| ZPOVĚDNÍCI (17) Petr: Mě z toho snad klepne....!
pátek 16.10.2009 Jééééžišmarjájósef, co jsem komu udělal...!
Tak já si jí tady v dopisech hýčkám jako perlu na opuštěném ostrově, zkažeností světa nedotčenou, jako madonu se svatozáří, a snáším jí k nohám komplimenty a ruce bych skoro líbal, a ona mě – pěkně prosím - přepadne v mojí vlastní kanceláři, hraje si na zájemkyni o práci, dělá si ze mě provokativně šoufky, a k tomu všemu mi ještě zatají, kdo vlastně je.... Jééééžišmarjájósef.... To je síííííííla!
Zitová ..... Já blbec nedovtipnej.
No jo, ale koho by napadlo, že se ta étericky literární bytost nečekaně vydá do Prahy, aby si mě na vlastní oči a uši inkognito proklepla? Vždyť to je čin hodný velikosti génia Jamese Bonda - a nikoli křehké ženy! Jak si mě vychutnávala – protřepat a nemíchat.... !
Já se z toho prostě nemůžu vzpamatovat. Ještě teď se mi třesou kolena, když si na tu scénu v kanceláři vzpomenu. Jééééžišmarjájósef...., mě z toho klepne!
Já jí teď snad ani nemůžu přijít na jméno. Já jí nakonec budu muset začít onikat, protože s takovou všehoschopnou Zitou Bondovou si není radno zahrávat. Rádo by se řeklo, že bych si jí nerad připustil k tělu, ale to už teď jaksi není možné, že? – když se „připustila“ sama.
Vědí, milá Bondová, nakonec jsem rád, že jsem jí vyhodil z kanceláře, protože jsem si tím alespoň zdánlivě zachoval tvář tvrďáka. Když se totiž zrádně vplížila do mé redaktorské jeskyňky, aby poťouchle testovala moji duchaplnost, byl jsem právě uprostřed zpracování těžce zapeklitého problému, který se mi ovšem podařilo – jak jinak – geniálně vyřešit a musel jsem ho okamžitě transportovat podřízeným. Tudíž jsem pochopitelně nezaregistroval cizí osobu v místnosti, dokud jsem se s ní téměř nesrazil čelo na čelo, navíc když se tam zjevila jako duch ze záhrobí.
Poté, co jsem se vrátil zpět do své kanceláře, byl jsem značně rozrušen vyřizováním toho případu, takže jsem rovněž pochopitelně nemohl nalézt v PEČLIVĚ srovnaných hromádkách dokumentů v rozsáhlých sektorech A, B, C, D, E a F na mém pracovním stole, v nichž se samozřejmě velmi dobře vyznám a vyprošuji si, aby se o nich kdokoli vyjadřoval jako o „binci“ - složku s životopisem, který mi, jak se nakonec ukázalo, navíc nebyl ani doručen.
Vzhledem k tomu, že se moje milá sekretářka nechala zbouchnout a přidělala mi tak spoustu starostí s hledáním adekvátní náhrady, měl jsem právě na pořadu dne setkání se zájemkyní o její místo. Fakt, že se místo šilhající paní Koláčkové dostavila šumná agentka tajné služby s cílem rekognoskovat mou osobu jakožto svého fiktivního budoucího šéfa, mě opravdu nenapadl ani ve snu. Jsem totiž seriózní muž a takovéto hollywoodské drasťáky obvykle vstřebávám až po dvaadvacáté hodině večerní, ovšem pod podmínkou, že mám před sebou něco dobrého k snědku a drama se odehrává na obrazovce mého televizoru, nikoli mně samotnému.
Stejně mi ale nejde na rozum, jak si mohla myslet, že se vloudí do mé kanceláře, frivolně se mnou pokecá, udělá ze mě roztřeseného ratlíka šmrncnutého nicnetušícím bordelářem, a poté vysmátě vypochoduje se vztyčenou hlavou vítězky?!
A to jsem jí předtím téměř vyznával lásku a byl jen krůček od toho, aby se dostala na seznam kandidátek bojujících o palmu vítězství!
Ona ani netuší, jak úporně musí muž bojovat sám sebou, aby před jinými nevypadal jako idiot. Ale kdyby jen vypadal... Hlavně aby se tak necítil. To je mnohem horší!
