Literatura – Pohlazení
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja... to neznáte mého psa! (4)
„A můžu se tě ještě na něco zeptat? To byl ten pes Miloše Kopeckýho tak hloupej?“ „To rozhodně nebyl! Historkou, na kterou narážíš, se chtělo dát najevo, jak pan Kopecký své psy miloval! Měl je rád tak, že by snad bez nich ani nemoh žít.“ Kolja si pravděpodobně vzpomněl na jednu příhodu, která se mezi herci dávala k lepšímu. To jednou přišel Miloš Kopecký do divadla velmi rozčílený. Ostatní herci raději ani nedutali. Až jeden z kolegů sebral odvahu a zeptal se, co se tak strašného stalo.
Eliška Peroutková: Ty svatý pražský orloji
Ty svatý pražský orloji | nevěsta sněhobílá | ta svými bílými závoji | radnici pražskou zahalila | Bílá nevěsta, co se tu vdává | tiše se modlí, pokleká | Dvacátého prvního června | poctu těm padlým vzdává | Pánů dvacet sedm a jeden popravčí | začali v pět, skončili o deváté, | a český národ zbled, zbled do dějin, | krví rudou tu padl stín, strachu stín ...
Zdislav Wegner: Slohovka
Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni. Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali.
Jana Stuchlíková: Kočičí vzpomínání
Člověčí neláska má všelijaké podoby. Jedna z nich mne potkala a stala se mi osudnou. Přesto že Ty i kočičí páni doktoři jste udělali úplně všechno, co jste mohli, co jste uměli a co bylo ve vašich možnostech a silách. Seběhlo se to všechno tak rychle, že nám nebylo dopřáno se rozloučit. Vím, že jsi pro mne plakala, asi Ti teď chybím.
Elena Paclová: Příběh veskrze pozitivní
"Mladší bratr dospěl, odešel z domova a nedával o sobě vědět. Starší se po čase oženil s dívkou, která vyrostla v dětském domově, takže to, že nemají žádnou rodinu ho nepřestávalo trápit, ba trápilo ho dvojnásob. Jak míjely dny, měsíce a roky, Jindřich se rozhodl, že to tak nenechá, že to přece není možné...
Michal Čagánek: Dárek z nebe
„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy.
Kateřina Mojžíšová: Zrzečka Superstar
V minulém vyprávění jsem představila ze své „smečky“ tří domácích veverek shánčlivou samičku Kylču, která je ochotná pro oříšek nejen skočit přes plot, ale klidně i do kbelíku plného vody. V dnešním povídání bych vás ráda seznámila s nejdojemnější členkou naší domácnosti, handicapovanou Zrzkou. Počátek Zrzeččina životního příběhu znám jen z vyprávění.
Jarmila Moosová: V sedmém nebi
Když už jsem se v polovině (aspoň doufám) svého života rozhodla, že pro jeho zbytek natrvalo zakotvím v milovaném srdci Evropy, nic mi nemohlo v tom hazardním kroku zabránit. Jistěže hazardním! Matka samoživitelka (promiň, exmanželi, vím, že jakés-takés výživné) posíláš s desetiletým budoucím mladým mužem ve finančně náročné péči, bez koruny úspor, ba co víc, s balíkem dluhů nejrůznějšího původu na každém prstě ruky - no, řekněte sami!
Olga Janíčková: Věšák
I stalo se po letech, že jistá paní, přišedší do země moravské, do města Zlína, zařizovala si na svazích, obrácených k jihu, svůj byteček. V tom stadiu, kdy věci ještě nenašly své místo a leckde zely prázdné kouty, navštívil tu paní onen Antonín, estét rodem. Vida neútulnost ještě syrových zdí, zatoužil uplatnit své vlohy.
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Kateřina Mojžíšová: Chlupatý potápník
To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.
Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše
Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.
QUODLIBET (4)
Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
strana 1 / 8