Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Pravdivá historie z třináctého století na česko složená
roku 1798 od Prokopa Šedivého

Následující text jazykově připravil Ivo Fencl a vyšel jako samostatná publikace nakladatelství Pro Libris. Její doslov byl i předlohou článku Pozitivních novin o Christianu Heinrichu Spiessovi. Poděkování patří také paní profesorce Mgr. Věře Fenclové, která se podílela na přepisu z knihy do počítače.

Motto: Hoden-li drahý kámen trestu proto, že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?

VI.

Mamert vida, že se žádné válečné moci ubrániti nemůže, pomyslil na outěk. Nočního času, pojma manželku, v náručí ji z hradu vynes. Olivie zprvu dosti spěšně s ním utíkala, když ale přišli do lesa, nemohla hrubě z místa kročiti. Mamert ji opět vezme do náručí, chvátá a vyleze na kopec. Vůkol byla taková tma, že ji takřka rukama hmatati mohl. Na všech stranách vlci skučeli, medvědi mumlali a lišky štěkaly. Olivii pojala taková hrůza, že se všecka třásla. Když tu maličko pooddechli a chtěli dále utíkati, najednou uzří záři, celá obloha se začervenala, a poznali brzo, že Mamertovy hradové jedním plamenem hoří. Mamert vzteklostí a hroznou bolestí jako smyslů zbavený po zemi se válel; Olivie, hořce plačíc, rukama lomila. Takť málo předtím oplývajíce vším v dostatku, najednou jako nejnuznější chodci učiněni jsou. Když počalo svítati, záře od ohně zmizela, hrozný dým k oblakům vystupoval a slunce velmi temně vycházelo. Mamert jako polomrtvý ještě ležel na zemi, až ho Olivie zpamatovala a okázala mu jeskyni, kdež by na nějaký čas před nátisky a úklady svých nepřátel skrýti se mohli.
Mamert vstana: Pojď a pospěšme do té jeskyně.
Olivie smutně šla za ním, plakala a s naříkáním zvolala: Jakť tedy míra našeho neštěstí doplněna jest! Ach jak s námi bude!
Mamert: Což ženo má, nevíš-li ještě, co smrt jest?
Olivie: Ty mně ještě více ouzkostí přidati chceš?
Mamert: Může býti; musím tě naučiti, abys všemu zvykala. Nevěříš-li, že to celé plemeno proti nám vstane a budou hleděti, aby nás jali?
Olivie: Ach svrchovaný bože! Nedopouštěj na nás toho zlého!
Mamert: A myslíš, že budu tak dlouho čekat, až přijdou špehové jejich a nás vyslídí?
Olivie: Co míníš tedy činiti?
Mamert: Nechci na to hledět, kterak mne a pak tebe z této jeskyně vyvlekou a snad před mýma očima ze cti tě zloupí a naposledy oba dva ukrutnou smrtí zhladí. Živému bohu přísahám, že toho nechci dočkati. Klekni a modli se!
Olivie plná ouzkosti: Rytíři! Pamatuj se! Bože svrchovaný, co míníš činiti?
Mamert odvrátiv obličej: Nejprv tebe, pak sebe zavražditi!
Olivie: Bože, buď nám milostiv!
Mamert: Slyšíš-li hluk zdaleka! Jižť přicházejí, aby nás zavraždili. Olivie, připrav se! Budeť slavněji pro tebe, abys mou rukou zahynula, než aby kterýs pacholek svou nevážnou ruku na tě vztáhl.
Olivie, třesouc se, stála v myšlenkách, a jako upamatujíc se, zmužile k němu takto promluvila: Málomyslnost zvítězila nad tvým jindy zmužilým srdcem. Dovol, ať bych za tebe všecko činila, neb vidím roztržitost mysli tvé, že k ničemu tomu schopen nejsi.
Tu Olivie počne Mamertovi vypravovati, dokudž manžel její Vilibald ještě živ byl, že často vojvodu Adola viděla i s ním mnohokrát mluvila, i také ji kolikráte slíbil, kdyby snad pomoci jeho někdy potřebovala, aby přišla, že nebude oslyšána. Ponížím se tedy, řekla dále, půjdu k němu a poprosím, ať by nás klatby zprostiti a od říšského soudu osvoboditi hleděl. Snad s ním hne mé bědování, když tím způsobem jeho vysokomyslnosti se pokořím a mstivost jeho nasytím.
Mamert: A co více?
Olivie: Pak půjdem do některé chalupy a budem pokojně spolu živi, kdyby snad statky tvé pro smíření se s tebou po své straně potáhly. Pohrdnem všelikou povýšeností a slávou, jen když budem moci spolu v lásce a svornosti přebývati.
