Slavomír Pejčoch-Ravik: Za pokladem Niebelungů

Rubrika: Publicistika – Historie

         

Koho jsem potkal cestou    (15)

Za pokladem Niebelungů

Německo s igelitovými pytlíky procestovali turisté křížem krážem, zejména v dosahu jednodenních autobusových výletů. Takže nic vás neohromí, nic vás nepřekvapí. Každý tu všechno ví, všechno zná... Moje cesta se však přece jen poněkud lišila.
Přijížděl jsem 28.října 1991, k nekulatému státnímu svátku, který mě mnohonásobně okouzlil. Byl jakoby vystřižen z mé Zahradní slavnosti pro patnáct milionů, nebo jako kouzelná předehra knížky, která ještě nebyla napsaná, neboť ještě s podzimem roku 1991 jsem ani já nebyl tak rozladěný, jako o další dva roky později. Třebaže jsem tady měl jiné zájmy, cestoval za jinou "cestovní kancelář", za Severoatlantický pakt, slušnost je slušnost a slavnosti jsem se zúčastnil. Jak by ne, když jsem měl navíc v budobě velvyslanectví své obvyklé apartmá.

Obraz Jana Součka, Výlet do USA Bylo to dokonalé - v uniformách pana Pištěka přijeli i chlapci z hradní stráže, byli tu i chlapci v lidových krojích a "děvčice" diplomatického sboru ve vzdouvajících se sukních. Jídla tu bylo, že se stoly prohýbaly. Aby se Němci vyznali v našich dobrotách, byly všude rozvěšeny orientační tabule:
TLATSCHENKA, HALUSCHKI, KOLATSCHE, JATTERNITZ ...
K tomu lidová kapela, a mezi tím vším visely obrazy Jana Součka - je to malíř apokalyptické zkázy.
Namaluje kočár, který se řítí odněkud někam, po srázu nad propastí plnou odpadu. Nechá vás podívat do kaluže na poušti, a vy uvidíte, že se v troše vody zrcadlí katedrála, která tu už dávno není.
Anebo vám namaluje roztomilou antickou hlavičku, která se, bohužel, už dávno válí na dně některého oceánu. Malíř dneška, navštíveného koncem. Myslím, že je Jan Souček sám a potom taky já jsme vychutnali toto rozmarné veselí, na jehož pozadí se trhají kry naší planety, dělí hranice, explodují sopky nenávisti.

Zdržel jsem se jen malou chvíli, na zahájení, neboť jsem měl připravený program, a Němci, jak víme, jsou "pünktlich". Já také raději přicházím o něco dříve, než o minutu později. Krom toho mi respekt před německou důkladností a dokumentační přesností nedovolila, abych v nejmenším zanedbal přípravu na tuto cestu.
Z knihovny prostudované literatury o médiích jsem měl připravený kroužkový blok - na pět stovek stran, takže jsem mohl šetřit čas všem. Hlavně sobě, svému průvodci, o němž ještě bude řeč, ale také německým hostitelům. Ti většinou začali základní informací, jakže to v Německu chodí... a já je zase hned v první, nejdéle ve druhé větě poprosil o odpovědi na detailní otázky.
Takže jsem tady a pak i jinde využil času absolutně. I když, pravda, někdy jsme na konci celodenního putování po médiích únavou padali.
To se nám stalo i tohoto 28. října, v první den našich studií. Prostě jsme se vrátili do sálu, kde už bylo veselo jen mezi Čechy. Chlapci z Hradní stráže si už také udělali pohodlí, popíjelo se víno, slivovice, na stole byl ještě stále ohřívaný guláš, dokonce i "jatternitz" a jiné dobroty... Teď to byly dozvuky Součkovy apokalypsy.

S tématem zkázy si nehrál v životě jen sám malíř Souček. I já jsem kdysi dávno psal o sedmi pečetích apokalypsy, o významném počinu biblického apokalyptického dějství, v němž hořkne moře, padají hvězdy, země se dusí v kouři a smradu, lidstvo trpí bolestivými chorobami. Co zlomení pečetě, to malér a těch pečetí a malérů je tam celkem sedm. Již tehdy, začátkem sedmdesátých let, jsem si říkal, že tohle by mohl ilustrovat jen jeden znalec, který má vizi apokalyptické zkázy doslova na svém štětci. Dávno si ji zažil, promyslel, vyzkoušel alespoň na plátně.

A tak jsme se tu potkali. Honzík trochu pod vlivem červeného, které oba milujeme, a poněkud rozladěný, do jakého prostředí se dostala jeho výstava. Nevychutnal, že tohle bylo to nejlepší prostředí pro předzvěst zkázy. "Vy jste pan Souček?", ptám se. Honza se ke mně otočil a já povídám: "Vy to ještě nevíte, ale my dva budeme spolu dělat knížku. Sháněl jsem vás v atelieru už před dvaceti lety, marně."
Souček se na mne podezíravě koukl, nemluví-li ze mne vypitý alkohol anebo tuctová nafoukanost člověka, který má jen velké literární představy.
"A co by to jako mělo bejt", praví Souček.
"Apokalypsa."
"Pane, vy nevíte, o čem mluvíte", přehlédl mě Jenda, jemuž dodalo sebejistoty červené. Ale také vlastně zkušenost, poznání Albrechta Dürera, který to zkoušel pár set let předtím, a vědomí, jak je obtížné právě po Dürerovi zvládat nejtěžší text bible vůbec.
"Ale vím pane, o čem je řeč. Už třikrát jsem na tom začal dělat a třikrát jsem to hodil do koše."
Jenda vyvalil oči a povídá: "Pane, vy mě začínáte zajímat..."
A pak už to šlo jednoduše - vyměnili jsme si adresy, telefony a protože jsme skoro tak absolutně perfektní jako sami Němci, do roka již byl pohromadě text a první scénář zamýšleného díla. A tak jsme se stali přáteli - neboť přáteli se mohou stát jen dva lidé, kteří dlouho pracně dřou jedním pluhem v brázdě. Cesta do Německa tedy přinesla již první den ten nejdůležitější počin.

