Literatura – Povídky

Jan Jurek: Letní romance

Měla na sobě hebkou průsvitnou halenku, pod níž se dmula dvě malá dívčí prsa, krátkou sukýnku a ve vlasech tak dlouhých, že konečky se dotýkaly pahorku jejího zadečku, červenou pentli. Oči jí zářily, v ruce držela kornout s dvěma kopečky pistáciové zmrzliny a v druhé ruce svírala mou dlaň – studenou proti té její. Byl večer a my se procházeli po pobřeží Jadranu, vítr čechral hladinu moře i kadeře Věrčiných vlasů

Antonín Suk: Sněhový svatý Josef

Bez ohledu na to, že svátek slavil svatý Josef, začali nahoře vymetat. Musela jim tam zbýt velká zásoba, chumelilo jako v lednu! Les se prohýbal pod tou nadílkou, která se sice snášela k zemi jako peříčka z babiččina polštářku. Lehounce, ale stačil je malý závan a už se všechno točilo. Spořádaně, jako při starých vesnických zábavách, pěkně „za sebou“.

František Mendlík: Trestní rota výpravčího Bernáta

Výpravčí Lojzík Bernát se projevil jako smírčí soudce. Tento mírný člověk, nevyhledávající konflikty, měl jedinou vadu. Byl huba plechová. Nedával si pozor na pusu a stěny v dopravní kanceláři mívaly uši. Jako každý představený měl i náčelník svoji síť placených informátorů. Hlavní stan byl u králíkárny. Prostořeký výpravčí mnohdy pronesl výrok, který nesprávně vyložen, mohl působit jako narážka. Náčelník jej přímo nepronásledoval. Přiděloval mu ale problémové zaměstnance.

Český triathlon

Člověk si má užít dokud to jde. Říkal mi kluk ze Dvora Králové, že „v našem lese se už kácí“. A je to pravda, naše generace dorostla a v nekonečném pochodu všech generací je na řadě. Pohnut touto radou, jakož i touhou mé rodiny ....

Luděk Ťopka: Modrý rak

„Co blbnete, chlapi?“ zaujal vášnivé odmítavé stanovisko, „copak jsou Sověti ňáký imperialisti nebo fašisti? Že tu měli manévry, to je přece mezi přáteli normální, ne? Bundeswehr cvičí ve Francii, Angláni v Německu a nic se neděje, ne? Lidi maj holt velký oči a nechaj si nakukat blbostě ze Svobodný Evropy. To dřív vytáhnete z vody barevnýho raka, nebo uvidíte támhle v tej bažině červený žáby než ruskýho vojáka na Václaváku. To nikdy!“

Luděk Ťopka: Kampak, pane potkane?

Poděkuji za pozvání, opřu se opodál o zábradlí a tiše pozoruji, jak po prvním výstřelu padne první supermyšák. Nebyla to ale smrtelná rána, a tak střelec rychle znovu nabíjí a třepající se kus dorazí. Ostatní rychle mizejí pod mostem nebo v děrách. Netrvá to ale ani minutu, když zpod mostu pomalu vyjde velký šedý potkan a z nory napravo druhý, s úplně černou hlavou.

Kamila Urbanová: Jak jsme strýčkovi podali seznamovací inzerát

Ve svých čtyřiceti dvou letech byl stále sám. Měl několik krátkých známostí, ale ještě nepotkal tu pravou. Podezírám ho že schválně. Vždycky, když se měl vyjádřit k budoucnosti vztahu "nahodil zpátečku", alespoň tak nějak mi to říkala maminka. Maminka ho zná nejlépe, strýček Bedřich je přece její bratr. Ta ho už má prokouknutého "skrz na skrz".

Ivan Kraus: D 58

Divadelní soubor jsme založili proto, abychom měli nějakou zábavu a taky aby byla příležitost setkat se s holkama. Soubor se jmenuje DEVĚT 58, protože je nás celkem devět. Druhé číslo vyjadřuje letošní rok. Název souboru je nápodobou divadla D 34. Navrhl ho Petr, který se vyzná v historii divadelní avantgardy. Členy souboru jsou krom něho, mne a tří muzikantů - Martin, Helena, Renáta a Jana.

Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (2/3) - Když ještě nebyly mobily

Hanka se neochotně probudila do nového dne. Čekala je kličkovaná mezi balvany. Hlas Xenie zanikl v hučení řeky, když křičela: „Jedeme vlevo!“ Hanka nezareagovala, a náhle byly jednomu balvanu nebezpečně blízko. V poslední chvíli s nimi smýkla jakási náhodná vlna, takže loď přežila bez úhony. Xenie si neodpustila vodopád výčitek.

František Mendlík: Ben Lupin Hamit

„Podívej, Franc, na tu kočku!“ Malý Guma má před sebou album se známkami. Pinzetou drží před očima známku Postes Persanes. Je na ní krásná Sorája, manželka Iránského šacha. „Je to opravdu kočka, ale já zůstanu věrný belgické královně Astrid!“ oponuje soused. Tato krásná žena, matka pozdějšího krále Baudoina I., zahynula při  autonehodě v Alpách. Dívala se na  Frantíka z překrásné osmiznámkové smuteční série belgických známek. Hoši sedí vedle sebe po celou dobu studia v lavici. Malý a velký.

Ivan Kraus: Tajná znamení

Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.

Antonín Suk: Srnec (1/3)

Za hájenku nám chodil srnec. Parádní kousek v paroží. Kdo ví, kde se ten rod tady vzal. Po všech stránkách připomínal srnce karpatského. Vysoké, mohutné lodyhy, nádherná růžice a velice silné perlení víc jak do půl lodyh. Šel už sice zpátky, ale ještě pořád byl krasavec. Jednoho z nich měl už na stěně náš hospodář – Toník Nováků. Byl to jeden ze dvou srnců, které střelil.

Luděk Ťopka: V šumavském lese, stranou světa

Francl se mi tehdy svěřil, že ho tyhle řeči sice mrzí, ale protože jsou to jen lži a lidská zloba a závist, příliš jich nedbal. To se ale změnilo, když nabraly jiný tón. Anka je mu nevěrná, zanáší mu s mladým inžinýrem ze statku, Horáčková je prej viděla na sejpce přehazovat ječmen, co se má co inžinýr vohánět lopatou, že jo ....

Antonín Suk: O koťatech a o Punťovi

Kočka, kterou jsem ubydleli v naší hájence se spustila s některým kocourem ze vsi a náš malý Honzík měl moc práce. Ve stodole na mlatě se odbývalo krmení kočičáků. Batolila se tam čtyři krásná koťátka, dvě černá, asi po tátovi a dvě černobílá. To po mámě. Krmení nedočkavců se ujal Honzík a plnou odpovědností. Až se mi začalo zdát něco divného. Vždyť ti mourkové nejsou schopní tolik mlíčka, co jim kluk nosil, spotřebovat.