Literatura – Povídky

Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...

Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.

Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá

O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.

Antonín Suk: Pernatí od Kamýka

Pernatce malé i větší, pestré i obyčejné, jsem měl rád od mládí. Zasloužil se o to kamýcký děda. Ten dokonce jejich švitoření a křik překládal do naší řeči. U Kamýka nad Vltavou byly běžně ke spatření žluvy. Žily v korunách vysokých topolů na břehu mlýnské strouhy Borečky a děda si notečku těchto žlutavých parádníků překládal jako –„Chytila’s Pepíku?“ Ale mně se zdálo, že ti červenozobí pokřikovali – „Ahój Toníku!“

František Mendlík: Koncertmajstr

Pan Květoslav Podsedník, nový učitel matematiky na železniční průmyslovce ve Valticích, stal se sbormistrem svazáckého souboru. Soubor byl zlatým hřebem všech slavnostních akademií, pořádaných v kinosále k různým výročím. Akademie měly pořád stejný průběh. Celý večer zahájil místní bard soudruh Kališ. Užíval archaické výrazy táborových řečníků devatenáctého století a oznamoval všem přítomným, že Sovětský svaz, toť záruka světového míru.

A slunce zase vyjde

Martin nespokojeně mlaskne. „Já nevim, prostě ženská. Co chceš slyšet?“ Jeho tón mi dává najevo, že nemám důvod k žárlivosti. V době, kdy jsem přestala chodit do práce, jsme prožili pár nepříjemných situací. To už mě ale přešlo. Přestala jsem na ženy v Martinově okruhu pohlížet se záští. Tuhle jsem ještě neznala. „Prostě, co tě na ní zaujalo?“ vyzvídala jsem dál.

František Mendlík: Vánoční jízda oklikou | Návrat ošklivých ptáků

Osmnáctiletý výpravčí Fanouš Rendl slouží svoji první noční směnu na Štědrý večer. Je to první z četných Štědrých večerů budoucnosti. Po létech se mu slijí svátky a pátky do jedné masy. Služba na Štědrý večer nebude už tak nepříjemnou záležitostí. Na této šichtě by nebylo vůbec nic divného, kdyby na ni nenastupoval už ve čtrnáct hodin! Slouží se šestnáctky.

Antonín Suk: Dobráci

Při jednom trochu okázalejším zakončení porady prohlásil veselskej hajnej: „Máma má svátek. Koupil jsem jí lahvičku vína.“ Byla to od něj samozřejmě neprozřetelnost. Ještě nám ale stačil pořádně vyhubovat, že když on koupí ryzlink, tak to není žádný důvod k tomu, abychom jej štandopede museli v hospodě všichni pít!

Ivan Kraus: Konec zen budhizmu

Jsou okamžiky, které mohou změnit náš celý dosavadní život. Prožil jsem takové pocity, když se mi dostaly do rukou knihy o reinkarnaci, meditací a józe. Když jsem se dočetl, že náš duch je vlastně věčný, že se stále vracíme na zem v nových podobách, užasl jsem. S něčím takovým jsem prostě nepočítal.

Výlet

Vyšel ze dveří domu a nechal je za sebou prudce prásknout. Klíče mu zacinkaly v kapse. Byl to pro něj trochu neobvyklý zvuk. Rozhlédl se a dlouhými kroky přešel ulici. Nad hlavou mu obrovskou nezměřitelnou rychlostí uháněly mraky. Táhly na západ, kde se pak nad Atlantikem změnily v hlouček kapek a hlučně pleskaly o hladinu.

Antonín Suk: Ramlice | Bezpracný pych

„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda. Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost. Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.

Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem se zviditelnil

Člověk občas někam odloží brýle a pak je nemůže najít. To je celkem normální. Také já jsem minulý týden najednou nemohl najít brýle. No což, ony se najdou a nijak jsem se proto nevzrušoval. Když jsem je však postrádal i druhý den, tak jsem znejistil. Situace se stávala povážlivou. Začal jsem detailně hledat po celém baráku, u počítače, u stolků, v kuchyni, v kotelně. Nic. Pak jsem prošťoural i auto, zda mi tam někam nezapadly, hledal jsem i méně obvyklá místa, dokonce jsem nahlédl i do nákupní tašky manželky. Stále nic. Nezbývalo, než hledat mimo barák.

František Mendlík: Jeden princ na všechny tři cesty

Standa Laburda je spokojen. Přišel na gáblík a přinatrefil se k vepřovým hodům. V hostinci Na Růžku je živo. Šumí to tady jako v úlu. Kouřová clona znesnadňuje vidění. Je to, jako když křižník Edinburg položí umělou mlhu. Případný nekuřák, jdoucí jen pro limonády, musel by vejít a odejít se zavřenýma očima a prsty stisknutým nosem. Standa je ale silný kuřák a byl by naopak obtěžován čistým vzduchem. Životní prostředí v místnosti evidentně nevadí desítkám chlapů. S některými se Standa zná. Jako vlakvedoucí jezdí často do stanice Dobrotín.

Jan Jurek: Kateřina

Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.

Ing. Vladimír Osoba: Jak jsem honil sýkorku

Byl parný letní den. Parno a dusno neustalo ani v noci, a tak jsme otevřeli na noc dveře na balkon a šli si normálně lehnout, když před půlnocí nás začaly probouzet hromy a blesky a najednou i prudké údery do oken od deště. Žena vyskočila z postele (no, je přece taky mladší a nebolí jí tolik záda) a běžela zavřít dveře na balkon, kde už se začala tvořit od prudkého západního deště loužička. Jakmile ale pohnula dveřmi, vůbec si nevšimla, že někde u dveří se před tou sibérií (průtrž nebo příval s prudkým větrem) schovala sýkorka a ta vylekaná vletěla do ložnice, nejdříve do zrcadla, následně do zdi, pak opět do zrcadla, kde si myslela, že je pokračování pokoje.