Literatura – Povídky
Luděk Ťopka: Odměna za dobrý skutek
Tři měsíce po té události se slepýšem tlustým jako salám jsem s naší malou čtyřletou vnučkou zažil další příhodu. Byl srpen, ale s trochu nezvyklým počasím, teplým, ale dost deštivým, a tak začaly pěkně růst houby. Kačenka, náruživá houbařka, u nás byla tehdy na léto na chalupě v Chodové Plané, a tak jsme si spolu jednoho odpoledne vyšli „na houbinky“, jak našim výpravám říkala.
Ivan Kraus: Trénink mozku
Podle jisté teorie prospívá luštění křížovek tréninku mozku. Podle jiné je to zábavná činnost, kterou si lze krátit volný čas. Řekl bych, že obě teorie platí jen v tom případě, pokud se netýkají našeho známého a jeho manželky. Jednoho dne nám Singer telefonoval pozdě večer. „Potřeboval bych kolokazii na šest.“ „Teď je čtvrt na dvanáct,“ řekl jsem.
Mário Perták: Madona s Jezulátkem
... a on, jakoby čekal, až dokončím svý ántré, až usadím tu svou nechtěně vojenskou prdel do nepohodlnýho sametovýho sedadla a udělám si to svý vojenský pohodlí, tak potom začal zpívat ty svý písničky, ty písničky s pouhou kytarou, kvůli kterým pak taky musel utéct z Československa, ty svý antimilitaristický a protiinvazní písničky, ze kterých mi utkvěl v paměti hlavně onen závěrečnej verš: Nasrat, jó nasrat!...
Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky
Přísloví vyřčená babičkou Růženkou byla pronášena stejně důležitě a významně jako moudra tety Kateřiny z Jirotkova románu Saturnin. Kdysi jsem nerozuměla jejich přenesenému významu a ve své dětské obrazotvornosti si je vysvětlovala doslova a dopísmene. „Ta Máňa by si pro kus žvance nechala koleno uvrtat!“ rozlíceně líčila babička jakousi nemilou příhodu staré babičce, v té době už hluché jako poleno, o jedné naší lakotné tetě z přízně.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.
Marta Urbanová: Zdalipak tam budou gobelíny?
To budou holky koukat. Ještě žádná v tom divadle nebyla. Jen si o něm vyprávěly a fantazírovaly jako o bájném snu. Jako o něčem neskutečném, vzdáleném. Nedostižném. Ona sama od někoho slyšela, že se tam lidi musí něčeho zachytit, aby neomdleli krásou. Mluvili o zlatu, o rudém sametu, o všem co dýchá přepychem. Zdalipak tam budou gobelíny?
Luděk Ťopka: Drazí pstruzi
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.
Ivan Kraus: Má drahá
Má drahá, nedovedeš si představit, jak mi chybíš. Čím víc na Tebe myslím, tím rychleji se smršťuje mé srdce (dutý sval v osrdečníku, který vytlačuje krev do cévního řečiště asi sedmdesátkrát za minutu). Stačí abych zavřel svá víčka a pomocí vzruchů, které se vedou zrakovým nervem do mozku (tam kde vzniká zrakový vjem) Tě vidím před sebou. V tu chvíli jsem vděčný své nervové soustavě za to, že umožňuje vnější vnímání světa a že uchovává informace v paměti. Musím myslet na to, jak je dobré, že jsme oba lidé, protože tím se lišíme od ostatních savců, a sice tím, že můžeme myslet, tvořit a pracovat.
Stanislav Moc: První máj 1962
První máj byl i za komunistů sváteční den. Akorát že se neoslavovala láska a milování jako v Máchově Máji. Magická doba romantismu a lásky byla dávno ta tam a, ač láska jako taková nebyla stíhána, magie doby předešlé byla na pranýři. Byla zkrátka jiná doba a kromě Sovětského svazu, rodné strany a práce toho moc k oslavování povoleno nebylo.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Luděk Ťopka: Zajíc načerno
Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka a nacistické armády vítězily na všech frontách. V okleštěné republice, z níž se stal po odtržení zfašizovaného Slovenska říšský Protektorát, panovaly tvrdé časy politického pronásledování a válečného přídělového systému. Nedalo se sice říct, že by byl přímo hlad, jak tomu bylo za Rakouska v té první světové, ale jen málokdo si mohl dopřát kousek masa navíc, pokud si ho nemohl vypěstovat sám.
Stanislav Moc: Školní autobus
Rodinná porada byla krátká. Od pondělí do čtvrtka bude vnučka jezdit do školy od nás, kde bude i bydlet, a ve čtvrtek pojede autobusem ze školy domů, kde se o ni postará její otec, než se mu žena a matka jeho dcery vrátí v pátek odpoledne z kurzu. Plán jednoduchý, který se líbil všem příslušníkům naší rodiny jen vnučce ne.
Jan Jurek: Vižule
Jednoho dne, bylo léto a prázdniny na dosah, si ho Vižule pozvala na kobereček. Dělala to pravidelně, když ji někdo jakýmkoliv způsobem vyvedl z míry. Jemu se to dařilo celkem pravidelně. Tentokrát jí řekl, ať si strčí své poznámky, jimiž útočila na jeho údajně chabý intelekt, do prdele. Řekl jí to bez obalu, dívaje se jí přímo do očí.