Literatura – Zábava
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (1)
Proplétá se dýchavičný autobus městskými ulicemi. Veze lidi sedící, veze lidi stojící. Ukázkové obsazení - staří, nemocní a těhotné ženy sedí, mládež a zdravě vyhlížející cestující stojí. Zastávka. Mladší tělnatá dáma se vrhá k poslednímu volnému dvousedadlu. Ukořistila jej a uvelebila se. Tělo zabírá půldruhé sedačky. Vedle těla kabelka. U kabelky igelitka. V igelitce rohlíky a koláče.
Austrálie - můj osud (5)
Že se v Austrálii pije pivo a nikoli víno, jsme už věděli. Dokonce jsme i věděli, že australské pivo je mnohem silnější, protože jsme to brzo po Petrově příjezdu vyzkoušeli. S překvapením jsme zjistili, že i když se plechovky obsahem nevyrovnají českému půllitru, jejich potence je ve zdejším klimatu značně vyšší. Sotva jsme vyšli z hospodského přítmí na slunce, už se nám motaly hlavy. Také jsme museli konstatovat, že australské pivo se pít dá a jediné, co nám na něm vadilo, bylo, že ho všude měli tak šíleně přechlazené, až nás brněly zuby.
Libuše Čiháková: Ach ty děti
Sedím na přetékajících kufrech, před s sebou letištní martyrium. Jedna přepážka, druhá, v křečovitě sevřených rukách pas, palubní vstupenky, letenky, tašku, v podpaží drtím pouzdro na doklady. Nohou postrkuji zavazadla, na čele ledový pot. Mladík za mnou si vesele popiskuje a jeho oči výmluvně říkají: "Příště seď babo, doma pod hruškou, tam tě neklepne."
Emília Molčániová: Beh o život | Čo človek neurobí pre... | Otec
Dobre som to vymyslela. Spojila som príjemné s užitočným. Kým iní idú z práce električkou, ja si zatrénujem. Dopravou mi cesta trvá tridsať minút, rýchlou chôdzou necelých štyridsať a skratkou cez park, keď poklus striedam so šprintom, asi desať minút. Musím však povedať, že sa neustále zlepšujem, už iba deväť a pol. Ako sekretárka sa v práci nepretrhnem, a tak sa mne, ktorá bola od malička zvyknutá športovať, pohyb žiada. O piatej mám „padla“ a potom nastupuje môj obvyklý dennodenný rituál: lodičky putujú do tašky a obúvam si tenisky.
Miloslav Švandrlík: Pec nám spadla
Pec nám spadla. Samozřejmě ne v paneláku, ale na chalupě. Jenomže starý pecař nebyl doma. Byl na hřbitově. Už čtyřiatřicet let. Na pece, krby a udírny je u nás Bláha. Kdekdo mu nadává, dvakrát už mu nařezali, ale on se nedá odradit. Je to prostě jeho hobby. Přišel dobře naladěn a dokonce si prozpěvoval „Dobrá pecka na zimu, niema každý perinu.“
Vladimír Kulíček: Pohřben zaživa!
Druhý den, když jsme přišli, pobíhal již pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrůzu jsem ještě nezažil! Probudil jsem se někdy v noci, ležím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoře prkno! Proboha, pohřbili mě zaživa!! Hlavou mi proběhlo líčení hrůz z různých románů, s nelidským utrpením těch, které nedopatřením nebo záměrně pohřbili zaživa.
Ivan Kolařík: Jak jsem se stal prodavačem kol
Další příležitost, kterou jsem s vděkem uvítal, je možnost pokradmo nahlédnout krásným cyklistkám za výstřih, když je posazuji na sedadla kol a snažím se, aby byl posez pohodlný. Tuto veskrze příjemnou proceduru s krasavicemi co možná nejvíce prodlužuji, drže přední kolo mezi koleny s cyklistkou ohnutou jako luk nad řídítky s ňadry přímo před mým nosem.
Jitka Dolejšová: Rodinné dialogy III.
Život přináší spoustu drobných veselých korálků v rodinném balení – různé „přežblepty“, „hlášky“, vtipné odpovědi potomků atd, které se pak v rodině tradují. Jistě je znáte i z Vašich domovů. Chcete se o ně podělit i s ostatními čtenáři?
Vladimír Kulíček: Vincek hledá peníze
Vincek Cíců není hlava. Jistě rozumíte: Na absolvování základní školy spotřeboval skoro dvakrát tolik času, než kolik je ho obvykle potřeba. Seznam jeho zaměstnání by počtem mohl konkurovat výčtu biblických jmen. Jeho zaměstnanecká promiskuita však nebyla způsobena jeho leností, neochotou nebo nepřizpůsobivostí.
Miloslav Švandrlík: Muž s mapou
Vždycky jsem se posmíval důchodci Pukajblovi, který objíždí kulturní památky autobusem. Pochopitelně ne svým. Pukajbl sleduje dění ve svém okolí, a tím pádem mu neujde žádný zájezd. Tu ho pořádá Červený kříž, jindy baráčníci nebo Přátelé školy.
Miroslav Horníček: Dobře naladěné myšlenky
Na záložce společného vydání knih Miroslava Horníčka Dobře utajené housle a Jablko je vinno se dočteme, že „obliba literárních prací Miroslava Horníčka pramení z autorovy schopnosti kultivovaně, neotřele, s laskavým humorem i s vážným zaujetím vyprávět o zdánlivě všedních, obyčejných jevech a věcech našeho života.“ To sedí.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - Zazpíval jste to pěkně, Ivane!
Já improvizoval bídně a při výstupu jsem se cítil hrozně trapně. Navíc jsem se pořádně na výkon nemohl soustředit, protože jsem více a více cítil, že mám prohráno. Po etudě jsem zamumlal něco na omluvu, ale nikdo v porotě nehnul ani brvou. Nikdo nade mnou neprojevil lítost. Jen sympatický mistr Sklenčka prohodil něco o všeobecné obtížnosti úkolu a pak mě vyzval, abych něco porotě zazpíval.
Vladimír Kulíček: Prezervativní story
Před více než 40 lety jsem pracoval v útvaru, který měl honosný vědecký název a každý v něm měl svůj odpovědný úkol, ale podnik nás využíval k hašení různých „požárů“, prostě když něco „hořelo“ - ať již ve výrobě nebo v montáži. Neměli jsme prostředky, přístroje, devizy, často ani dost zkušeností, ale je zajímavé, že jsme si obvykle nějak poradili, i když třeba na koleně.
Ivan Kolařík: O lásce k umění - “Ach synku, synku, oral-li jsi,”
Tatínek se smířil s tím, že místo na “hnojárnu” chci jít mermomocí studovat na divadelní fakultu. Maminka, s pomocí tety Fé, ho také dokázala zvrtnout, když mu připomněla, že vlastně naše rodina nikdy neměla k uměleckému projevu daleko. Tatínek nakonec prohlásil, že než se přihlásím ke zkouškám na DAMU, musím mít patřičnou přípravu od nějakého slavného herce.