| ZPOVĚDNÍCI (26) Dagmar: Může duše nosit kraťasy?
neděle 14.3.2010 Haló, haló, Báro!
Hitem letošního jara a léta prý budou šortky!
To je jasný diktát paní Módy a opovažme se ho nedržet, že? Nemohu se ubránit úsměvu při té představě. Proč zase jdu do stejného tématu? Protože všechno se vším souvisí. Kolik starostí, radostí, závisti, vilnosti, upjatosti, nadšení, opovržení a nesčetně dalších emocí v našich dějinách „hadry“ neboli ošacení způsobily! Člověk jimi vyjadřuje svůj názor, svou příslušnost ke stejnému druhu, podle nich je dodnes jedinec brán, ať má prachy nebo nemá! Kolik pohádek, příběhů o tom bylo napsáno! Pravda, v dnešní době, kdy většina ošacení je skoro jednotná až uniformní, kdy roztrhané džíny, diktované módou, nosí chudák i boháč, kdy se lišíme jen obsahem peněženky nebo kreditky to už není tak snadné rozlišit, ale věř mi, že i tak to jde.
Vzpomínám si, jak k nám jednou přijel na návštěvu člověk z Texasu, který byl jako reklama na cigarety známé značky. Když mi podal ruku, měla jsem chuť mu jednu vrazit, protože mi třemi prsty, podle mne vilně, pohladil při podání ruky dlaň. Byla jsem dávno poučená mou matkou, že je to nepatřičné! Později se ukázalo, že on má na obou rukou tři prsty stočené do dlaně. A víš, čím to bylo? On to měl od kufrů! Chystal se jít s tím na operaci. Byl totiž cesťák, který jezdil po Evropě, a od lidí vykupoval džíny č. 501 pánů Lewise & Strausse. Měl jen jednu podmínku. Musely být roztrhané a silně obnošené! Potom je vozil do Kalifornie a dodával je do nejdražších butiků, kde si přišel na hodně dlouhé peníze.
Z vděčnosti za dobrou večeři, kterou jsem uklohnila, nám nechal tři kousky těchto vzácných značek. Nedaly se v té době tady nosit, aniž by je člověk velmi zručně a důkladně nepozašíval. Já měla za to, že je to práce zbytečná, a až skoro po 20 letech jsem je znovu při stěhování objevila. Už je zase nosíme, protože jsme v nich „in“ a myslím si, že to byl nejgeniálnější nápad obou výše zmíněných pánů, vyrobit takovýto oděv. Ten, který můžeme směle zazdít do cementového bloku jako odkaz dalším generacím, nebo je vyslat do kosmu. Kde je jistě ani kosmický prach nezlikviduje.
Ale to jsem tedy hodně odbočila, Barunko.
Chtěla jsem vyslovit hlubokomyslnou pravdu o tom, že my vlastně žádné oblečení nepotřebujeme, protože už je máme od narození! A je to naše tělo přece, že? Je to ten kabát, který dostáváme od Nejvyššího pána našeho, aby naší duši nebylo zima, a aby právě skrze něj mohla nastoupit cestu tím naším slzavým údolím.
Protože jak říkají učené a moudré knihy, jen tak se může Duše proklestit těmi nástrahami, z nichž některé si dokonce sama připravila. A hlavně se poučit, a to někdy i dost tvrdě, protože jen tak pochopí, tedy měla by, že :-))), o co v tom našem malém vesmíru jde. Toto téma milá Báro nebudu rozvádět, protože je nekonečné.
Mluvíš, pochopila-li jsem tě správně, o svých mimikrech, které ti předala tvá matka. Nejsem si jista těmi mimikry, ale jedno vím jistě. Naučili jsme se, až na vzácné výjimky, nosit jakési karnevalové masky, které podle potřeby střídáme. Nechceme totiž, z nejrůznějších příčin, aby nám druzí viděli do duše. Někteří z nás si ještě nasadí brýle, jak se říká mámení, a jsou dokonale v ulitě. Neviditelní. Ale proboha
p r o č ? Těžká věc, viď? Bojíme se. Prolíná se v nás prastará zkušenost pramáti Evy a její velký omyl? Záměrně neříkám hřích. Myslím, že to bylo jinak, ale k věci.
