| ZPOVĚDNÍCI (10) Zita: Svět si lze utvářet chvíli i růžově
pátek 10.7.2009
Milý Petře,
trochu jste rozjitřil svými myšlenkami doposud klidnou hladinu našich přátelských citů. Ano, slyšíte dobře, to slovo „přátelských“ jsem užila záměrně, abych se k tomu tématu mohla později vrátit z pohledu svých životních zkušeností.
Nejprve mi ale dovolte vyvrátit Váš mylný názor na setkání se mnou. Vůbec mě neděsí představa, že bych Vás mohla spatřit nebo o Vás dokonce ztratit všechny iluze, které jsem získala zásluhou slov „ukrytých v modrých obálkách“. Intuitivně věřím, že bych byla Vámi možná ještě příjemněji překvapena, než ve svých představách jsem schopna. Ale co když je to právě naopak? A vy ve mně neuvidíte ženu, kterou jste si vysnil z růžových dopisů? Uvidíte někoho, koho vidět nechcete. Naše vzájemné představy o shledání mohou mít tolik podob, že se právě proto té myšlence asi podvědomě bráním, aniž bych ve skutečnosti chtěla.
Zatímco doposud se cítím mnohem svobodněji a občas si z Vás mohu utvořit ve svých představách „univerzálního muže“, jehož ústy promlouváte k nám ženám. Tak jak jste se snažil osvětlit kamarádský postoj většiny mužů :-)).
Zjišťuji, jak se v některých směrech mohou názory mezi ženským a mužským světem rozcházet, byť já asi nepatřím mezi typické představitelky ženského pokolení díky svému hodně svobodomyslnému pohledu na svět.
Zásluhou bratra jsem odmalička tíhla spíše ke kamarádům nežli kamarádkám, protože aniž bych mohla cokoli ovlivnit, náš domov byl plný kluků, a já jsem jim ve všech rošťárnách stačila... Později i díky nim jsem začala sportovat a tato „úchylka“ - být raději s kamarády - přetrvávala i v dospívání. To spíše už oni usilovali o mou přízeň a většinou ji našli v podobě přátelství bez jakýchkoliv postranních úmyslů. 
I dnes - kromě pár vzácných ženských výjimek - raději zajdu na kávu s kamarádem, aniž bych vyhledávala za tímto setkáním cokoli jiného než se pobavit na příjemná témata – divadlo, film, obrazy, nad kterými se dá diskutovat mnohem živěji, než kupříkladu o módě, vaření a pomlouvání mužských... Možná jsem pro některé muže při takovýchto setkáních z jejich pohledu kořistí lehce ulovitelnou, protože se chovám přirozeně a oni pak mají pocit, že by to mohl být signál k větší svobodě nejen slova. Opak je pravdou! To už by muselo mezi námi zajiskřit natolik intenzivně a já bych musela dotyčného znát natolik dobře, abych byla schopna ho vnímat jako skutečného dobyvatele ženských srdcí. Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že je to pro mě nepříjemná představa, zvláště pak, pokud jde o dobývání s noblesou příchuti Oldřicha Nového.
Takže mohou nastat i takové situace, kdy muže vnímám jako muže, neboť mě nějak zaujal pro své chování, melodii hlasu a celkovým charismatem vystupování; avšak na druhé straně mám kamarády, se kterými to myslím naprosto bezelstně, a oni to vědí a vnímají mě jako kamarádku na popovídání si. Takže z toho vyplývá, že kamarádství mezi mužem a ženou z mé strany určitě existuje :-)).
I za studentských let, to už jsem byla vdaná, jsem se učila s jedním klukem na dost těžkou zkoušku u nás v bytě. Můj tehdejší manžel o tom věděl a odjel i s půlroční dcerou k babičce, aby nás nerušil – nyní si vlastně uvědomuji, jak velkorysé gesto to od něj bylo, že mi věřil (ach, ty nádherné začátky manželství a posléze ty chmurné konce).
O Honzovi, který dorazil už v dopoledních hodinách, se mezi studentkami tradovalo, že je to lamač dívčích srdcí, ale ani omylem jsem si nepřipouštěla, že by mohl mít jiné myšlenky,než „učící“. Skutečně jsme se několik hodin učili, pak jsem mu připravila něco k jídlu, a poté už se nám nechtělo moc pokračovat, a tak jsme si povídali. Já jsem ho opravdu vnímala jen jako spolužáka, dokonce jsem mu ve své naivitě nabídla i nocleh, a on zničehožnic zavelel: „Jde se do kina! To by nedopadlo dobře a v kině přijdu na jiné myšlenky.“
Má naivita vyvrcholila slovy: „Ty se tak bojíš zkoušky?"
