| ZPOVĚDNÍCI (27) Bára: Co je s vámi, Zito a Petře?
neděle 28.3.2010 Jak tak nad tím vším přemýšlím, nemohu se zbavit dojmu, že přes všechen dobrý úmysl se nám vlastně (a mám za to, že ani vám dvěma) nechce příliš komunikovat. Krize středního věku? Nevím. Spíše komunikační krize obecně. Ne že bychom nekomunikovali vůbec, ale je to komunikace jednostranná. Ti z nás, kteří mají a chtějí - prostřednictvím slova, výtvarna, hudby či jakýchkoliv jiných umů, jimiž jsme obdařeni - co dát, obracejí se především k sobě, potažmo ke světu skrze "bezejmenné" jedince. A to je málo, zoufale málo. 
Občas se pohybuji po seznamovacích serverech. Jsou plné "zoufalců", hledajících druha. Jasný důkaz, že se cítíme být sami, a že nás ta samota nebaví. Taky důkaz, bohužel, že neumíme navázat vztah, že nezvládáme přirozenou komunikaci. Nevěříte? Věřte. Lépe než tito vnímaví autoři následujících myšlenek bych to popsat nesvedla:
Visím...
19.červen 2009 05:46 / veřejné
Já tu už jenom "visím" a jsem z toho všeho unaven. Proč pořád lidi hledají nějaké smyčky kličky, jak si říct prostě "líbíš se mi a možná by z toho něco mohlo být" nebo "promiň ale nejsi můj typ, hledám něco jiného"? Proč si pořád, při případné schůzce, potřebují toho druhého změřit, přeměřit, vyzkoumat, oťuknout, zhodnotit, rozmyslet... Přijde mi to ne jako seznamka, ale jako podivný test osobnosti, kde je člověk testován jako pokusný králík. Lidi (dámy i páni) se předhánějí, kdo koho více na první schůzce okouzlí, kdo na koho a jak zapůsobí, neustále ve střehu a v pozornosti, hezky pěkně pod kontrolou... Přirozenost někde v háji... Krucinál, to už lidi nedokážou jít spolu prostě na kafe, chovat se normálně, bavit se normálně, když se na něco chci zeptat, tak se zeptám bez toho, abych viděl, jak druhá strana horečně přemýšlí, co a jak správně odpovědět, a hledá skrytý smysl za mojí otázkou?... Nebo, naopak, se snaží tvářit děsně nezaujatě, pomalu jako kdyby na schůzku přišli omylem, "děsně nad věcí"... Možná píši moc složitě. Jen jsem z toho všeho už příšerně unaven a chce se mi zařvat "Lidi kde jste?!... A jsem tady dobře na seznamce?!" To znamená přijdu, oslovím, pokecám, pobavím se, odejdu... A víc neřeším. Kdy, kde, jak oblečen, jestli místo vyhovuje, aby to dobře zapůsobilo... Přijde mi to jako neskutečné a neskutečně hloupé divadlo. Fakt blbej režisér... Na druhou stranu si dokážu dost dobře představit že vy, z ženského pohledu, už máte těch zkušeností ze seznamky taky plné zuby. Karafiáty v klopách, okoluzlující světové řeči světáků co všude byli, všechny znají, všude mají známé, nabídky k sexu, brečící zoufalci, lidi co vzhledem k fotkám vypadají "poněkud odlišně"... Kde je přirozenost? Promiňte, že jsem se takto "vyplakal", ale to už se nedá vydržet. Normální lidi (holky), a z vašeho pohledu kluci, asi už vymřeli. Nejsme schopni jít spolu prostě na kafe... do sauny (ježišmarjá úchyl!)... koupat se... udělat si výlet (na to je přeci brzy!)... Půjdem, budem koukat, nenápadně vyzvídat a hlavně pozorovat...
Ach jo, promiňte. Únava, únava, únava... Nevím, proč jsem napsal takhle dlouhý spis, ale možná rozesměje, pobaví, a možná v něm něco sobě známého najdete. Řekněte mi, jsem cvok?
Já si přijdu normální, ale už fakt si nejsem jistý...
Mějte se krásně a pevné nervy při koukání do seznamky "o nikom". Howgh, domluvil jsem. Síla, co?...
Ale jinak dobrý... :)) A jestli jsem vás rozesmál jsem rád... :))
A teď bych si dovolil napsat ještě pár poznámek:
19.červen 2009 05:42 / veřejné
1. Opravdu nehledám nikoho na dopisování, rád bych se SEZMÁMIL! Rubriku „Chat“ najdete jinde.
2. Jestli se bojíte poslat telefonní číslo, abychom si dohodli rande, nepište. Nechodím sem každý den a už vůbec ne pětkrát, jako někteří(ré), takže pružnost systému „domluvíme se zde přes seznamku“ je poněkud k ničemu. Děkuji, nechci.