Těch důvodů k obavám a k zakuklování je přemnoho. Vezmeme-li v úvahu, kolikrát se nám určitá situace tady a teď v tomto životě stala a my na ni reagovali stejně. A znovu jsme dostali přes čenich. A znovu a znovu...! Dokonce čím častěji jsme opakovali stejnou chybu, tím větší nakládačku jsme obdrželi. A proč, ptáš se ? Protože světe div se, co když právě toto je to, co se tady v tomto těle máme naučit?! A věř mi, že ta „ prkotina“, ta chyba, kterou stále opakujeme, může hýbat vesmírem! Wow! Vesmír má drahá, a o tom jsem hluboce přesvědčena, má svoje zákonitosti. Nikdo a nic se nesmí příčit jeho řádu. Velký filosof, vědec a léčitel Lazarev říká, že zabíjíš-li v někom lásku a to i lásku k sobě, zabíjíš tím Boha. Nad tím se zamysli. Nad tím, jak málo se máme rádi navzájem, a jak málo máme rádi někdy i sebe... Přitom je to tak prosté. Buďme jako děti! Nechme se nakazit jejich upřímností, jejich (pro nás) důvěřivostí, jejich prostotou. Jak přímočaře se dovedou vyjadřovat. Buď něco chtějí nebo ne, a dost. Nic mezi tím. To jen my zakrýváme svůj strach, nejistotu, komplexy, ale i lásku do mnoha více či méně vzletných slov! Často tomu říkáme a úspěšně se za ní skrýváme – morálka. Co to je? Pravda, tvoříme si ji sami, podle potřeb. Jak se nám často hodí. Ale zamyslí se někdy někdo nad tím, co to opravdu morálka je? Jo jo, já vím, že zamyslí a zamýšlí. Jen jestli je naplňován ten prvotní kodex, co nám byl dán do vínku a na co čím dál víc, zejména v naší republice, tak ateistické, zapomínáme. Desatero. Desatero přikázání neboli morálních zákonů, jak spolu žít a naplňovat tak vzájemnost s Vesmírem, jehož jsme součástí.
Ale z jiného soudku. Naši rodiče, hlavně matky, nám po opičím příkladu „moje matka to taky dělala, myslela a podobně“ vetknou jakýsi kód, který potom v životě dodržujeme, i když cítíme, že to není zrovna naše parketa. Ale „ono se to tak dělá, má se to, říká se to“, a tím se dostáváme do soukolí jakýchsi jiných přikázání, které nám často ničí život. Plodí to naše komplexy, ze kterých se splétají další složité situace, které nám ho ztrpčují. Cítíme se být ukřivdění. Ochuzení. Máme vztek. Na sebe – a to v nejlepším případě. Na rodiče, na jiné autority, na celý svět – v nejhorším případě.
Moje nevlastní, ale milovaná matka, baletka, mi říkala: „Holka, máš nohy jako čínské vázy, máš iksáky, nos dlouhé sukně!“ Byla to, z jejího pohledu štíhlé baletky s nohama jako strunky, dobrá rada. Ale v nešťastnou chvíli mé nemoci, zvané puberta.
Nikdy jsem si už nevzala minisukně, styděla jsem se jít na plovárnu, tudíž jsem ani neprovozovala žádný sport, kde se vyžadovaly holé nohy.
Jedna moje vzácná přítelkyně, známá malířka, z podobného důvodu nosí celý život dlouhé kalhoty a je to pro ni pořád tak velký problém, že to ovlivnilo do jisté míry i její vztah k mužům. Necítí se být pro tuto hrůznou „prkotinu“ dost žádoucí. Mne naštěstí, i když ne zcela, kdysi vysvobodil jeden muž, který se mi líbil a na kterého jsem se ani neodvážila pomyslet. Řekl mi totiž, když jsem se po několika panácích odvážila zapochybovat o jeho náklonnosti ke mně, že právě pro ta má „telecí kolínka“, což byl další oblíbený termín mé matky. „Hodní lidé mají kolínka jako ty, takové krásně zaoblené!“ Bože !
Díky, díky, díky pane Božský! Kéž ti andělští kůrové zpívají ty nejkrásnější písně! To byl čin opravdového gentlemana. A to nebyl slepý! Teď mi nějaký ďáblík zpoza ramene našeptává, že mě chtěl jenom dostat do postele. Ale kuš! I kdyby. Vím sice, že mé končetiny nejsou zrovna žádný šlágr, ale žiji. Bez komplexů. Prostě je mám takové a basta. Minisukně v mém věku stejně nosit nemůžu a džíny ledacos spraví.
Takže milá Báro, jednu radu ti dám! Měj se ráda, važ si sama sebe, máš krásnou duši a ta je důležitá. Ta se nám prolíná do očí i do rysů obličeje. Proto je některá stará žena krásná i se sítí vrásek, a některá bez nich je hnusná! A věz, že stáří nemá patent na moudrost. Jen na artrózu, obezitu, kardiovaskulární a jiné choroby! Jak zasejeme, tak sklidíme.
A k těm „ hadrům“. Nahým nám moc dobře není. Někdy ani nám samým před sebou. Proto děkujme pralidem, kterým začala být zima a pořídili si kus kůže. Neměli totiž ani butiky, ani sekáče. Až později ti šikovnější ulovili zvíře s hezčí kůží a tím vznikla možná i móda.
Oblékni se tedy i doma někdy do plesových šatů, jen tak, pro sebe! Podívej se na sebe a řekni si: „Báro mám tě fakt moc ráda a sluší ti to!“
A ještě jednu radu, která vznikla z vyprávění jedné mé známé, které je přes osmdesát. Povídala, že dnes už s radostí a bez uzardění říká mladým mužům, jak jim to sluší a jak se jí líbí. A věř, že je to potěšení pro obě strany. Takže Báro, opětuj úsměvy, reaguj na obdiv! Potěší to nejen tebe, ale třeba to dá i větší sebedůvěru tomu druhému. A v létě si vezmi šortky! Ty nejkratší!
Tak se měj fajn! Tvoje
Dagmar |
