Reportáž z natáčení nové české pohádky
Je léto. Teploty se pohybují nad třicítkou, slunce pere a obilí zlátne. Vždycky, když se takhle rozjedou prázdniny, pozorně se rozhlížím po lesních cestách, hrázích rybníků, návsích a zámeckých nádvořích, jestli se někde neobjeví nenápadná cedulka s nápisem FILM. Co pamatuju, k létu na jihu Čech patří Zdeněk Troška a jeho štáb. Vrací se k nám pravidelně jako čápi a vlaštovky. Bez něho a průběžných zpráv v novinách o tom, jak pokračuje natáčení další pohádky, bychom my Jihočeši byli jak Slunce a seno. Bez jahod, i bez pár facek. Prostě by nám něco k tomu opravdovému létu chybělo.
Letos jsme domluveni. Je úterý 3.srpna 2010 a já bez obav mířím k rybníku Bezdrev. Jeho hladina je stejně temná jako obloha. 10 hodin dopoledne a stmívá se. Třeba jsou ve scénáři nějaké obrazy bouřkové krajiny s deštěm, uklidňuju se. Nerada bych se vracela s prázdnou. Jestlipak tam ti filmaři vůbec budou? Pršelo celou noc.... Kousek před bezdrevským campem zpomaluji a jásám - jsou tady! Na jedné z lesních cest, za magickým ukazatelem Film, stojí auta s agregáty, cateringový vůz, kostymérna a maskérna, modré stany, pod kterými se ukrývá prostor sloužící jako jídelna a asi i tiskové a organizační středisko. "Dobrý den, hledám Marka Kališe." "Marka? Ten už odjel." "To mi vůbec neříkejte! A kam?!" ''No točit, s panem režisérem." "Aha. Ale my jsme domluvení, jsem z Českého rozhlasu České Budějovice." "Jo? Tak pojďte rychle se mnou, sedněte si do tohohle stříbrného vozu, ten vás tam vezme." "Ale já mám svoje auto, neřeknete mi radši, kde to je?" "Jó, to nevím, to je hrozně složitý... Jardóó, pani pojede za tebou, doveď ji tam." S novou nadějí sledujeme plně naložený stříbrný mercedes. Ač téměř místní, tyhle cestičky ani já neznám. Po několika kilometrech řidič Jarda zastavuje.
"Tady musíte nechat auto, je tam hrozně málo místa, pojďte, přistupte si k nám." V autě sedí kromě členů štábu i představitel hlavní role Václav Šanda, student 3.ročníku DAMU. Diskutuje přes rameno s mým sousedem, kterému ostatní říkají Jogurt, o tom, jestli je lepší dělat umění, anebo hrát v seriálech. "Počkej, za pár let budeš rád, že ti vůbec nějakou roli nabídnou, třeba v blbým seriálu, "popichuje ho Jogurt. "A proč ne, "ozývá se na Vaškovu obhajobu skriptka, " za ty peníze...práce jako práce." Vašek moudře mlčí. Řidič Jarda nás na lesní cestě pěkně natřásá, asi po 10 minutách konečně brzdí. "Jsme tady! Dál už se s autem nedostanu, cesta je ucpaná.Musíte pěšky." Růženec na zpětném zrcátku nám při vystupování mává. "Jé, vy jste se na to teda oblíkli," volají s neskrývanou radostí chlapi,co mají na rozdíl od nás pláštěnky a na nohou holinky. "No jo, takhle tam fakt nemůžete," starostlivě kroutí hlavou nad našimi bílými botami a kabelkami sympatická blondýnka. Zatím jejich obavy nechápeme. Rozhlížíme se. Kamery, Marek, ani Zdeněk Troška nikde vidět nejsou. Jen mokrý, nevlídný les. "Nechcete si to rozmyslet? A přijet jindy, já nevím tam dole...'' "Jen je nechte," těší se na naše úpění drsní hoši, kteří jsou na místě už od časného rána. "Vždyť si zničí boty, šaty..." "A kde se vlastně točí?!" osměluju se vstoupit do debaty. "Musíte vlézt dolů, do takové jámy, hodně úzké, a klouže to, je to tu samý jíl, budete hrozně špinavé." "Hlavně s tím pak nelezte do trouby, to by na vás ztvrdlo, jak keramika!" Další výbuch smíchu. "Tak co, jdete s námi dolů? Bude to dobrodružství, " naznačuje směr správného rozhodnutí Jogurt. "No jasně, proto jsme tady." Podává mi ruku, druhou se držím lana navázaného mezi stromy a vydáváme se pomalu dolů po kluzkých schůdkách, které před pár hodinami v příkré stráňce vyhloubili jen pro ten dnešní den muži v holinkách. První část cesty jsme zdolali, teď stojíme před dalším příkrým sestupem. Ten už vede z povrchu zemského do černého podzemí.