3. Když se chci seznámit, holt si na to budu muset udělat čas a budu s tím muset počítat. Takže: „Hodilo by se mi to za 14 dní v úterý mezi šestou a sedmou a pak budu muset letět, víš, jsem strašně zaměstnaná…“ Dík… to se určitě sejdeme…
4. Na vzkazy typu „Tvůj profil se mi líbí, napiš něco o sobě“ nebo „Můžu vědět víc?"... říkám ŠPATNĚ! a rovnou: Nenapíšu nic a jestli to myslíš vážně pojď se sejít a uvidíme. Co budeme chtít, si řekneme. Oba.
5. Na rande: Opravdu se nehodlám nechat „pozorovat“, jestli jsem objednal bílé víno za 20 korun nebo dvanáctiletou whisky. Jestli mám vyčištěné boty, košili od Hifliegera a jestli držím vidličku ve správné ruce.
6. Miluji jako nejpozději třetí otázku „A co že ty vlastně děláš?..“ Mě fakt nezajímá, jestli jsi ředitelka od Microsoftu nebo myješ nádobí ve školní jídelně. Ptej se „Kdo jsi?“ a ne „Co jsi?“.
7. Opravdu mi nezáleží na tom, kde se sejdeme, co budeš mít na sobě a co budeme dělat. Když je mi s někým dobře, tak mi je s ním prostě dobře a nezáleží na místě a okolnostech.
8. Sex k životu neodmyslitelně patří. Jestli ne do vašeho, do mého určitě. Takže jako téma mi to není cizí ani trapné a umím se o tom bavit. Jsem dospělej kluk...
9. Ano, mám rád smysl pro humor, rád bavím i rád se bavím, ale jestli čekáte jednostranně zábavný večer, jděte na Donutila. Taky bych rád někdy mlčel a poslouchal vás…
10. Ano, kouřím. A taky je pravda, že s tím chci letos přestat. Takže se na to neptejte.
11. Můžeme spolu sedět v kavárně, nebo můžeme spolu taky někam vyrazit. Hledám někoho do života a ne někoho „Já nevím…“
12. Jsem alergický na výraz „Hledám muže s vyřešenou minulostí, který již ví co chce“. Možná bych poprosil tyto dámy, aby mi smysl této věty vysvětlily (promiňte, jsem jenom blbej chlap, no). Podle mého názoru, minulost je nedílnou součástí člověka, i Vaší, dámy, a rád bych Vás jako takové i s vaší minulostí respektoval. Lidí, kteří nedokáží respektovat svou minulost, si nevážím.
13. Jinak jsem úplně normální chlap, dá se se mnou bavit takřka o všem a dá se se mnou podniknout takřka cokoliv. Umím být věrný, říkám o sobě že jsem „trvalka“. Stačí? Děkuji…
Anebo:
Brzká ranní melancholie
11.březen 04:11 / veřejné
Tak co říci k této virtuální zdi nářků či smutnému vrakovišti lidských duší... Můj názor berte pochopitelně s rezevou, nemyslím si, že mám patent na rozum.
Přístup obou pohlaví je poměrně výrazně egoistický. Většina mužů tady hledá objekt pro zklidnění svých hormonální potřeb a ženy sponzora pro sebe či trosky své rodiny. Jsou zde pochopitelně i ženy cítící fyzické prázdno, ale u nich to je spíš důsledek dlouhé abstinence či skutečnosti, že jejich manželovi jednoduše došlo, nebo dává přednost jiné ženě. Nejde u nich o věc programovou.
Maskované záměry obou stran prasknou stejně poměrně brzy a všichni se zas vrátí pokorně k svým PC a notebookům. Obě strany se pohybují ve spirále způsobující závislost na virtuálním světě. Řeči o lásce jsou z obou stran liché a jde pouze o prostředek k dosažení cíle.
Pochopení mám pro lidičky z vesnic, kde je jedna hospoda, v ní pár stejných vylitých ksichtů na špinavém stole a mizivá šance na seznámení nebo mimomanželský sex. Zkousnout si souseda či sousedku může být někdy konspirativní problém a tady je internet opravdu užitečným pomocníkem. Takže vám, kteří máte problémy takového druhu, držím palce.
***
Tak to vidíte. Přes všechnu snahu o humor jsem se moc nesmála a troufám si říct, že ani vy ne. Jsme to my lidé někdy - a zdá se čím dál víc a častěji a větší - ťulpásci, co? Pravda, nebýt zkušeností, které nás nabádají k ostražitosti, dovedli bychom vzkřísit dítě v sobě, jak nám radí mystici. Není to dnes snadné a není snadné najít počátek toho zašmodrchaného klubka. Ale určitě stojí za to se alespoň pokusit. Otevřít se. Dát průchod svojí přirozenosti. Následovat svůj vnitřní hlas, ten skutečně niterný, který nás bezpečně vede. Moc času nám nezbývá. A jestli to nesvedeme, je s námi ámen. Bára |