Říká se, že chlapi jsou ješitnější než ženský. Což je nejspíš pravda. Hlavně když jde o ženský, že?
A jak já s tím bojuji, o tom nemají ani ponětí. Nejdřív s Janou a teď s ní. Vždyť já dostávám neustále rány ze všech stran, jak si mě každá testuje jako ovci na porážku a očekává ode mě zázraky na počkání. A všechny absolutně ignorují fakt, že pro mě je přitom základní životní hodnotou KLID. Klid a pořádek.
Teď se zas bude určitě strefovat do mého stolu, ale já na něm fakt mám pořádek. Tedy respektive přesně vím, kde se co nachází.
To vždycky bývala výsada mojí exmanželky: Když jsem na chvíli opustil svůj pokoj, abych si odskočil, tak okamžitě, jak jsem zavřel dveře od záchoda, vlítla do mého království a bleskově tam vyšůrovala, aby nemusela poslouchat moje nadávání, že mi tam pořád uklízí.
Jenže jsem zjistil, že to vůbec není výsada pouze mé bývalé, ale že uklízením jsou posedlé naprosto všechny ženské (což jsem si ostatně ověřil i u Jany), byť se tomuto obvinění celé ženské pokolení zatvrzele brání. Ono totiž všechno musí být přesně podle jejich měřítek a podle jejich vkusu, zvyklostí, pravidel a nálad. Jinak je to bordel, který prostě nesnesou a rozpráší ho za každou cenu.
Zatímco chlap má ve věcech svůj systém, který jen náhodně, pozvolna a pouze u určitých jedinců přechází do jistého „bordelstádia“, v němž se pak už nevyzná ani sám dotyčný.
V chlapské nátuře je však zakódováno, že než-li by se chlap snížil k úklidu, raději si i v tom nově zadělaném bordelu udělá systém, na který si pak rychle zvykne.
Ženy ovšem nemohou (nebo spíše nechtějí) pochopit, že cokoli v tomto chlapském systému nečekaně změní směrem k čistotě a k relativnímu pořádku podle svých vlastních měřítek, znamená pro chlapa těžké trauma, s nímž se pak musí dlouho vyrovnávat a opět pracně vracet věci do původního, jemu přirozeného stavu.
Doufám, že teď jsem jim konečně definitivně s vědeckou precizností vysvětlil a zdůvodnil, že mi svou redakční návštěvou udělala v mozku opravdový maglajz se vším všudy, zpřeházela a zamotala co se dalo, takže teď už se vůbec nevyznám ani v tom, co chci, natož co nechci. A to je co říct!
 Ač se mi to těžko říká, musím přiznat, že – poté, co jsem jí viděl - kdybych jí potkal někde v lukách, skočil bych po ní jako lovec po gazele. Nejspíš bych jí klidně i vyměnil za Janu, se kterou se cítím ještě méně v bezpečí, než s ní. Jana je nesporně krásná, ale ona je prostě můj typ. A proti tomu se nedá bojovat.
Náš dosud ryze korespondenční vztah byl náhle přesunut do úplně jiné roviny. Do roviny, kde již není dostatek prostoru pro sladké snění o ideální ženě (neboť ideální žena věru nemá parametry Jamese Bonda), ani pro teoretické řešení praktických problémů. Už napořád jí budu vidět před sebou v křesle tak dráždivě přitažlivou a sebevědomou....
Je zvláštní, že to, co nechceme, většinou dostaneme okamžitě bez objednání, zatímco všechno chtěné nám bývá naschvál dlouhodobě odpíráno. Určitě na to byl vymyšlen nějaký štěpný Murphyho zákon.
Ale tohle já dobře vím i bez něho, a proto se snažím v rámci jakési antiverze tohoto zákona promyšleně dělat všechno přesně naopak, než jak velí zdravý rozum.
A jelikož zdravý rozum mi právě teď velí přiznat, že jsem byl mistrně doběhnut, musím dělat vlny a přitom se cítit na jedné z nich být.
A že si mi to vůbec nedaří a že jsem díky ní mokrý jako myš, to je tedy výhradně jejich práce... Jsem moc zvědavý, jak si mě chtějí udobřit, ona zrádně pokusná sekretářko...!
Petr |
