1979) se „vyznamenala“. To jsou roky mé čistokrevné puberty a člověčího tápání, roky učení-mučení a hlavně roky prvních platonických lásek. Pro mě osobně zůstanou tato léta navždy spojená se slovy jako nerozhodnost, nevyzrálost, rozháranost, zmatek v duši a tápání.
A pak najednou ostrý střih: nůžky života jedním ostrým „cvakem“ oddělily dětství-mládí od reálného života - a najednou jsem byl z ničehož nic dospělý.
Léta osmdesátá (1980-1989) vnímám jako jedno obrovské mnohovýznamové sousloví: rodina-děti-práce-starosti. Takže žádné užívání si radostí života, žádné nezralé maliny, slízávání šlehačky, jahodová ústa milenek, ale hned natvrdo - kyselý kompot povinností.
Nejdůležitější roky svého života jsem prožil v nebezpečné době hroutící se totality. Moje životní názory se více či méně formovaly optikou modrých svazáckých košil a červených stranických knížek lidí, kteří kolem mě rozhodovali o tom, čím budu a zda vůbec budu.
Pro naši generaci existuje trefné pojmenování Husákovy děti, které opěvuje stejnojmenná píseň skupiny Chinaski. Ano, my jsme se opravdu stávali dospělými za vlády Gustáva Husáka a za asistence KSČ. Minula nás válka, minulo nás Pražské jaro, ale zato nás skvěle převálcoval perestrojkový socialismus bez jakékoli lidské tváře. A byl to právě on, kdo zformoval pravý základ naší dnešní povahy, to, že stokoruna pro nás po psychologické stránce stále znamená spoustu peněz, že poměřujeme hodnoty z let osmdesátých s hodnotami dnešními i přesto, že jsou dimenzionálně nesrovnatelné a prakticky neměřitelné.
A nestačíme se divit, že nám naše děti nerozumí, že nechápou naše „musy“ (musím to, musím ono...), protože ony již vyrůstaly v „kapitalistické demokracii“, kde každý všechno pouze „může“, myslí jako svobodní lidé a chovají se tak, jako by na tomto světě ani nikdy nic jiného neexistovalo.
A pak náhle obrovský šok. Dravá devadesátá léta (1990 – 1999), kdy se „připravení“ stali mocnými a bohatými, zatímco my „nepřipravení“ jsme stále čekali na svoji příležitost a tím propásli vše, co se propást dalo. Byla to právě devadesátá léta, kdy měla naše generace jedinečnou a neopakovatelnou příležitost dostat se rychle a trvale na vrchol, získat neotřesitelné kariérní pozice, majetek, pracovní příležitosti a životní šance. Zde byl onen klíčový bod zlomu v našich osudech. A ten, kdo se právě tady „nezlomil k úspěchu“, zůstal, a nejspíš už navždy zůstane „myšlenkově uvězněn“ v éře let osmdesátých.
Protože nové tisíciletí se svojí první desítkou let (2000 – 2009) se stalo naprosto dravou, nespoutanou a neprostupnou džunglí, která nás dnes a denně zkouší z ostražitosti před všemožným nebezpečenstvím, ve schopnosti přežít v dobře maskovaných bojových podmínkách, ve schopnosti a síle vzdorovat osudu, v odvaze úspěšně křížit své zbraně s postupujícím věkem, v možnostech financovat vstup našich dětí do života, a v neposlední řadě také v odhodlání přežít období, které je tak trefně nazváno "krize středního věku". Tak to je, milá Zito, pěkně prosím, můj pohled na život ztepilého skoropadesátníka, který má stále tendenci ohlížet se, ačkoli by měl spíše usilovně hledět vpřed, aby nezakopl o bludný kořen.
Určitě si myslíte, že mám dnes podezřele pesimistickou náladu. Nejspíš ano. Já když totiž nemyslím na lásku, ocitám se okamžitě v zajetí chmur, a tak jako všichni kolem, mám tendenci podléhat blbým mediálním zprávám a nejsem absolutně schopen ovládat bezpečnostní knoflíky vlastní sebezáchovy se stále nesrozumitelnými nápisy ON / OFF.
Proto je také pro mě Vaše role zpovědníka tak důležitá a nezastupitelná. Snad se nepodaří, aby ta moje pesimistická nálada přeskočila i na Vás. Potřebuji Vaše odhodlání a optimismus, že jednou, že bude líp....
Petr |
