Milan Turek: KNÍŽKA JE DAREM Z LÁSKY – vzpomínky lidového knihovníka
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| V letošním roce uplynulo deset let od otevření nádherné a moderní knihovny v Liberci. Stavba důstojná města a bohatá svou kulturní činností, chrám vzdělanosti, poskytující občanům nejen vzdělání, ale i místo kultury, zábavy a setkávání. Knihovna se vyrovná knihovnám v zahraničí. Nedávno jsem obdržel e-mailovou zprávu paní Kořínkové, která žije v New Yorku, o knihovně, kam chodí a kde si půjčuje knížky. Když jsem srovnal, její popis a služby naší knihovny, myslím, že se město může skutečně pochlubit nejen moderní stavbou, ale především kulturním centrem, kterému se jiné knihovny hned tak nevyrovnají. Návštěvnost knihovny se nedá spočítat, protože registrovaných čtenářů do knihovny přijde nejméně čtvrt miliónu a těch neregistrovaných bude také určitě pěkná řádka, včetně exkurzí, či těch, kdož sem přijdou jen tak, schovat před deštěm, ohřát se, třeba na rande nebo číst noviny. Co studentů, kteří se zde jen tak učí nebo sedí se svými pedagogy a konzultují učební látku. Každý čtvrtý občan Liberce má legitimaci do knihovny a zřejmě mezi čtenáři nejsou jen senioři nebo malé děti. Rozhodně se nedá říct, že by se četlo málo nebo že se čte méně než dříve. Čísla knihovny o tom přesvědčí každého.  Byl jsem tehdy ve druhé třídě obecné, když jsem začal chodit do knihovny. Komplex budov, na dvoutisícovou obec Dolní Bojanovice na Moravském Slovácku poměrně velký, zahrnoval hasičskou základnu se sklady a garáží pro starší auto se stříkačkou, místností pro hasiče, vedle ní pak rodinný domek a zezadu obecní pastouška, kterou obýval Albert Puchpelgr se svým kozlem, jediným jeho živitelem. Kozel byl cítit v okolí, ale lidé sem chodili, aniž by ohrnovali nosy, protože i jim Albert přinášel užitek, tedy spíše jeho kozel a navíc byl nedaleko hřbitov, cesta vedla kolem. Z jedné i z druhé strany hřbitova byly většinou stodoly a po deštích blátivé cesty na Pusté a Pod Čaganov do vinných sklepů. Pro Dolňáky to býval ráj her a fotbalových utkání s Horňákama nebo Zelňákama. Několik metrů vysoký svah s živým plotem byl učiněným rodeem. Místo nevábné, leč hojně navštěvované a živé zvláště o žních, po celý rok však lidé den co den sem přicházeli, aby se poklonili svým předkům na kerchově. O žních sem přijížděly povozy naplněné snopy obilí a lidmi, kteří měli radost z úrody. O večerech se rozléhal zpěv, třebaže u hřbitova, když se domlátilo a po večeři se zapíjel výmlat. Na hřbitově panovalo ticho, upravené chodníčky a vždy všude čerstvé květy nebo rozkvetlé kytky, sázené nebožtíkům nad rakvemi. Tady se modlily stařenky pravidelně, zatímco mladí, kteří chodili do práce nebo obhospodařovali pole, navštěvovali hřbitov o nedělích a svátcích či výročích. Mimo klukovské hry sem za humna však chodily školní děti pravidelně do Místní lidové knihovny. Knihovna byla zřízena podle zákona z roku 1918, kdy se obcím přikazovalo místní knihovny založit a podpořit korunou za každého obyvatele ročně. Bojanovická tak i po válce měla svůj stálý příjem na nákup knih. Málokdo knihovně nějaké knížky daroval. Vlastně ano, bylo to po roce 1948, kdy po vyřazení kacířských nekomunistických a ideově závadných knih byla knihovna doplněna asi třemi sty svazky Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Gottwalda. Obecní knihovna zásahu novodobých jezuitů ušetřena nebyla, zato však knihy z farní knihovny zůstaly po rodinách nebo byl komunistickým jezuitům k nim zabráněn přístup a lidu věřícímu zachovány. Údajně existovala knihovna liturgické literatury u beznohého Pavla Turka, který měl v té době fotoatelier pod návratím a s deskovým fotoaparátem zhotovoval za primitivních podmínek kvalitní fotky dokonce i na občanku. U něho se scházeli novicové a tajně studovali religiósní literaturu. Snad měl mít i vzácné staré náboženské knihy. V té době padlo komunistům do rukou přes dvacet sedm miliónů knih, které novodobí Koniášové zlikvidovali. V rušném poválečném období spravoval v obci knihovnu člověk všestranně vzdělaný a pro obec zřejmě nejschopnější diplomat, protože na radnici vykonával funkci tajemníka a komunisté ho ponechali