Literatura – Povídky
František Mendlík: Ozbrojený pořadatel s vlčákem | Dej si bacha, kronikáři
Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože
Miloslav Švandrlík: Nový občan
Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“
Jan Jurek: Doušek svobody
Stál ve vratech a díval se do pusté krajiny, kterou si už v dětství zamiloval. Jako kluk tam trávil všechny své prázdniny se svým dědou, který mu od jisté chvíle nahrazoval otce. Uplynulo téměř deset let, co umřel. A on na něj stále více vzpomínal, stále více na něj myslel, stále více se dožadoval jeho přítomnosti jako malý chlapec, který nemá pojem o tom, co to znamená - zemřít.
Emília Molčániová: Protekcia | Koža | Kibic
Až donedávna som bola tým najspokojnejším človekom pod slnkom. Každé popoludnie som naklusala do svojho zamestnania, aby som vyčistila, vydezinfikovala a upratala priestory lekárskej fakulty od zbytkov nečistôt po mokasínach a lakovkách profesorov, lodičkách sekretárok i docentiek a tenisiek študujúcej mládeže. Áno, dobre hádate, som upratovačkou v jednej z najprestížnejších vysokých škôl. Až donedávna mi srdce podskakovalo radosťou, keď som brala do ruky kýbeľ s handrou, či prachovkou a likvidovala jedného bacila za druhým. Z práce som odchádzala s pocitom dobre vykonanej práce. Až raz…
Antonín Suk: Veselovskej hajnej
Uprostřed orlovských lesů stávala hájenka Veselsko. Pohádková hájenka! Okolo lesní palouk, dobrý příjezd a lesy kdysi bohatě zazvěřené režijní honitby. Však toho páni za vlády soudruhů zneužili tak že už není Veselské hájovny. Vznikla obora s přepychovým vybavením a to vše už nebylo běžnému zaměstnanci lesního závodu přístupné.
Emília Molčaniová: Hrdina
Cestou som si predstavoval, aký šok zažije šéf, keď mu ako na podnose predložím takých nebezpečných zločincov. A dokonca som to zvládol sólovo! Neustále má niečo proti mne, konečne uzná, že nie som nijaká nula, ale rýchly, pohotový a ostrieľaný muž zákona. No a pod tlakom verejnosti, lebo tá určite zareaguje, na to dám krk, ma bude musieť povýšiť.
Zdislav Wegner: Smysl života
Loudavě zasedli k rodinnému stolu. Jeden po druhém. Jako by nebyl svátečně prostřen, jako by je netěšilo, že jsme si s mámou dali tak záležet. Nebo je odrazovalo moje mračení? „Táto, na tebe zase leze tvoje depka?” ozval se syn a hleděl na mě zpod svých kadeří. Cosi jsem zabručel. Nandal si na talíř a věnoval se mu. Mrzelo mě, že se o příčiny mého stavu už nikdo nezajímá. Tak rád bych jim to všem vyklopil!
Emília Molčaniová: Pokušiteľ / Rendezvous
Bol príjemný májový večer. Mesiac v splne sa kúpal v jazere a žaby prednášali svoj ľúbostný recitál. Hladina jazera sa jemne čerila a nad ňou poletovali tancujúce vážky. Z neďalekej šašiny vyletela splašená kačka a dúhový pstruh sa zaleskol v nočnom svite mesiaca, keď čľapol naspäť do vody. Nasadli sme do člna.
Václav Židek - Blanka Kubešová: Kolja...to neznáte mého psa!
A tak po nějaký čas sledovali tlupu chytrých opic, ale drželi se od nich v bezpečné vzdálenosti. Každé ráno si pochutnávali na zbytcích jídla, které nacházeli u opuštěných ohnišť. Bylo to pohodlné i příjemné. Zkušený Haf vždy nabádal mladšího Vufa: „Na lidi si musíme dávat pozor, jak tak studuji ty kosti, co po sobě nechávají, shledávám, že sežerou ledaco.
Jan Jurek: Kateřina
Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.
Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)
Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.
Jitka Krpensky: Puberťáci
"Mami, prosím tě, řekni mi, co ti kluci na tom fotbale mají. Honit se jako cvoci po hřišti, celí zpocení, a nakonec se stejně netrefí, anebo jen někdy," začala si Jířa nepřímo dobírat svého bratra, ačkoli oslovila matku. "No, pořád lepší, než se někde natřásat na špičkách v růžový sukýnce, nebo se kroutit před zrcadlem a zmalovat si obličej jako nějakej indián," rychle zareagoval Aleš, který si právě balil tašku na trénink. "Hele, hele, nechte toho, vy dva chytrolíni," ozvala se matka a v duchu zanaříkala, „není nad to mít doma dva puberťáky."
Petr Kubíček: Ztráty a nálezy
Našel jsem zlatý prsten. Ležel docela neobvykle, zašlápnut do drobného štěrku na krajnici u silnice nedaleko klubovny golfového klubu v Bechyni. Můj pohled na něj padl víceméně šťastnou náhodou díky návyku pátrat v okolí golfových drah zrakem po zemi. Jsem už tak naučený. Hledám neustále své zbloudilé míčky nebo týčka na odpalování, markovátka a podobné drobnosti, které golfisté často používají, a tedy i občas ztrácejí.
Antonín Suk: Naše hájenka
Když se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledči na Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na půdu, co se do „bytu“ přineslo, to se muselo zase odnést, záchod přes celý dvůr, hrůza, když byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nějaké hrozně hulákající potvoře. V tomto prostředí vyrůstal malý Honzík a my byli rádi, že bydlíme alespoň tak. A těšili jsme se …