„ Tebe,“ odpověděl.
Do kina jsme šli, poté odjel na koleje a druhý den jsme zkoušku oba udělali za dvě.
Po letech mi na srazu řekl, že já jsem pro něj tehdy byla mnohem těžší zkouškou, v níž důstojně obstál díky mému manželskému stavu, jinak bych prý neměla šanci.
Z toho vyplývá, že v Guinessově knize rekordů bych mohla vévodit vedle Vás také.
Z Vašich slov stále cítím jakousi nedůvěru nejen k ženám, protože jste patrně prožil velké zklamání od někoho, komu jste bezmezně věřil. Asi chápu, jak těžké je po takovéto zkušenosti nalézt zpět důvěru k lidem, a proto se instinktivně bráníte pomyslnými bariérami, což je přirozené.
Po každém takovém kopanci je člověk opatrnější a ztrácí schopnost věřit jako dříve. Lidstvo jako takové má vůbec tendence se stále sobě odcizovat a raději žít v anonymitě, uzavřít se jen do svých problémů, které na ně život chrlí ze všech stran. Svět intrik má pak živnou půdu se šířit rychleji a často i vítězit.
Už se pomalu ocitám ve Vašich vodách, ale nechci se potápět, já raději plavu s hlavou v oblacích, abych přežila. To je způsob, jak se bránit nejen nepřízni počasí.
Mohla bych uvést nespočet příkladů, které jsem v souvislosti s nečestným způsobem jednání sama na sobě zažila, ale vůbec se mi nechce ty příklady uvádět a rušit si vnitřní klid.
Také jsem se naučila takovým lidem se raději včas vyhnout, a pokud je musím potkat, tak se shovívavým úsměvem.
Kdysi jsem si každou křivdu velmi těžce prožívala a stále jsem žila v přesvědčení, že já jsem musela udělat nějakou zásadní chybu.
To je důsledek výchovy, kdy mně doma vštěpovali, že ke staršímu je nutno chovat úctu a bezmezně ho poslouchat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že za svým názorem, pokud jsem o něm vskutku přesvědčená, si musíme stát, a také k tomu vedu děti ve škole a klidně před nimi přiznám svůj omyl.
Učit se nemusíme pouze od staršího, ale i od dětí. Moje vlastní děti jsou zvyklé mi říkat na rovinu slušnou formou, co se jim na mně líbí či nelíbí. A já jsem jim za to vděčná, i když občas na oko protestuji za jejich „upřímné kritiky“, valící se na mou hlavu, ale zároveň si uvědomuji, že jedině tak o sobě získám jakési cenné informace, jak se vlastně lidem jevím. A děti jsou skutečným barometrem, i když to vždy nemusí být příjemná odhalení.
Závěrem bych se chtěla vrátit ke stavu manželskému, do kterého jsme byli svého času oba vrženi. Přestože jsem z tohoto svazku dobrovolně odešla, nemyslím si, že manželství nemá smysl. V souvislosti s vášnivou láskou ztrácí sice brzy půdu pod nohama zásluhou starostí, problémů, které v takovém soužití zákonitě přicházejí a berou energii na cokoli jiného myslet.
Jsem ale přesvědčena o tom, že pěkná manželství stále existují i po mnoha letech a to je případ, kdy těmto lidem z celého srdce závidím. To je jediná skutečná závist, které jsem schopna, ale také to těm dvojicím zároveň upřímně přeji.
Kolem sebe vidím takové vzorové příklady často až ve „druhém kole“, ale já osobně jsem se z prvního kola natolik vyléčila, že bych si žádný nový vztah nepotvrzovala papírově.
O kolik příjemnější je vlastnit papíry růžové, na očích mít růžové brýle a podle nich si svět utvářet alespoň v tyto okamžiky růžově.
Zatím se s Vámi loučím, abych na pár dní objevovala svět minojské Kréty. Až se vrátím, tak bych se s Vámi ráda podělila o zážitky, doufám, že ty příjemné budou převládat.
Zita
PS pro čtenáře: Pokud si chcete ověřit, že Zita skutečně existuje, zde je její e-mail pro přímou korespondenci s ní: zpovednicezita@seznam.cz |