ve funkci i po převratu, přestože v kostele hrál na varhany a byl věřící. Knihovna pod vedením Fabiána Škrobáka obsahovala klasickou českou literaturu a třeba také i autory jako byl Čeněk Kramoliš, legionář, jehož spisy se vztahovaly k slavné minulosti Moravy a v jedné z nich jsou verše, podle kterých vznikla i píseň Morava krásná zem, zpívaná a hraná dnes řadou kapel. Osobní život všestranného obecního funkcionáře byl zahalen do tajemna, jeho žena nevycházela a dcera chodila převážně jen do kostela. Vzácný člověk, nepil, nekouřil, nechodil do hospody a ani nepěstoval a nedělal víno. Celým tělem i duší se věnoval prospěchu obce. Uměl prý snad všechno, hrál na varhany, vedl obecní kroniku, obecní knihovnu, dělal tajemníka starostovi, potom i předsedovi Místního národního výboru. Když zemřel, stal jsem se knihovníkem a to mi bylo deset let. Oficiálně vedl knihovnu učitel Petr Kotásek, který ale funkci nikdy nevykonával. Později se stala knihovnicí Eliška Brázdová, to jsem byl v šesté třídě, ale ani ona velkou pozornost knihovně nevěnovala. Když jsem byl studentem hodonínské jedenáctiletky, pak jsem knihovnu vedl zcela oficiálně, byl jsem dobrovolným knihovníkem sedm let, poté knihovnu přebral můj dědeček, náruživý čtenář František Líčeník. Dokonce se po válce učil ruštinu a odebíral časopis Ogoněk. Dědeček a Fabián Škrobák mě inspirovali ke studiu knihovnictví oboru vědeckotechnických informací na pražské filologické fakultě, čímž už vlastně v mých deseti létech nasměřovali mé životní osudy. Knížky z Gottwaldovy knihovny, vydané jako pejprboky stejně jako obsažné spisy klasiků marxismu-leninismu si nikdo pochopitelně nepůjčoval, do knihovny chodilo jen málo dospělých, čtenáři byli spíše dětští a to téměř většina školy, školní knihovna téměř neexistovala a tak kantoři posílali školáky do knihovny obecní. Zapsáno bylo počátkem padesátých let ke stovce dětí a asi padesát dospělých. Četlo se hlavně v zimě, od října do dubna. Knih bylo v knihovně na dva tisíce. Časopisy žádné. Nejčtenější byla Knihovna sovětského vojáka, což byly knížky o hrdinech druhé světové války. Ruským vojákům se obdivovali především kluci, přestože pověst vojáků při osvobozování nebyla valná. Rusové, i když obcí neprocházeli, byli to spíše Rumuni, byli pověstní krádežemi kol a hodinek. Davaj časy, bylo obvyklé oslovení hospodářů. Byli zoufale urputní sběratelé, i když v té době nebyly hodinky běžnou ozdobou rolnických paží, na ruských pažích se jich nacházely celé svazky. V dědinách na Moravě byli vítáni jako osvoboditelé, ale jejich nájezdy do vinných sklepů se střelbou do sudů a brodění se rozlitým vínem, zrovna nevyvolávaly příliš přátelskou odezvu. Lze navíc vzpomenout řeč rakouského vojáka, když s německým ustupovali před ruskou armádou a zdrželi se ve vsi někdy v březnu. Vzduch byl ještě mrazivý, když se zastavili u vinného sklepa, v němž byli ukryti před frontou domácí, opřeli samopaly o zeď a šli se do sklepa ohřát. Domácí jim nabídli svařené víno a mezi řečí Rakušan, který mluvil česky, měl prohlásit, že Hitler byl na Čechy zlý, ale až přijde Stalin, bude to ještě horší. Pár let po válce školáci knižní ruské hrdiny hltali a nejčastějšími jejich hrami bylo na partyzány a Němce se samopaly z kousků prken a pistolemi z pukačovisky, kam se daly vkládat fazole nebo kamínky: „Pu Peťa, si mrtvý,“ ozývalo se nad kvelbením vinných sklepů, jejichž kopečky poseté travou byly dostatečnými skrýšemi pro partyzány a stejně tak pro Němce. V polích a na krajích lesa kluci budovali bunkry nebo nacházeli vybudované hospodáři pro úkryt potravin a majetku před vojsky. Byla to nejčastější zábava vedle fotbalu a potom i atletiky, v době vítězného tažení Emila Zátopka světem. Před šedesáti léty jsem vedl vesnickou knihovnu (1950-1957), kam chodili pravidelně školáci a také pár dospělých, jenže moc toho k půjčování nebylo a tak jsme často v knihovně hráli na slepou bábu, šprtec, na mrkanou…, ale také uklízeli a balili knížky. Četla se Chaloupka strýčka Sama a pak knihovna sovětského vojáka, což byla literatura z druhé světové války, těch pejprboků jsem měl celou řadu a byly pořádně ohmatané. Zuřivě se čtenáři a to nejen dospělí, ale i