Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ (9) |
Deváté vyprávění Kornelie byla dobrá kuchařka, ale za ty roky, co jsme spolu byli, jsem si na její čarodějný a podivný jídla musel zvyknout. Nejradši vařila svatováclavskej čecibr. To bylo z česneku z cibule a z brambor. Naučil ji to její děda, kterej bydlel ve Stochově a tvrdil, že to jídlo měl nejradši svatej Václav. Kornelie vyprávěla, že prý před dávnými léty kníže Vratislav a kněžna Drahomíra přijeli na hrad Stochov. Prý tam lovili medvědy a jinou drobnou zvěř. Noci byly dlouhý a tak prý se tam narodil svatej Václav. Protože byla Drahomíra čistotná, koupala denně malého svatýho Venouška ve vodě a tou prý zalejvala malý doubek. Vysadili ho na počest zrození toho malýho špunta. Na tom dubu prý chůvy sušily plenky. Protože bylo těch chův asi sto, dali jméno tý osadě Stochov. A děda naučil Kornelii čecibr. Před mnoha staletími, když ještě nebyly konzervy, tohle jídlo vydrželo v chladnu i měsíc. Kornelie osmahla cibulku, přidala česnek, kterej rozklepala kladívkem, přilila trochu olivovýho oleje nebo sádla a lehce to smažila. Potom tam nasypala papriku a dva rozkrájený banány. Když nebyly banány, přidala nakrájený jablka. Pořád s tím míchala a nakonec přidala na nudličky nakrájený brambory i se slupkou. „Je v ní, v tý slupce, vitamín B,“ říkala Kornelie, „to je proti křivici a na nervy.“ Nakonec posypala všechno solí a nakrájenou kopřivou. „To je proti bolení kloubů,“ říkala. Jedli jsme to s chlebem, který Konča potřela malounko máslem. Chutnalo mi to moc. Ale tentokrát mi bylo nějak divně. Jako bych měl ty halucinace, jak jsem slyšel říkat Klimeše, když vypil šest fernetů, pět piv a sladkej vermut. V břichu mi klokotalo, mručelo, bručelo, žbluňkalo a i u srdce mi píchalo. „To jsou větry,“ říkala Kornelie a chtěla, abych pil fenyklovej čaj. Taky mi chtěla dávat na břicho teplý zábaly. „Ty bys mohla vařit pro odsouzený k smrti,“ říkal jsem vztekle, „mohli by zrušit elektrický křeslo.“ Kornelie se urazila a šeptala: „Kdyby to slyšel svatej Václav. Ten měl čecibr tak rád!“ Pod oknem zastavil pošťák Přenosil. Dělal, že spravuje kolo, ale pečlivě poslouchal. Kornelie křičela: „Celej život jíš čecibr a nic ti nebylo a teď mně nadáváš. Snědl jsi toho kastrol a ještě si zbytky vytřel chlebem!“ „Nějak ten čecibr chutnal jinak,“ řekl jsem mírně. Kornelie chvíli mlčela a pak nenápadně řekla: „Taky jsem přidala trochu hub od Čepelákový.“ Okamžitě zesílily mý bolesti. Hrůzou jsem se třásl. „Houby,“ zvolal jsem, „vždyť Čepeláková nevidí ani největší písmena na plakátech.“ Ve střevech se mi ozvaly zase ty divný zvuky. „Zavolej Čepelákovou,“ rozkázal jsem a dal jsem si na žaludek gumovou flašku se studenou vodou.“ Kornelie se neměla k odchodu. Stále bledá u dveří a bylo jí do pláče. Tahala si za nit u zástěry. Nemohla vypravit ze sebe slovo. Jen kroutila očima. Znal jsem ji dobře. Bála se. Něco tajila. Mlčela a pak si dodala odvahy a řekla: „Emánku, víš, vona Čepeláková je od včerejška v nemocnici. Vodvezli ji autem. Tím, co přerušovaně bliká a houká.“ Pochopil jsem. U otevřenýho okna se ozval Přenosil: „Snědla houby, který si sama nasbírala!