Ukazuje se, že nejzajímavější část výletu máme za sebou. Cesta dálnicí č. 89 na východ neposkytuje mnoho pozoruhodného. Výjimkou je jen to jediné místo v USA, kde se protínají hranice čtyř států... Nového Mexika, Arizony, Utahu a Colorada.

Naše automobily nejeví známky hrozící poruchy. Kocourek Punťa je již zbaven ledového obložení a má se k světu.

Po přespání v Pegosa Spring vjíždíme znovu do hor. Colorado Springs, lyžařské středisko, působí v tu dobu smutně a opuštěně. Denver, hlavní město Colorada, se mi líbí svojí umírněnou moderností a hezkými mrakodrapy.

Den nato projíždíme Nebraskou, státem povětšině rovinatým, míjíme Lincoln a Omahu, odbočujeme na dálnici č. 29 a míříme na Winnipeg. Sioux Falls, Watertoven v Dakotě jižní, Fargo v Dakotě severní.

Na kanadské hranici se chlapíkům něco nezdá, musíme vyndat z kufrů automobilů mnoho věcí, ač v Duty Free Shopu jsme nakoupili mnohem méně tovaru, než připouští regulace a nařízení.

Před samým cílem, domovem, naše cesta je korunována explozí obstarožní pneumatiky, naštěstí bez následků na zdraví osádky vozu. Poněkud rozhořčen heveruji zatížený vůz a vyměňuji pneumatiku poškozenou za poněkud lepší, rezervní. Obsah zavazadlového prostoru chevroleta belair ročník 1963 neznamená koženou brašničku a spacáček smotaný do úhledné roličky.

Když jsme se loučili s Hugem a jeho osádkou pontiaca, kocourek Punťa se křepce rozběhl ke stavení. Nedlouho nato, v pět hodin odpoledne, jsem konečně zaparkoval u našeho pronajatého obydlí. Jeho majitel, žoviální podsaditý Ital, řekl: „Ah ...where have you been?“

Odpověděl jsem: „In the United States of Amerika!“

„Very good,“ pravil a odcházeje, kynul mi na rozloučenou.

A já si zapsal údaje tachometru a v úžasu zjistil, že naše trasa byla dlouhá 5 822 mil, tedy 9 315 kilometrů...