Pavel Pávek: Darek Vostřel podruhé

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Vzácná nahrávka
 
Kdysi, je to již dávno, jsem spolupracoval s jednou skupinou historického šermu. Nebylo jich zdaleka tolik jako dnes, lidé se na vystoupení hrnuli a tak se připravoval jeden program za druhým.
Chybami se člověk učí. U jednoho pásma jsem přišel s lákovou myšlenkou.  Středověký holomek zvítězí v boji u brány, měl to být souboj na těžké sekery, odhodí soupeře, ze záňadří vyloví papírový svitek a přečte uvítací slova. Myšlenka se nakonec ukázala jako naprostý nesmysl. Pacholek sice zvítězil, ale nepřečetl vůbec nic, po souboji sotva lapal po dechu. Od té doby byly větší slovní soubory raději předtočeny na magnetofon.
 
Před programem  „Krčma u Zlatého chrousta“  bylo potřeba diváka vtáhnout alespoň popisem do doby a prostředí. Úvodní povídání vypadalo vcelku slušně a já poprosil Darka Vostřela, zda by ho nenamluvil. Souhlasil ochotně a cestě do panelákového bytu s připraveným, improvizovaným studiem nic nebránilo.
Herec, tehdy již se zákazem vystupování v divadle i ve filmu a televizi, přelétl očima text:
„To bude dobrý; tak pánové, můžeme jet.“
Odkašlal si, tiše vrčel magnetofon a na stole voněla první ranní káva.Darek Vostřel v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III.
„Krčma u Zelenýho chrousta…“ ozvalo se velebně, jakoby shůry.
Pane Vostřel, je to príma, jenom, prosím vás, jmenuje se to Krčma u Zlatýho chrousta, upozornil jsem.
„A no jo, pořád. Copak to nevím?"
Další odkašlání a místností se nesl zvučný hlas:
„Krčma U zelených chrousta…“
Když se přebrept opakoval snad třikrát, plaše jsem namítl, že název  změnit již nejde. Byly hotové dekorace na jeviště, jednou u nich vývěsní štít hospody.
„Sakra, copak to nevím?  Sledujte; již to pojede samo…“
„Krčma U Zelenýho chrousta…“
Následoval již jen slovní vodopád, kterým se Darek Vostřel právě nechválil. Pronesl, že teď a nebo nikdy.
Opět ta krčma byla u chrousta zeleného, úder do čela a nezapomenutelný projev:
„Panebože, já jsem blbej jako kráva….“
 
   Ten nedotočený magnetofonový pásek chovám dodnes jako vzácnou relikvii. Sebekritická slova patřila někam jinam. Pan herec nebyl blbej jako kráva. Spíše ti, kteří mu znemožnili dělat jeho milovanou práci…


 Jak policajt málem smekal

Jeli jsme kdysi dávno s hercem Darkem Vostřelem udělat nějaké fotografie do Vrtbovské zahrady. Plánovali jsme přípravu několika článků s mými fotkami a jeho komentáři k ním. Třeba by ještě mohl mít zájem Dikobraz, z divadla Rokoko pana ředitele již dávno vyhodili… 

Vznikla hromádka snad docela zajímavých obrázků, a my jsme chtěli ještě zavítat na další  fotosafari někam do centra Prahy. Jeho žigulík stál na  parkovišti na Malostranském náměstí, někde tam, co bývala socha maršála Radeckého, a hbitě vyrazil do města. Tehdy to bývalo nejrychlejší a nejkratší Letenskou ulicí. Magistrát z ní ale udělal jednosměrku, dalo se jezdit jen směrem od Vltavy. Část Pražáků v té době však jezdívala Letenskou v protisměru vcelku běžně.
Normální člověk, by nejdříve projel půl Malé Strany a teprve pak se dostal na druhý břeh řeky. Ne tak pan herec.
Bílé auto vyrazilo do  jednosměrky. Někde v její polovině, pár metrů za ministerstvem financí stáli, pochopitelně, příslušníci Veřejné bezpečnosti v bílých čepicích. Dopraváci zaostřili zraky a evidentně se těšili až k ním přijedeme.
Normální člověk by to vzdal, zaplatil pokutu a byl rád, že je rád. Ne tak pan herec.
Pokojně odbočil na parkoviště ministerstva, zaparkoval a my vstoupili do honosné budovy, kde se úředníci marně snažili spravovat peněžní prostředky celého státu.
Po vstupu do vestibulu Darek Vostřel pozorně prostudoval obsah nástěnky ROH, obřadně zapálil doutník Royal a pohovořil fundovaně s vrátným o vývoji kurzu Egyptské libry vůči Koruně československé, kryté zlatem a dalšími aktivami státní banky, které by docela rád viděl, jak pravil.
Po nějakých deseti minutách se obřadně rozloučil s vytřeštěným vrátným a šlo se na parkoviště. Příslušnicí nic…
Normální člověk by zajásal, otočil se a rychle zmizel zpět na Malou Stranu. Ne tak pan herec.
Nastartoval auto a vyrazil k hlídkující partě v bílých čepicích. Ti se cudně odvrátili, jako že kolem nich vlastně vůbec nikdo nejede. Konečně, začínejte si něco s vousatým chlapíkem, odjíždějícím právě z ministerstva.
Normální člověk by je minul a hodně rychle zmizel. Ne tak pan herec.
Zastavil u dopraváků, stáhl okénko a gestem argentinského chovatele hovězího dobytka rukou s doutníkem přivolal jednoho z nich. Přiběhl, koukal pokorně a jen se třásl touhou být nějak prospěšný. „Hele soudruhu, trochu bloudím, kudy nejlépe na Václavské náměstí?“ otázal se Darek Vostřel.
Promptně se to dozvěděl a byl mu zajištěn přednostní výjezd z plochy, kde stála auta dalších hříšníků. Policajti se s námi vlídně loučili, vypadalo to, že budou smekat pokrývky hlav a samým štěstím je vyhazovat k nebesům…
Herec jim ještě dlouho přívětivě kynul. Pak upřel až zbožně oči k nebi.: „Tak se na ty voly podívej. Pražská poznávací značka, na Malostraňáku se ptám na cestu do centra a oni mi to skutečně vysvětlují. No jo, co od nich může jeden čekat? Ty jsi už viděl chytrýho policajta?“

 

První část vzpomínek:    Darek Vostřel si v Kutné Hoře nezahrál

http://www.rosinanta.estranky.cz/archiv/rok/2006/5
  foto z archívu Ondřeje Suchého 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2006.