První jde Jogurt, za ním já, za mnou moje fotografka. Pravou rukou se opět chytáme lana, bez něj už by to tady opravdu nešlo - daní je okamžitě oranžově mazlavá dlaň - a opatrně, krok za krokem se spouštíme níž a níž do tmy. Občas se paží, bokem nebo zády dotkneme stěn a na oblečení přibývají skvrny. Tedy jestli někde je cesta do pekla, tak je to právě tahle. Po vzoru Jogurta děláme čelem vzad a zdoláváme závěrečný úsek pozpátku. Když už stojíme oběma nohama zase pevně na zemi, je konečně čas se rozhlédnout. To je neuvěřitelné! Vysoké bílé stropy, průchody, tajuplná zakoutí. "To je labyrint co? Podzemní chodby jsou tady dlouhé 6 km." vysvětluje Marek Kališ, který se odněkud náhle vynořil. "To vy jste objevil tohle místo?" "No jo, už ale jako kluk, já mám totiž výhodu, jsem místní." To já taky, ale v životě by mě nenapadlo sem dobrovolně vlézt. " A tady bude pohádkové peklo?' "Kdepak. Sem se Štěpán, hlavní hrdina, propadne poté, co přemůže čarodějnici. Vyvede ho odtud až kouzelný kvítek. Obraz, který teď budeme točit, zabere asi půl natáčecího dne, v pohádce pak bude trvat tak 20 sekunjd." Dochází mi, že členové filmového štábu si zaslouží svatozář, musí být nejen profesně zdatní, ale i daleko trpělivější než všichni ostatní smrtelníci. "Měli jsme točit dnes na Bezdrevu, ale kvůli počasí jsme museli natáčecí plán pozměnit." To jsem si všimla. "Telefonovali jsme si se Zdeňkem už ráno kolem šesté hodiny, v půl sedmé padlo rozhodnutí: točit se bude v podzemí. A chlapi už to tu od sedmi hodin za stálého deště připravují. Musela se udělat cesta, snést na zádech technika, dvě kamery, lampy, kabely, agregát, monitor ... Ty přípravné práce zaberou asi 4,5 hodiny. A při teplotě 8 stupňů tady dole to není žádná legrace. Všichni např. naposledy jedli brzy ráno, teď už je skoro poledne, ale dokud to nenatočíme, prostor na pauzu tu není. Jde nám o čas." K charakterovým vlastnostem členů filmového štábu přidávám další téměř nadpřirozenou schopnost - přeorientovat přirozený chod svého organismu na režim reagující pouze na rozhodnutí režiséra. Ten právě přichází, ztělesněná jistota a vlídnost, a hned napřahuje ruku. "Dobrý den, vítáme vás." "Dobrý den, omlouvám se, já vám ruku podat nemůžu - mám ji po sestupu hrozně špinavou." Přesto ji s úsměvem stiskne. "Tak to tady máme všichni, to je normální. Co byste potřebovala vědět, ptejte se." Žádné: nemám čas, nezdržujte, nepřekážejte, neobtěžujte. "Tak jak to letos jde?" Úplně pyšná na tuhle otázku nejsem, ale pan Troška ani nepohne brvou. "Jde to, ale dře to. Je třeba využít každé hezké chvilky.Z počasí máme obavy. Všechno je mokrý, všude je bláto. Nejdůležitější teď je, aby tady Štěpán, tedy Vašek Šanda, neuklouzl a něco se mu tu nestalo. Má padat z výšky a narazit na skálu ... Taky je třeba, aby si neponičil kostým, máme totiž jen jeden. Kostymérky mu ho sice hned vyperou, vysuší, no,ale možná si ho bude muset znovu obléct na sebe ještě vlhký." "Jak jste Vaška našel?" "Vybíral jsem podle fota, tváře, typu. V konkurzu bylo asi 80 lidí, hodně jich bylo velice šikovných, ale ne každý je vhodný pro pohádku. Oni by výborně zahráli nějaké současné typy, ale do pohádky