“ Už jsem neváhal. Bojoval jsem o život. Břéťa Pikartovic, kterej nemá řidičskej průkaz, mě vzal na tu svou motorku. Držel jsem se ho jako klíště. „Nebojte, pane Rákos, uděláme kros,“ zakřičel a já zapomněl na svý břicho. Strach byl mocnější. Oči jsem otevřel až v čekárně v Ratolůstkách. Břéťa mě uklidňoval: „Nebojte, to bude dobrý! Dneska je zdravotnictví na vysoký úrovni, umějí odstranit i škytavku!“ Bylo to divný, ale ten mladej Pikart, cucák nevychovanej, mě uklidňoval. Pohladil mě po vlasech a já si najednou vzpomněl na našeho Karla. Když není rodina, je člověk jak opuštěnej strom. Doktor Brožek mě za chvíli zavolal. „Jsem otrávenej,“ hlásil jsem mu mezi dveřma. „Já taky,“ odpověděl laskavě. Prohmatal mi břicho, vyplázl jsem na něj jazyk a doktor řekl: „Jsou to zaražený prdy, pane Rákos. Přežral jste se! Chce to střídmost. Váš žlučníček už má určitě blátíčko, šutýrky a tak pozor na tučný.“ Když jsem ale felčarovi řekl, že jsem jedl houby od Čepelákový, kterou odvezli do nemocnice, změnila se situace. Při své tloušce byl jako lasička. Vzal vlastní auto, který si koupil za výhru v soutěži televize Milionář a odvezl mě do nemocnice v okresním městě. Ihned mi vypumpovali žaludek, vzali krev, dali mi injekci něčeho průhlednýho a sestra mně chodila měřit tlak. Musel jsem pít čaj z šípků. Potom přišla jedna hubená sestra, dlouhá jako ministr obrany a nabízela mi nadstandardní pokoj. „Co to je?“ zeptal jsem se. Divila se, ale vysvětlovala: „Budete na pokoji sám, budete mít telefon, televizi a nerozbitnýho bažanta. Všechno za malý příplatek!“ Poděkoval jsem: „Sestří, to je něco jako luxusní samotka, nebo márnice. Já budu radši mezi lidma. Chci umřít v kolektivu!“ Usmála se studeně: „Třeba nezemřete. Můžete také jen ochrnout nebo ztratit paměť.“ Potom práskla dveřma. Kornelie přišla druhej den. „Doktor říkal, že nesmíš nic jíst, tak ti nesu kytku.“ Prohlížela si mě, jako by na mě koukala naposled. „Zhubl jsi, Emánku,“ šeptala a držela mě za ruku. „To vím taky,“ odpověděl jsem nevrle, „kdybys viděla, čím mě krměji! Naši králíci by k tomu nestrčili ani nos!“ Pan Strnad, můj spolupacient si nahlas ulevil, až se zatřásla okna. „Promiňte,“ řekl spisovně mé ženě, „lepší je ubzdíti se, než-li felčara různého vyhledávati.“ Pan Strnad byl po operaci kýly a nesměl držet větry. Aby mě rozveselila, začala Kornelie vyprávět o Ríšovi, synovi mýho nevlastního bratra Roberta z Prahy: „Naboural tátovi auto. Robert Ríšu seřezal a Ríša zavolal na tátu nějakýho chlápka, kterej chrání děti a jejich lidský práva! Robert se Ríšovi omluvil a když mu chtěl dát po odchodu toho pána přes zadek, vykloubil si ruku v rameni.“ Kornelie odcházela a ve dveřích se zastavila. Po chvíli řekla: „Emane, tys mě doma nepustil ke slovu. Ta Čepeláková si zlomila prst, když drhla schody. Strčila ho do sukový díry.“ „Ale ta má smůlu,“ divil jsem se, „napřed otrava houbama a teď prst!“ Kornelie se zarazila: „Žádný houby. Tenkrát ji odvezli kvůli tomu prstu.“ Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty. Poposedl jsem si dál. Koukali po mně, jako by mě tipovali, za jak dlouho budu jejich zákazníkem. Dal jsem si jednu kosankurvu a přemýšlel jsem o životě. Mrzelo mě, že občas křičím na Kornelii, a taky jsem myslel na to, jestli jsem zlej nebo špatnej. Jestli mě Pán Bůh vezme k sobě do nebe. A jestli tam budu s Kornelií. Když jsme spolu tak dlouho vydrželi, určitě by se nám stejskalo, kdybysme jako duše žili každej jinde. Jestli se lidi dostávaji do nebes za zásluhy, za