Josef Matouš – Matousch z Machnína

Že vám to jméno nic neříká? Tak to promiňte, vy asi nebudete z Machnína. Tady žil Josef Matouš, truhlář, v té překotné době před i po První a Druhé světové válce. Já ho poznal, až když se psala léta padesátá. Přesto vám o něm něco povím. V obci působil jako zdravotník, jeden z mála Čechů, kteří zde žili téměř celé dvacáté století.
Než k doktorovi, šla celá obec raději k němu, k truhláři, kterému se stářím klepaly ruce a jehož hlavu setrvale zdobila papírová čepice z novin. Doma mluvil, jak jinak v Machníně, německy. Když jsem jej jako kluk poznal, byl už dávno v důchodu. Ošetřil mě mnohokrát, papírovou čepicí podaroval. Psal se rok 1955 a všichni Češi, co tu po válce zůstali, mluvili německy. Teprve dlouho poje ho smrti jsem se z knihy jednoho odsunutého Němce dozvěděl, že pan Matouš byl činný v řízení obce i po obsazení Sudet a podepisoval se Matousch.
Ale chirurg to byl velmi dobrý. Když mi v zápalu klukovské hry Reichlovic Brita prokousla tepláky a roztrhla kůži na stehnu, paní Matoušová mi obratem sešila kalhoty a pan Matouš ránu na noze. Jako zázrakem měl náhle ruce jisté, jako by vás operoval dnešní medicínský zázrak, robot Da Vinci. A to mi ještě celou dobu nadával, že bych si tu papírovou čepici z novin měl už umět udělat sám, ale když holt neumím, že dostanu tu jeho. Bylo v tom jeho chování hodně člověčenství a lásky k lidem.
Byla to zajímavá doba. Až jednou někdo tohle bez emocí vyhodnotí, nezůstane tu kámen na kameni, Jak to, že se lidé, jako pan Matouš jednou báli a podruhé byli hrdinové všedního dne? Co koho vedlo k tomu, že takové lidi posílali pryč, pokud neudělali předtím nic jiného, než si poněmčili jméno. Proč se na nich kdo mstil a ukájel své nízké choutky?
Nejen moje maminka posílala bez obav své dítě k panu Matoušovi na ošetření, ale sama, když si popálila v kuchyni ruku vařícím olejem, nevolala hned sanitku, ale běžela přes půl obce za Matoušem. Tak to v mé vesnici chodilo celá poválečná léta. Brali jsme to jako samozřejmost. Děti Čechů i Němců v obci, kde vzácně zůstaly obě národnosti.
Vím, že takové události se často neopakují. Nedá se podle nich posuzovat, co se dělo jinde. Já ale mám za povinnost vypovědět krátký příběh jednoho starého pána dvou příjmení, českého i německého, samaritána, který přemáhal třes rukou a byl nejen dobrým truhlářem, ale i výborným vesnickým chirurgem a především skvělým člověkem.

Romantici

Nemusíte mít rádi svého souseda, který týden, co týden zapomíná umýt společnou chodbu ve vašem domě. Nemusíte mít v oblibě televizní reklamy, politika, který vám den co den z obrazovky tvrdí, že musíte šetřit.
Naučte se mít rádi krásné věci kolem sebe. Začněme vaší ženou, dětmi, příbuznými… Není to vždy jednoduché, ale vy jste stále lepší a lepší. Mít rád svět za okny, nákupy, své spoluobčany, svého psa, dopravní prostředky, zimu i mráz, podzim, ranní, neposypané klouzající chodníky. Řidiče auta, který vás málem přejel, postříkal vodou z kaluže, revizora z tramvaje, složenky, které platíte. Dost! Dost!
Mějte rádi umění, ale jen to, které vás osloví a kterému rozumíte. Nemusíte mít rádi lavičky, byť umělecké, které vám někdo podstrčil, sám si namastil kapsu a vám přitom silně znečistil sukni či kalhoty. To se raději ohlédněte a mějte rádi umělce – romantiky.
Mezi prvními českými výtvarníky, kteří se oddali romantickému kumštu malování, patří jistá Ludvík Kohl z Prahy, malující jako první rytířské sály, hrady, spoustu gotické parády a architektury. Ti druzí už byli odsud, ze severu Čech, z Chrastavy: Führich a Kandler a ještě Čermák a Josef Mánes.
Poslední dva, ač malovali romanticky chebské vraždění valdštejnských důstojníků, setkání Petrarky s Laurou v Avignonu, smrt Lukáše Leydanského, doufali nalézt i prvotního Slovana se všemi jeho domnělými cnostmi. Že ho hledali na Balkáně a na Slovači mi připadá romantické. Doma neuspěli, nikoho nenašli?
Ti dva první, z Chrastavy, to neměli až tak jednoduché. Mluvili doma německy. Přesto je češství a česká báj poznamenaly. Jinak to ani nemohlo být. Přes poustevny a zříceniny se dopátrali k hrdinům a hrdinským pověstem. Přidejte si, prosím, k tomu ještě ty krásné české scenérie, Trosky, Blaník, hory a lesy, Prahu, české řeky, husitství a české exulantství. Odsouzence, ztracence, náboženské blouznivce, alchymisty, hvězdáře, dívky, které prodávají sebe i krásné květiny. Města, kde leckterá tmavá zákoutí vás omámí dobovým nábojem, melancholiky, vybájených či skutečných příběhů. Popraviště s odsouzenými, hrdinné okamžiky, zrození lidí, smrt koní. To vše na vás čeká, když řeknete průvodkyni v galerii, že hledáte romantiky. K těm prvním u nás patřili Führich a Kandler z blízké Chrastavy, města plného romantiky.