je třeba taková ta klasická krása." "A jak to Vaškovi coby Štěpánovi a jeho o rok mladší spolužačce z DAMU Evě Josefíkové coby Štěpánce jde?' "Oba hlavní představitelé jsou před kamerou poprvé, to víte, mají trému, ale tu mají i dospělí ostřílení herci." "Dokážete jim z ní nějak pomoci?" "Chce to hlavně klid, říkám jim, o nic nejde, je třeba jen vrátit se do vaší přirozenosti." "Zdeňku, můžeš na chvíli?" volá z místa, odkud bude za chvíli padat hlavní hrdina, Marek Kališ. "Promiňte," omlouvá se nám(!) slavný režisér. Polichoceně sledujeme okolní dění. Přípravy k natáčení pokročily. David, který má na starosti rekvizity, je opatrně vybaluje - obrovské kameny o váze několika gramů - jsou z polystyrenu, ale okem byste je od pravých vůbec nerozeznali - začouzené kotlíky, téměř pravé lidské kosti, louče... Na svém místě je i americká kamera PANAVISION včetně americké optiky, na kterou je Zdeněk Troška obzvlášť pyšný, k akci už je připraven i monitor, záznam zvuku... Paní maskérka právě sype filmovému Štěpánovi do vlasů suché listí. "Vašku, jak se vám líbí natáčení?" '"Jo, moc. Je to moje první filmová role, tak si to užívám!" '"Měl jste trému?" "Měl. Den před natáčením jsem vůbec nemohl spát. Ale po prvním záběru to ze mě spadlo. Že štáb bude celej takhle skvělej, to jsem fakt nečekal, jsou to velcí profesionálové. A pan Troška je úžasnej, pohodovej, vždycky všechno přesně vysvětlí, jak to má bejt." "Pohádka se točí od 25.července do 20.září - musíte tady být každý den?" "Skoro, mám jen pár dnů volna. Každé ráno vstávám v půl šesté, musím si umýt hlavu, abych měl vlnité vlasy, oholit, abych vypadal mladší, a pak se točí, končíme v sedm večer. Včera jsem třeba celý den běhal po lese..." "Jaká scéna je pro vás nejnebezpečnější?" "Ta dnešní, kdy se propadám do podzemí, a pak když jsme točili boj s čarodějnicí. To proti mně vyšlehly opravdové plameny. Ale byli tam hasiči a pyrotechnici, dobře to dopadlo." "A jak se vám hraje s Evou?" "Krásně, Evička je nádherná, jako bývala Libuška Šafránková za mlada."
Teď už ze sebe Vašek musí sundat deku. Do zadní části kalhot je mu třeba umístit akumulátor, z něj se musí protáhnout rukávem kabel až ke stonku kouzelného kvítku, který Vašek drží v ruce. Tedy že tahle tyčinka se světýlkem na konci má čarodějnou moc a že před očima diváků rozkvete, to se mi moc věřit nechce. S tím si ale prý hravě dokáže poradit trikový kouzelník Boris Masník. Chodí nenápadně po place, na krku fotoaparát, na tváři úsměv. I on kolem sebe šíří klid. Se Zdeňkem Troškou spolupracuje už od roku 1983 a je vidět, že si rozumí beze slov. V této pohádce musí vymyslet a zrealizovat 150 triků a ten, co se bude točit už za chvíli, prý patří k nejtěžším. Proto také osobně dohlíží, aby bylo všechno přesně tak, jak má být. ¨'Boris je geniální," vrací se k nám Zdeněk Troška. "Možná to nevíte, ale když jsme točili Jasněnku, nevědeli jsme, jak udělat ta křídla, aby se s nimi švec skutečně vznesl. Boris někde vyštrachal nákres vynálezu Leonarda da Vinci - sestrojil přesně podle něj ta křídla a ono to fakt fungovalo." "Možná jsme to tehdy měli dát to titulků - technická spolupráce Leonardo da Vinci."