Mamert, slyše ta slova, pokusil v srdci boje krvavého, dlouho všemu odporoval, až pak přívětivým a bolestivým hlasem své manželky se pohnuv, uvěřil tomu oulisnému hadu a slíbil, že v jeskyni bude tak dlouho čekati, dokudž by se Olivie zpátkem nenavrátila. Doprovodil ji tedy až na konec lesa a když se byli spolu rozžehnali, volal ještě za ní: Nejdražší klenote! Tovaryško milá mého štěstí i neštěstí, navrať se brzo, ať by manžel tvůj pro tebe v zoufanlivosti nezašel! Olivie odešla a již pevně sobě umínila, že se víc nevrátí. Ta nevěrná žena bez nejmenší bolesti opustila svého ohloupeného manžela a pospíchala k silnici, myslíc na prostředky, jak by se nejlépe Mamerta sprostiti mohla. Půjdu přes hranice, pomyslila sobě, a bude-li možné, navrátím se do své vlasti, tamť mne jistě štěstí nechybí. Ještě nevědouc, v kterou se stranu obrátiti má, a tuť náhle padne do rukou válečníkům, kteréž vojvoda poslal, aby Mamerta jali. Válečníci v tu chvíli chopili se Olivie a k vojvodovi ji vedli. Vojvoda ihned Olivii poznal a promluvil k ní takto: Ženo, manželko Mamertova, kterýž v klatbě jest a soudem říšským na smrt odsouzen, co mně neseš?
Olivie: Přicházím o tvou pomoc, o tvou ochranu prositi. Nejsem vinna smrtí svého prvního manžela! Nevinna tím, že opat zavražděn byl! Opustila jsem Mamerta proto, že soud říšský smrt naň vynesl, a nechci s ním déle živa býti.
Vojvoda: Zdali jsi ho ke všemu tomu neměla? Nedopustil se Mamert vraždy tobě k vůli?
Olivie: Hoden-li drahý kámen trestu, proto že svým bleskem oči lidem oslepuje a jich ke krádeži a mordům ponouká?
Vojvoda víc se Olivie natázal, a že byl laskav na krásné ženy, hned ji zamiloval; aby pak na slova její předce něco promluvil, řekl jí: Ty se umíš moudře vymluviti. Chci pomoci, aby klatba na tebe nepadla, aniž abys k říšskému soudu byla potažena, však vyjevíš-li upřímně, kde se Mamert ukrývá.
Olivie: Dovol, abych byla nevinna smrtí jeho, jakož vinna nejsem jeho proviněním.
Vojvoda: Čest a sláva na tě čeká. V paláci mém budeš přebývati, u mého stolu seděti a dám ti v moc všecky své poklady, jestli mně této prosby neodepřeš.
Olivie: Ty kážeš a dívka tvá musí poslušná býti. Mamert jest v lese a v jeskyni skryt.
Vojvoda: A kde jest ta jeskyně? Nemůžeš-li mi o ní lepší zprávy dáti?
Olivie: Když se odtud jde po silnici k lesu, přijde se k prvnímu kříži, hlouběji v lese přijde se k druhému, odtud půjde přímo po skále dolů a tuť pod vrchem jest ta jeskyně.
Vojvoda: Nechtěla bys mně zapůjčiti perly z krku, aby lid můj Mamerta beze všeho prolití krve najíti mohl?
Olivie, zrádce svého manžela, mlčela. Vojvoda jí sám perle z krku odvázal, a podav setníkovi nad válečníky, kázal služebníkům, aby Olivii pro posilnění nápoje přinesli.
Zatím když nevěrná Olivie s vojvodou mluvila a jej svým laskavým ochotenstvím tím více k chlípné vilnosti podpalovala, jakožto žena všeho studu prázná a jen dychtící po slávě a povýšenosti, dostali se vojvodovi oděnci k jeskyni, jakžto byla Olivie oznámila. Mamert sotva spatří ten zástup, vytáhne meč a postaví se, aby svého posledního a nejchatrnějšího příbytku bránil. Však oni, přiblížíc se, okáží jemu perle od Olivie a Mamert pln důvěrnosti z ruky meč pustí. V tom okamžení udeří naň oděnci a třemi smrtedlnými ranami poraněn na zem padne. Ještě byl živ, ještě mohl mluviti. Ach! Pro Boha, zvolal žalostně, povězte mi, kde jest má žena?
Voják: V rukou našeho vojvody.
Mamert: Jak se má? Kdo vám dal její perle, abych zrazen byl?
Voják: Vojvoda, náš pán! Tvá žena se dobře má. Právě když jsme odcházeli, kázal vojvoda dáti jí dobrého nápoje, aby se posilnila.
Mamer:. A kdo? – Pro milosrdenství boží! Kdo vám vyzradil, že se tu ukrývám?
Voják: Olivie sama. Neběduj pro ni. Dobře se jí povede; náš vojvoda krásné ženy rád vidí.
Mamert: Ha! Muži, dobíte mne. Ale – jen ještě strpení! – Sáhna za ňadra, vytáhne šátek. Odevzdejte mé nevěrné ženě tento šátek! Jest mou krví zkropený. Nechť na mne – jestli čest miluješ a chceš-li své šedivé vlasy až do hrobu s sebou přinésti, vyřiď mé hanebné ženě, že jsem jí v své poslední hodině smrti zlořečil. Ó! Její nevěrnost odpornější mně přichází než sama smrt. Ó, smilujte se nade mnou a zabijte mne! – Vojáci, vidouce ten jeho přebídný stav, hnuli se jako outrpností nad ním a protekli mu srdce, prvé než sobě zoufal. Tělo jeho nechali ležeti nezakopané a zpátkem k vojvodovi přitáhli.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 03. 2012.