Literatura – Povídky

Zdeněk Horenský: Vojenská základní služba

Nadešel ten čas, kdy i Ervín byl nucen nástupem na vojenskou základní službu splnit svou vlasteneckou povinnost. Jsa již po osmnáctém roku věku odveden a dle rozhodnutí odvodní komise schopen sice jen na stupeň C, což je ten pomalu na rozhraní s modrou knížkou, ale s jasným verdiktem schopen. V tom okamžiku sám sobě přísahal, že se armádě musí nějakým způsobem pomstít, a to se mu nakonec přece jen podařilo. A stalo se to způsobem, který mu byl více než příjemný, účel pomsty armádě splnil a on se při tom měl skoro jako v ráji.

Ivo Fencl: Dávno tomu aneb Jak jsem byl blbej

Představte si, že je zase rok 1983. Já si to představuji a... je mi zase devatenáct. Venkov... Furiantsky tisknu zvonek, pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, znovu třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Pokračuji. Pan Hlávka (stojí za mými zády): "Copak? Vy zvonek doma nemáte?" Děsně se leknu: "Dobrý den! Nevíte, jestli je Jitka doma?"

Ivan Kraus: Útěky Normana H.

Seděl jsem na bílém, písečném břehu ostrova a přemýšlel o tom, co si počít. Právě jsem se dozvěděl od bahamské úřednice zvláštní informaci. Abychom mohli opět opustit ostrov, je nutno navštívit britský konsulát. Ten je však na jiném ostrově, v Nassau. Dle bahamských nařízení se však nesmíme s českými pasy vzdálit z tohoto ostrova. Když jsem úřednici pro jistotu celé zadání úlohy zopakoval, potvrdila mi, že jsem úkol pochopil správně.

Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?

To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném. Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny?

Jan Jurek: Neděle

Děti se šly koupat k řece, s kamarády mají program na celé dopoledne. Jejich synové jsou už velcí, a tak mají teď více času sami pro sebe. Jakoby ale po patnácti letech manželství nevěděli, jak s ním správně naložit. Sleduje Kláru, jak strká špinavé oblečení do pračky. Do oken se opírá ostré letní slunce. Cítí vůni z čerstvě vypraného prádla. Zvenčí slyší halekání z mikrofonu. Každou neděli přijede před jejich dům vůz s nabídkou čerstvých vajec.

Antonín Suk: Bába z hospody

Rád vzpomínám i na další vickovickou osobnost. Malá, shrbená, ale neskonale laskavá v přirozené drsnosti, i když nám – „vejpitkům“ čas od času nehostinsky vynadala: „Děte domů a neutrácejte!“ – to byla naše hostinská. Jenže naše byla i ta hospoda – nehospoda! V té místnosti kde se prodávalo a podávalo pouze lahvové pivo, při čemž probíhala i „dudáková liga“, babka i spala!

Stanislav Moc: Pekárna

Mr. Brown nejen, že bránu hlídal, ale chleba, lépe řečeno jeho provážené množství, kontroloval. Neexistovalo, aby vzal úplatek. Měl dobrou pozici, mnohem lépe placenou než my řidiči a nechtěl o ni přijít. Ovšem tak úplně si tím jist být nemohu, protože jsem maďarsky nerozuměl a chvíli mně vzalo, než jsem pochopil a naučil se v tom chodit.

Ivan Kraus: Na obědě

Do restaurace jsme chodili všichni velmi rádi. Číšníci z nás však obvykle příliš nadšeni nebyli, protože se skoro vždycky přihodila nějaká věc, která personálu nesedí. Dali nám, když nás viděli, ten největší stůl, který byl zrovna volný, a nedůvěřivě sledovali, jak se dohadujeme o místa. Šlo hlavně o to, aby matka seděla tak, aby viděla na celou restauraci, stejně tak jako ve vlaku, kde musela sedět ve směru jízdy.

Luděk Ťopka: Kňour jako kráva a Hubertův zázrak

„Jednou mě zavolali do kanceláře, kde mi vrchní vyřídil befél Jeho Jasnosti, že Na Poustkách řáděj prasata, zválely tam už lán kukuřice a rejou brambory. Ukládá se mi zjednat tam pořádek a zatnou jim tipec. Tak holt jsem večer naládoval kulovnici a vypravil se na Poustka. Byla taková teplá noc, měsíc vejral jako rybí voko a já seděl na posedu, kterej tam loni postavil hajnej Kořán s chlapama z pily.

Stanislav Moc: První máj 1962

První máj byl i za komunistů sváteční den. Akorát že se neoslavovala láska a milování jako v Máchově Máji. Magická doba romantismu a lásky byla dávno ta tam a, ač láska jako taková nebyla stíhána, magie doby předešlé byla na pranýři. Byla zkrátka jiná doba a kromě Sovětského svazu, rodné strany a práce toho moc k oslavování povoleno nebylo.

Emília Molčániová: Nedorozumenie / Pomsta / Veľmi úzka spolupráca

Práve som vychádzal z cukrárne, keď som uvidel pri aute mladú policajtku, ako vypisuje pokutu. Pristúpil som k nej, reku, stratím slovo a možno ju presvedčím. „Pekný deň, pani nadstrážmajsterka, máme pekné počasie, však?“ „Komu aký,“ ďalej sústredene vypisovala pokutový blok. „Taká pekná dáma a taká nahnevaná, nože sa trochu usmejte,“ pokúšal som sa jej opraviť náladu.

Stanislav Moc: Narozeniny

Seděli jsme u Lea na farmě a popíjeli dobré zázvorové pivo, které nám Ruby nosí vždy o přestávce našeho tenisového klání. Ruby je Leova manželka a někdy si s námi i zahraje. Leo moc nehraje, tedy s námi ostatními, nejsme pro něj dost dobří, jsme prý jen parta smíšků, zatímco on bere tenis vážně. A to mu je 77 let! Právě dnes, v úterý 24. března!

Antonín Suk: Každý má v životě své místečko

Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.

Rosita Ciglerová: Dvojník

Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“