Literatura – Fejetony
Jitka Krpensky: Jak jde život aneb co nového?
Ale vleču ten nákup až bůhví odkud‘, paní Vondráčková. Víte, já už toho naštěstí moc nepotřebuju, jenže ty tašky jsou pořád nějak těžší, nezdá se vám to taky?“ směje se na sousedku paní Hladká. „A k tomu tu ještě všechny naše krámky zrušili“, švitoří dál. To jsou samý MARKETY – nebo jak se to říká, ale to je daleko, a auto nemám.
Stanislav Rudolf: Čeština pro ženy
Jistě jste, milí čtenáři, zejména vy, kteří máte dítě školou povinné, zaznamenali, že v našem školství probíhají velice radikální změny. Dodržuje se pitný režim, učitelka se bojí dát drzounovi facku, rodiči nejvíce respektovanými předměty jsou především angličtina a informatika. Neklade se už tolik důraz na předměty, které bývaly dříve postrachem žáků a studentů, a jejich užití v praxi později prakticky zanebatelné.
Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku.
Milan Markovič: Pozdravy
Pozdravujú sa ľudia od nepamäti. Niekedy úprimne a s radosťou, inokedy iba zo zdvorilosti, lebo sa to patrí. Pri osobnom stretnutí možno vypozorovať viacero prístupov k osobnému zvítaniu sa. Záleží na tom, či sa stretnú dvaja (či viacerí) celkom plánovane, alebo náhodne a po dlhšom čase, či sú to kamaráti na život a na smrť, alebo veriteľ s dlžníkom, podriadený so šéfom, milenci či dlhoroční manželia.
Kouty mé hlavy
Na světě existují tisíce koutů. Některé s velkým K, například Kout na Šumavě nebo Kouty u Třebíče, ale všelijaké kouty má i každý z nás. Kouty, kam se uchyluje ve špatném stavu mysli anebo jen tak, odpočívat.
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Milan Markovič: Boj o stádo
Bývalý režim mal priam v popise práce zoradiť nás do šestnásťstupov (prvý máj) či do iných pravidelných útvarov (celoštátna spartakiáda) a v nich jednotne pokrikovať predpísané heslá a spoločne mávať rukami, unožovať, skackať či predkláňať sa. Hej, predklon vo vyrovnaných radoch bol vôbec ten najžiadanejší.
Vladimír Vondráček: Jak se nám zachtělo borůvkového koláče
Houby, maliny, ostružiny, brusinky, borůvky. Nevím čím to je, snad tím, že se tyto plodiny našich lesů a pasek dají stále ještě získat zadarmo, ale většina lidí začne v létě po těchto darech naší přírody prostě šílet. A tak i my jsme častokrát podlehli tomuto volání přírody. Tato příhoda je staršího data, kdy obě naše děti byly ještě zcela závislé na přáních a rozkazech nás, neomylných rodičů, tedy někdy koncem sedmdesátých let minulého století. Přiznat si tak nízký motiv jako jsou ušetřené peníze, to pro nás nepřicházelo v úvahu, a tak ženská polovina rodiny přes protesty části mužské, vyhlásila jednou takhle v pátek heslo: Do lesa – za čistým vzduchem a vitamíny!
Milan Lasica: Zopár rád pre začínajúcich, ktorí sa derú k moci
Konečne k tomu došlo. Je odhalený princíp komunikácie medzi politikmi a voličmi. Maďarský premiér, ako píšu komentátori, si pustil hubu na špacír v úzkom kruhu spolupáchateľov. To znamená, že neverejne povedal, ako to v Maďarsku pod vedením jeho strany naozaj vyzerá.
Egon Wiener: Šestá pohlednice | Indické ženění je jiné než u nás doma | Smích léčí
Bylo mi pět let. Někdo dole u dveří zvonil a zvonil. Moje maminka s otevřením nijak nespěchala a tak jsem seběhnul dolů já a otevřel. S otevřenou pusou jsem jen zíral. Na schůdcích před „Nordlichtem“, tak se říkalo našemu domu, protože na jeho fasádě se stále ještě skvěl onen nápis „Severní záře“ stál proti mně chlap s velkou cedulí. Co na ní bylo napsáno? Nevím, ještě jsem nechodil do školy.
Egon Wiener: Lípa | Pár teplých dnů | Kniha jako odkaz
Nevím kolikátá, ale vím, že ještě před ní tu stála jiná, neméně krásná, mohutná a statná lípa. Strom, který z běhu věků ve svém okolí pamatuje leccos. Pod širokou korunou v mohutných větvích nocují odedávna ptáci, pod její ochranou žijí včely, brouci, drobní hlodavci, červi, u kořenů mravenci, hadi i ještěrky.
Helena Dohnalová: Milenka a nebo stará
Označení milenec (milenka) přesně vystihuje situaci, kdy dochází mezi přáteli i k ležení. Bohužel na tohle označení v našich podmínkách je málokdo hrdý, protože milenec (milenka), bývá často osoba utajovaná. Na rozdíl přítelkyně, se kterou můžete i chodit či sedět, s milenkou či milencem se často jen leží, byť v různých prostředích a polohách. Navíc ležení probíhá konspirativně na utajených místech, aby nebylo v nejméně vhodnou chvíli přerušeno oficiálním partnerem nebo partnerkou.
Eva Vlachová: Kouzlo nechtěného
Lidová tvořivost a humor mají v mysli našeho lidu hluboké kořeny. Přesvědčila jsem se o tom jednoho rána, když jsem si na tabuli před masnou přečetla nápis: „Polosuchý turista jen za 25 Kč“. Úvahy nad tím, jak vlastně takový turista vypadá, mi zpříjemnily několik dalších chvil. Měl by být zřejmě oděn do kostkované košile, vesty s četnými kapsami a pumpek barvy khaki.
Břetislav Kotyza: Jakpak je tam u vás doma…?
E - mail, mail, mejlík, ale také familiárně Emil. Elektronická pošta, kterou jsme zařadili do běžného užívání. Bez přípravy, ze dne na den a jaksi samozřejmě. Doposud nevím, jak „To“ funguje, co je toho příčinou, ale vím, že „To“ je rychlé, prý bez hranic, ale také bez emoce: Ozvalo se pípnutí jiné vymoženosti - mobilního telefonu (přenosný kapesní zcizitelný útratný neodbytný návykový), a bylo mi smluveným obrázkem oznámeno „doručení zprávy pro uživatelskou adresu“.