Literatura – Povídky

Jan Jurek: Kolo

Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam …

Luděk Ťopka: Co vyprávěla stará ručnice

Visela na stěně našeho pokoje odjakživa. Jako malý jsem se jí i trochu bál. Tatínek jí říkal medvědo-bijka a já jsem si představoval, že bila medvědy, ta hrozně velká silná zvířata, která jsem viděl v příkopu konopišťského zámku. A také, proto, že byla tak hrozně těžká, když jsem se ji jednou, když ji tatínek čistil, pokoušel zvednout. „Umíš z ní střílet, tati?“ zeptal jsem se.

Kamila Urbanová: Sametová revoluce a strýček Bedřich

"Haló, kdo volá, je vás špatně slyšet!“ povídá chvějícím se hlasem tatínek. "Ahoj Milku, tady Bedžich, jsem v nemocnici. Zmlátili nás chlapi v helmách s plexisklama, bili to do nás na Náuodní tžídě jako do dobytka. Jsem tu i s kamauádem. Mám nějak blbě zlomenou vuku a vymlátili mi dva pžední žuby. Tu ruku mi budou asi muset opeuovat. Tak dobuou noc a nemusíte se už o mě bát!“ strýček zavěsil.

Kamila Urbanová: Strýčkovi motýli

"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?" "A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo." "Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (25)

Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit.

Michal Čagánek: Malá plechová | Pozor, skála

Byla to docela malá plechová vanička, člověk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještě zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva začalo slunce trochu víc hřát, vynesl tatínek vaničku ze sklepa na dvůr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.

Antonín Suk: Přesná malorážka

„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.

Luděk Ťopka: Dýmka a smrt

Přiházejí se v životě věci a události, které spolu někdy vzájemně a přímo osudově souvisejí. Příčinami velkých, mnohdy osudných a tragických následků bývají většinou neblahé lidské vlastnosti, zloba, pýcha či závist – kořeny zla, ústícího často v tragédie a neštěstí lidí. Jeden takový příklad příčinné souvislosti jsem jednou, zcela náhodně, vyslechl i já.

Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (2/3) - Když ještě nebyly mobily

Hanka se neochotně probudila do nového dne. Čekala je kličkovaná mezi balvany. Hlas Xenie zanikl v hučení řeky, když křičela: „Jedeme vlevo!“ Hanka nezareagovala, a náhle byly jednomu balvanu nebezpečně blízko. V poslední chvíli s nimi smýkla jakási náhodná vlna, takže loď přežila bez úhony. Xenie si neodpustila vodopád výčitek.

František Mendlík: Odboj železničáře Habětína

Je dvacátý první srpen roku 1968. Výpravčí Frantík Rendl nastupuje denní směnu. Ještě předevčírem se koupal v Černém moři. Přiletěl z Rumunska. Dosud má před očima turistické letadlo. Najednou mu nad hlavou přelétají vojenské stroje. Na křídlech jsou patrné rudé hvězdy. Začíná internacionální pomoc. Do služby přijel posledním vlakem. Ten ještě odjel. Pak už se nejezdilo. Od Brna se hrnou po kolejích zmatení lidé. Dopravní kancelář venkovního výpravčího se plní rozčilenými zaměstnanci.

Ivo Fencl: Roxburn

Je svět kytary, tábora, dýmu za pátečního či sobotního večera a ohňů,nebe vysokého a oblak, Foglara a bájí... Snad se ten svět i dotkne kýče, ale není smutný. Ani když... „A když byla Eva malá?" zeptal se Mirek nastávajícího tchána na nastávají choť. „Malá? Cha! A tos mi připomněl Roxburna," švihl tchán prutem, splávek se šmrncl o hladinu uprostřed Sázavy a zase ticho.

Zdeněk Horenský: Jak svačina zachránila Béďovi flek

Béďa Bohurád měl velmi přísného šéfa. Ten svým zaměstnancům také v průběhu pracovního týdne kontroloval dodržování pracovní doby. Někdy jen namátkově, jindy však cíleně, neboť měl jemu oddané informátory, kteří na své kolegy rádi a s úspěchem donášeli. Případ, kdy nesnědená svačina Béďovi možná zachránila flek, byl právě z této druhé kategorie. Byl pátek, poslední pracovní den v týdnu, kdo by tedy nespěchal domů. Béďa hned ráno po příchodu do práce vytáhl z kufříku svačinu, kterou mu jeho svědomitá manželka Klárka denně chystala.

Antonín Suk: Lákadlo na lišky

Pěkně to fičelo. Sníh byl měkký, prašný. Dostal se všade. V místech kde narážel na překážky se tvořily závěje a na silnicích sněhové jazyky. Polní cesty vedoucí úvozy se začaly ztrácet. Smrčíky i smrčky se měnily v pohádkové bytosti. Tak jsme to viděli my, lidé. Ti jehličnatí měli co dělat se té váze sněhu bránit. V Kutné Hoře jsem si koupil zaječí vřeštidlo. Mělo to být nejlepší lákadlo na lišky v této době.

František Mendlík: Ben Lupin Hamit

„Podívej, Franc, na tu kočku!“ Malý Guma má před sebou album se známkami. Pinzetou drží před očima známku Postes Persanes. Je na ní krásná Sorája, manželka Iránského šacha. „Je to opravdu kočka, ale já zůstanu věrný belgické královně Astrid!“ oponuje soused. Tato krásná žena, matka pozdějšího krále Baudoina I., zahynula při  autonehodě v Alpách. Dívala se na  Frantíka z překrásné osmiznámkové smuteční série belgických známek. Hoši sedí vedle sebe po celou dobu studia v lavici. Malý a velký.