mládež, vrhali na cestopisy Hanzelky a Zikmunda, vzpomínám, že ještě nejčtenější knihou byla Chaloupka strýčka Sama. Koncem čtyřicátých let totiž došlo k výraznému vyklizení knížek do šrotu, zmizela Vlasta Javořická, velmi oblíbená venkovská spisovatelka a další autoři. Místo nich v dvoutisícovém fondu se objevilo na tři stovky publikací knihovny marx-leninismu. Knížky tam ležely a nikdo si je pochopitelně nepůjčoval, že by ke mně dospělí chodili v zástupech se nedalo říct. Spíš přišli zkontrolovat, zda se v knihovně nedělají nějaké neplechy. Bylo nám deset, dvanáct, nekouřili jsme a pokud jsme holdovali alkoholu, tak ne v knihovně, ale doma, většinou s rodiči. Víno jsme pili téměř od kolíbky, slivovici později. O duchovní péči se měli starat učitelé, jejich knihovnu ve škole však nikdo mezi žáky nepropagoval a o její existenci nebyla nikdy ani zmínka. Kam přišly knihy, nikdo neví. Knihovnu obecní, kterou měli na starosti a brali za ni honorář, svěřili do rukou mně a víc se o ni nestarali. Metodicky mě řídily pracovnice okresní knihovny v Hodoníně a ty i pro knihovnu nakupovaly nové knihy. Roční příděl byl asi dva tisíce korun, což bylo poměrně dost při tehdejších cenách krásné literatury a za ně se dalo nakoupit až sto knížek, ale to se nikdy nestalo. Okres stejně peníze přerozděloval. Vedle obecní knihovny existovala ještě farní knihovna, Tam k žádnému významnému zemětřesení nedošlo, protože knížky byly uloženy v několika domácnostech a tak byly zachráněny před sešrotováním. V té knihovně si však většinou půjčovali knihy dospělí. Navíc obsahovala duchovní literaturu, která nebyla šířena ani v objemných nákladech či titulech. Omezování vydavatelské činnosti bylo evidentní. Svou tvář měnily i církevní kalendáře, které vydávala katolická církev pro své věřící za lidovou cenu. Kupovaly se téměř do každé domácnosti a sloužily nejen k četbě, ale i k důležitým rodinným záznamům. V rodinách se knížky téměř vůbec nevyskytovaly, kupovali je jen lidé vzdělanější. Sdělování kulturního bohatství bylo dílem stařečků a stařenek, kteří vnoučatům vyprávěli své zážitky či příběhy ze života. Ústně se šířily zprávy o průběhu první světové války, protože část vojáků, která nepadla a spíše zběhla z fronty, byla pramenem nejzajímavějších příběhů o životě Ukrajinců nebo Italů a Rakušanů. Válečné příběhy se vyprávěly při nejrůznějších příležitostech. Stařenky zase šířily příběhy rodinných osudů příbuzných či známých. Významným pramenem informací byla pravidelná kázaní při bohoslužbách v kostele. Při nich nevyprávěl pan farář jen biblické příběhy, ale příběhy ze života a učil jak řešit všechny problémy, které člověk prožívá. Četba ještě před šedesáti léty nebyla až zas tak mezi mládeží příliš oblíbenou činností. Hráli jsme fotbal, hokej, budovali bunkry, hráli si na vojáky a žili spíš v přírodě, pomáhali jsme v domácnostech, na poli. Ale také jsme kradli, dělali různé neplechy, pili alkohol a záhy jsme se začali kamarádit s děvčaty, protože na tancovačky se chodilo již ve čtrnácti. Knížka nebyla nejčastějším předmětem v našich rukou, děvčata se věnovala domácím pracem, kluky spíš lákal fotbalový míč nebo pohárek s vínem. Současní dospělí by si neměli hrát na svatoušky, jejich děti jsou odrazem toho, jak se každý z nás choval v mládí. Sumu sumárum, čte se dnes asi podstatně víc než kdy jindy a v domácnostech je spoustu knížek, dostanou se koupit za pár korun a mnoho se jich objevuje v kontejnerech. Děti dostávají knížky pomalu do kolébky a dospělí nakupují zas všelijaké příručky, umělecké publikace, a krásná kniha je pěkným dárkem k Vánocům v každé rodině. Častěji bývá darována dětem jako výraz rodičovské lásky nebo knížka prestižního charakteru, která učiní větší radost než jakýkoliv jiný dárek. Ani existence internetu nezastaví vydávání knih, stejně jako nepřevýšil zájem o film nebo televize. Kniha je dokonalým nástrojem vzdělanosti, estetického vnímání a pod stromečkem určitě může být nejkrásnějším dárkem z lásky. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Krůta |
 |
Milan Markovič |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Josef Fousek |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Vodňanský |