Ivana Šimánková: Náhodné setkání?

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Život má pro nás připravené nejen vinné, ale i skotské střiky. Dávám přednost těm prvním, ale to neznamená, že se těm druhým dokážu vyhnout. Dokonce právě teď procházím tím méně oblíbeným obdobím, které ale, připouštím, může mít z vesmírného úhlu pohledu pro mě nějaké ozdravující účinky. Jenže já stojím na Zemi a vidím to jinak...
Právě jsem se vracela z nemocnice, z každodenní několikahodinové návštěvy mé dcery. Nebudu zastírat, že mi bylo těžko. Starost o ni už řadu dní vytěsňuje z mozku i ze života všechno ostatní, nejde spát, jíst, pracovat, natož se bavit nebo užívat prázdnin. Starost o ni je jediné, co cítím. Starost a obrovská únava.
Pípl mobil.
"Jsem ve městě, nemáš chuť na trošku čaje?" Láďa Štěpán. Neviděla jsem ho snad rok. Přesto se chvilku rozmýšlím.
Sedíme na malých polštářcích v přítmí čajovny u kulatého stolečku, na kterém zvolna moje zmrzlina ze zeleného čaje taje a Láďův joginský čaj chladne. Je tu také zvoneček, kdybychom prý měli ještě nějaké přání. Chce se mi ho vyzkoušet, co kdyby........

 

"Napiješ se se mnou? Je toho strašně moc, " usmívá se Láďa.
"To je tvoje večeře, ne?" Napadá mě při pohledu na jeho pohublou tvář i tělo.
"Je. Ale i tak je toho dost."
Přidává pomalými pohyby do šálku med a mléko, soustředěně míchá. Pozoruju ho. Dlouhé vlasy, prošedivělé, stejně jako vousy. Klidné, chytré oči. Plandavé tričko.
Známe se možná 10 let. Dělali jsme spolu několik akcí, párkrát byli na horách, poslali si pár fotek a glos, zašli jsme si na čokoládu. Zná obě moje děti.

Láďa je skvělý kameraman. Je držitelem Oscara za absolventský film Ropáci svého spolužáka z FAMU Jana Svěráka, mimochodem spolupracuje s ním dodneška, dělal kameru např. i na jeho zatím posledním filmu Kuky se vrací, ale do titulků se napsat nenechal.
Řadu let žil v Austrálii, pracoval pro Japonce, filmoval snad po celém světě, vydělal dost peněz, jak říká "královsky mu zaplatili".
Za chvilku ví všechno, o zákeřné chorobě, únavě, strachu, nepřístupné doktorce.
Mlčíme, upíjíme na střídačku z šálku.
A pak začne mluvit. Tichým, klidným hlasem. O tom, co ho baví víc než film. O tom, že už chce hlavně pomáhat, o tom, jak současné výzkumy ukazují, že voda vytváří malilinkaté krystaly, které se liší podle místa jejího nálezu, že dokáže při jejich tvorbě reagovat na slovo, dokonce i jen na myšlenku, nejkrásnější obrazce vytváří při slovech vděčnost a láska a že naše tělo je tvořeno mnoha procenty z vody, která i v nás takto reaguje a že tedy stav organizmu je hodně ovlivněn naším myšlením. Že on umí pomoct člověku, aby si dokázal nabrat pozitivní energii, která je všude kolem nás a pomohl tak tělu se ozdravit a uzdravit, že každý z nás má svůj příběh, který musí prožít a smrti není třeba se bát, je vrcholem našeho života, ukáže, jak cenný vlastně byl....

Čaj je dobrý. Vrací mi sílu.
"A nemohl bys pomoct nějak i té mojí holce?"
"Možná by to nejdřív potřebovala paní doktorka, ne?"
Smějeme se.
"Jde to i na dálku?"
"Jasně, že jde. "
"A zkusíš to?"
"Určitě. Teď už ale musím letět, za chvíli mi to jede."
"Jé, Láďo, počkej, teď mě napadá, co kdybych o tobě napsala do Pozitivních novin? Můžu?!"
"No, když já už jsem toho tolik o sobě řekl... Hlavní je dělat, ne mluvit."
"Můžu ti poslat mailem pár otázek?"
Kýve hlavou, bere batoh, pusu na tvář a už mává ve dveřích. Chvíli ještě sedím v čajovně. Je mi docela fajn. Dopiju čaj, a pak skoro rozpustile zazvoním zvonečkem.

Na mail s otázkami, týkajícími se jeho dětství, studií, úspěchů, plánů, cest a světa filmu vůbec, mi Láďa několik dní neodpověděl. Pak jej zcela pominul a napsal:

"Sedim casne rano na terase a za chvilku zacnu znovu napojovat vlakna, svetlo, ktere se touto uzasnou frekvenci prenasi, je vlastne energie nova, velmi pravdepodobne se na Zemi drive neobjevovala a nejedna se vlastne o svetlo v pravem slova smyslu.
Teorie nakonec asi tak dulezita neni, hlavni je, ze "leceni " pomaha, a to nejen na fyzicke urovni , ale i na dusevni. Proste se zlepsi, co ma, tak se vlastne jedna o maly zazrak.... Tohle prosim ber jako off line, povidani mimo rozhovor, neb vidim, ze, cim vic a vic zacinám pracovat s Reconnection, tak se to cele vlastne jmenuje, tak se mi o tom, co delam, hure mluvi a vysvetluje, proc, to sam presne nevim, ale tusim , ze to souvisi s tim, ze proste neni treba mnoho vypravet , ale spise pracovat, nakonec povidani je vsude kolem spousta, informaci milion a podnetu vseho druhu tolik, že je tezke se vsem tem stimulacim branit. Presto neni svet o mnoho klidnejsi a lepsi misto, nez pred treba 1oo lety.
Vice lidi je nemocnych, trpi depresemi, rodiny nejsou o mnoho stastnejsi a vetsina sveta zije ve velke chudobe a i ted, co tohle pisu, se nekdy lide nedokazi domluvit a tak pouzivaji nejprimitvnejsiho zpusobu komunikace - valku.
Smutne zjisteni v 21. stoleti a zaroven ne prilis prekvapive, mnoho mistru nejruznejsich smeru nam rika, ze je to jen mozny zaver jednoho cyklu, zaverecny chaos pred zacatkem noveho, klidneho obdobi....Tohle je na dlouhe povidani, dnes ho odlozim stranou, ale napisu vice a zlepsim se v diakritice, ja ji uz leta nepouzivam, pokud takhle pisu, proste to ctu spravne cesky a nevadi mi,ze tam neni, nicmene si uvedomuju vic a vic, ze tam schazi, to je proste kus dane za leta cestovani a prace v cizine, kde anglictina byla mou druhou mamou...."


Sama nevím, co si o mém nečekaném setkání s Láďou Štěpánem mám myslet. Hned ten další den po něm se zdravotní stav mé dcery konečně zlepšil. A přísná paní doktorka nám najednou s pochopením vyšla vstříc. Ale jestli je to zásluha Láďovy Reconnection, nebo zvonečku z čajovny, anebo je to jen přirozený vývoj událostí, to vám nepovím. Jen jsem cítila jakousi povinnost vám právě tenhle příběh vyprávět... 

foto Ládi Štěpána © autorka

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 07. 2010.