Literatura – Povídky

Vladimír Kulíček: Vodnatelná hlava / Není nad zdvořilost

Podnik, do kterého jsem nastoupil jako projektant v první polovině padesátých let, nebyl ještě stabilizován, a tak sídlil v nejrůznějších pronajatých prostorách po Praze. Tak hned osobní oddělení, kde se mnou sepisovali vstupní data, sídlilo v mlékárně, dokonce nápis byl ještě nad vstupními dveřmi.

Ivo Fencl: Myška

Býval jsem pošťák. Večer jsem prošel vrátky penzionu a všiml si asi šesti štamgastů. Pozdravil jsem, vyhoupl se na vysokou stoličku a netrvalo to ani půl minuty a objevil se Jakub. Já si dal pivo a dohromady se sklenicí už přidržoval krabičku od sirek. „Viděl jsi film Zelený sršeň?" Jakub myl sklenice, jako by byl na klíček, a jenom zavrtěl hlavou. Zběžně jsem vysvětlit, proč se mi tento americký paskvil jeví jako relativně zajímavý, i když je, uznávám, spíš pro školáky. „Aha,“ řekl Jakub – a zeptal se, zda chci druhé pivo.

Stanislav Moc: Austrálie můj osud (30)

Rozhlédl jsem se po restauraci. Nová servírka stála za pultem, ale zády ke mně a mučila expresso mašinu na kávu. Slyšel jsem, jak to syčí a bublá, když dělala pěnu na cappuccino. Měla dlouhé, tmavé vlasy do půli zad a přes hlavu nějakou stuhu, která vlasy podvazovala. Nita k ní přistoupila, něco jí řekla a převzala dělání kávy.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (29)

V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně.

Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly

Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků.

Ivan Kraus: Řešení

"Jak se máš?" zeptal jsem se Nývlta, když jsem ho zaslechl v telefonu. "Mám moc práce. Jsem tajemníkem nové politické strany." Byl jsem zvědav, o kterou se jedná. "UPSDLKOKNZ," pravil Nývlt o poznání hlubším hlasem. Když si povšiml, že si se zkratkou nevím rady, vysvětlil mi, že je tajemníkem Unie pravicových sociálních demokratů, liberálních komunistů, odtržených křesťanů a neekologických zelených.

František Mendlík: Znesvěcená modlitebna

Fanouš Pecháček zblbnul na stará kolena. Statný šedesátník dostal druhou mízu. Zamiloval se. Dopracoval se důchodového věku po dvou nezdařených manželstvích. Sběratel všeho, vášnivý čtenář, poučený samouk. Obě postupně za sebou jdoucí ženy neměly pražádné pochopení pro jeho neklidnou sběratelskou letoru. V prvním manželství se dal na letecké modelářství. Lepil letadýlka. Protože se v běžných obchodech dostaly koupit pouze stavebnice dopravních letadel z NDR, bylo třeba shánět tuzexové bony. Vytoužené stavebnice zahraničních firem bylo možno koupit pouze v Tuzexu.

Jan Jurek: Kolo

Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam …

Luděk Ťopka: Co vyprávěla stará ručnice

Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. „Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.

Kamila Urbanová: Sametová revoluce a strýček Bedřich

"Haló, kdo volá, je vás špatně slyšet!“ povídá chvějícím se hlasem tatínek. "Ahoj Milku, tady Bedžich, jsem v nemocnici. Zmlátili nás chlapi v helmách s plexisklama, bili to do nás na Náuodní tžídě jako do dobytka. Jsem tu i s kamauádem. Mám nějak blbě zlomenou vuku a vymlátili mi dva pžední žuby. Tu ruku mi budou asi muset opeuovat. Tak dobuou noc a nemusíte se už o mě bát!“ strýček zavěsil.

Kamila Urbanová: Strýčkovi motýli

"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?" "A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo." "Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (25)

Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit.

Michal Čagánek: Malá plechová | Pozor, skála

Byla to docela malá plechová vanička, člověk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještě zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva začalo slunce trochu víc hřát, vynesl tatínek vaničku ze sklepa na dvůr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.

Antonín Suk: Přesná malorážka

„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.