co tam půjdeme my? Vždyť jsme s Kornelií jen obyčejný lidi. Dal jsem si další skleničku z radosti, že nejsem otrávenej mochomůrkama a ty myšlenky mně pořád seděly za hlavou. Vždyť se s Kornelií staráme jen o slepice, o kozy a o králíky. Ani syna jsme nevychovali dobře. Odešel a dvacet let se courá bůhví kde. Do pekla prý chodí lumpové, ale kdo to ví? My nejsme přece lumpové. Říkaji o nás ve vesnici, že jsme jenom hloupí. A jestli můžou hloupí do nebe, to nikdo neřekne. Modlíme se s Kornelií a do kostela chodíme jen, když je velký horko, nebo když nás tam něco žene. Znám tolik lumpů, který tam choději pravidelně. Asi maji proč se modlit. Už jsme si řekli s Kornelií, že až nám cesta skončí, necháme popel rozházet po lesích a trochu do řeky. Chtěl jsem bejt námořníkem a aspoň se dostanu do moře. Nikdy jsme s Kornelií nebyli nikde ve světě. Takhle bysme mohli poznat kus světa. „Hej, šedivej pane,“ ozvalo se od vedlejšího stolu, „už půl hodiny držíte vidličku s tlačenkou ve vzduchu. Neni vám něco?“ Pán z krematoria se na mě se zájmem díval. „Ale nic, jenom jsem se zamyslel,“ odpověděl jsem koktavě. „Kdo hodně namáhá kebulku, skončí u nás na roštu,“ smál se zřízenec a jeho kamarádi se rozchechtali. Cítil jsem, že mám v hlavě motolici. Autobus do Tumlovic jsem stihnul jen tak tak. Jediný místo bylo vedle Čepelákový. Seděla, a její tlustý skla u brejlí vypadaly jako oči králíků, když maji králičí nemoc. „Jen si sedněte mladá pani,“ vyzvala mě a pokynula prstem v sádře. „Paní Čepeláková, to jsem já Eman Rákos,“ vysvětloval jsem, „jedu z nemocnice!“ Stará Čepelačka přikývla a dívala se z okna. Ten alkohol ve mně působil. Vzpomněl jsem si na Čepelákovou, jaká to byla krásná mladá holka. Všichni klucí se za ní točili. Někdo řekl, že je stáří krásnej podzimní věk. Pěkná blbost. Starej Mašek říká v hospodě: „Pánové, my starý jsme na obtíž. Jsme jako žebřík s posledním špryclem. My na něm stojíme a dolů už nazpátek nemůžeme. A tam nahoru se nám nechce! Jsme rádi, když nám jde kadění, když se dobře vyčůráme, když nám není špatně po jídle, když se celou noc vyspíme a když nás někdy navštíví vnoučata.“ Loučil jsem se na zastávce v Tumlovicích s Čepelákovou. Otočila se a řekla směrem ke mně: „Pane Rákos, a nechlastejte! Je z vás cejtit fernet, desifekce a kosankorva. To ničí játra. Radši si dávejte občas trochu červenýho nebo dvanáctku Plzeň.“ Kornelie upekla na přivítání kakaovou bábovku a koupila třešňový víno. „Prý nás tady hledali z Moravy,“ řekla, když jsme se chystali spát, „kufry nám nechali u Klimešů. A taky dopis.“ Kornelie mi podal dopis napsanej na čtverečkovaným papíru. Četl jsem si pro sebe: „Nezlobte se na nás. Vdávat dvě dcery je moc na naše nervy. Ten koláč byl moc dobrej. Až se vrátíte z tý ciziny, napište. Božka, Láďa, Madla, Rudla, Jan a Dan. P.S. - A ty pragocentristí, to vy nejste. - Než jsem usnul, přemýšlel jsem nahlas o tom dodatku: „Koupím si slovník a najdu, co tohle slovo znamená. Možná je to nadávka, nebo nějakej sport!“ Kornelie mávla rukou: „To máš jedno, co je to. Mě mrzí, že jsme se jim zapřeli.“ „Mě taky,“ řekl jsem po nějaký době. Ale žena už hlasitě chrápala. Už jsem jí dávno přestal říkat, že chrápe. Nevěřila tomu. Pokaždý tvrdila, že když spí, tak nikdy neslyší, že by chrápala. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2008.