"No a včera ses zase předvedl. Ve scénáři bylo - víla na hrázi, nohy od kolen dolů v mlžném oparu, se naštve, strčí do čerta, a ten spadne do vody. Chtěli jsme to ještě nějak vylepšit a Boris vymyslel rej bludiček - světýlek v bažinách, kterým dá víla pokyn, ony čerta obklopí a stáhnou do hlubin, a ještě mu při tom skáčou po hlavě. To jsme přidali, aby se děti smály. Děti by se měly smát. Víte, já jsem za tu dobu, co točím pohádky, ovlivnil a vychoval tolik dětí, že se to komunistům nepodařilo za celých 40 let." "Máte po celá ta léta stejný štáb?" "Mám tu osvědčené spolupracovníky, je to tak lepší, ví, co se po nich bude chtít, jen pár lidí se vyměnilo." A už se zkouší. Marek scénu vysvětluje. "Do výklenku úplně nahoru prosím kluky, co budou házet kameny. Nejdřív poletí louč, pak vyskočí do vejšky Štěpán, při pádu narazí do skály a vy hned házíte ty šutry. Všechno jasný? Zkouška - jedeme." "Marku, počkej, ať Štěpán zůstane ležet, udělal jsem si poznámku do scénáře, aby zůstal ležet bez hnutí, všichni si musí myslet, že je mrtvej." "Dobře, Štěpáne, slyšel jsi - zůstaň nehybně ležet." Dvě zkoušky, pan kameraman si "obléká na sebe kameru" - odborně se tomuto způsobu snímání záběru říká Steadicam - a jede se naostro. V podzemí zavládlo posvátné ticho. "Kamera!" "Klapka!" "Akce!" Dopadá louč, za ní Vašek, na něj se sypou kameny. Celé to trvá asi 10 sekund. "Stop!"
"Vašek musí vyskočit výš," volá od monitoru Zdeněk Troška, " a kameny musí padat dřív! Ještě jednou!!!" Sleduju při práci muže, který mi před chvílí řekl: " Mám nabídky ze zahraničí, mám nabídky na režie světových oper. Ale já jsem Čech a točím pro Čechy. Mám jediné přání, aby se z mých filmů staly filmy pro pamětníky, aby si je lidi i po letech znovu rádi pouštěli."
Kritici ho většinou nechválí. Přesto ho jeho diváci, spolupracovníci a všichni, kdo se s ním osobně setkají, mají rádi. Nejen pro jeho pohádky, kterými umí odehnat chmury a dodat v dnešní době tolik chybějící laskavost, nejen pro filmy, kterými nechce asi ani tolik oslnit absolventy filmové vědy, jako nám všem ostatním spíš vzkázat - neberte se tak vážně, smějte se sami sobě, dívejte se na svět víc z nadhledu! Lidi v Čechách ho mají rádi, protože kdekoliv se objeví, je legrace. S každým je ochotný se zastavit, popovídat. Nepovyšuje se, patří k nám. Tak jako k jihočeskému létu slunce, seno, jahody, i pár facek.
Po špičkách se vytrácíme. Až v lese, na povrchu zemském, zjištujeme, že jsme hladové a promodralé zimou. Pohled na hodinky jen dokazuje staré známé pohádkové pravidlo: v podzemí prostě čas ubíhá několikanásobně rychleji. Strávily jsme tam přece jen chvilku. Trvala 4 hodiny.
Pozn.: Pohádku Čertova nevěsta bychom měli v premiéře vidět v kinech na začátku března roku 2011. Scénář k ní napsal Zdeněk Troška společně s Markem Kališem na motivy pohádky Boženy Němcové Štastný Bohumil. Natáčení se po několika letech marných snah podařilo realizovat i díky spolupráci s TV Nova, která na poslední chvíli dodala poslední chybějící finance. A tak se konečně po původně stanoveném 22.dubnu a 15.červnu mohl stát 25.červenec roku 2010 prvním natáčecím dnem....
|