Bedřich UtitzKromě toho se organizace mé cesty ujal Bedřich Utitz, letitý přítel a kdysi dávno i můj šéf, který patří do nevelkého týmu lidí, kteří mě hodně naučili. To bylo na přelomu padesátých a šedesátých let, a v redakci zahraničního vysílání se sešla vskutku vybraná parta. Patřil do ní i spisovatel Arnošt Lustig, který zahraniční vysílání Československého rozhlasu pokládal za perfektní kukaň pro líhnutí talentů.
A oni tu tehdy opravdu pracovali budoucí velcí novináři, dokonce i někteří ministři a spisovatelé. Bedřich, starý agenturní novinář, nás mimo jiné učil dělat zprávy. Tedy činnost, která je v médiích vůbec nejvýznamnější, ale kterou nikdo nepokládá za umění, ale za rutinní řemeslo, ba za prkotinu. Člověk dostane zprávu z agentury, tu buď přepíše nebo nepřepíše a je to. Nebo navštíví tiskovou konferenci a poznamená, kdo co o čem pravil či nepravil. A přece je to základ novinářské profese, a umění tvořit dobré zprávy je spíše vysokou kvalifikací než rutinou. Klasik žurnalistiky František Gel jednou tuto zkušenost vyjádřil slovy: Nemohu-li napsat dobrou zprávu, začnu raději zpracovávat komentář.

Bedřich Utitz nás tedy v tomto duchu vychovával. Vracel zprávy, které neměly informaci hned v první větě. Připisoval otazníky tam, kde nebylo dopovězeno všechno, co čtenáře může zajímat. Týden co týden mi na poradě hodil štůsek zpráv, s nimiž nebyl spokojen. Ale to dělal i dalším budoucím literátům, ministrům, vládním poradcům. Nakonec, protože ctižádost se mnou lomcovala, a cítila se být urážena na každém kroku, jsem se do zpravodajství zažral. Učil jsem se u Němců a Angličanů.
Piloval jsem ve službě každou zprávu a najednou se pravidelné štůsky začaly tenčit a po půl roce jsem se již s vrácenou zprávou nesetkal. Byl to jeden z malých vkladů pro vzdálenou budoucnost. Když jsem skončil na federální vládě a někdo chtěl mít ještě před odesláním zprávy jistotu, že ji někdo opravdu přetiskne, raději mi ji nechali přečíst. A já si zase počínal jako kdysi Bedřich. Vypíchl jsem první slova zprávy, škrtal, vpisoval, předělával ... S úspěchem, jak jinak.

 Teď, když píši tyto řádky, probíhá výběr komise pro řízení tiskové kanceláře. U kandidátů jsou uváděny stranické příslušnosti, ale o odborném vzdělání a jazykové kvalifikaci se nehovoří. Sítem propadne i polovzdělaný psychopat, stačí jen, zastupuje-li správnou stranu, která má alespoň jakous takous váhu. Tak to v Československu chodívalo vždycky. Bedřich Utitz by váženým kandidátům přečetl německy a anglicky pár dat a poprosil by je o zpracování zprávy. Vím o jednom muži, který by tímhle náročným testem prošel, a právě ten opravdu neprošel...

Bedřich Utitz se stal sám svědkem naší nevděčnosti - byl to totiž on, kdo spolu s Adolfem Müllerem zakládali v Kolíně nakladatelství Index, neméně významné než Škvoreckého nakladatelství v Torontu. Škvorečtí dostali, a právem, Řád bílého lva, na Bedřicha Utitze se zapomnělo.
Skoro jsme ho protlačili na řád TGM. Pak ale kdosi rozhodl, že se tyto řády budou udělovat jen in memoriam, takže Bedřich má naději, že až bude v rakvi, vedle polštářku, krom mnoha válečných vyznamenání z druhé světové války, bude ležet i Řád TGM, in memoriam. Takže mu tu medajli nedajli.Německá média, koláž 1

Nemohl jsem mít na média lepšího průvodce. Za prvé mě provázel novinář. Za druhé dokonalý znalec terminologie. Já jsem vedl sice dialog, ale když mě Němci zaskočili nějakou složitou vazbou, anebo jsem prostě nepochopil beze zbytku, Bedřich zasáhl.
A tak jsme v jednom týdnu navštívili, co se jen fyzicky dalo stihnout. Vládního radu Dr. Waltera Schütze, absolutního znalce zákona a právního pojmosloví. Paní, která se zabývá ochranou mládeže ve sdělovacích prostředcích.
Jednu z největších stanic, Westdeutscher Rundfunk, celoněmecké vysílání Deutschlandfunk, i komerční RTL+,
které čeští diváci nejspíše znají pod názvem pořadu Tutti Frutti. A ovšem - sledoval jsem zase německé kanály, jichž je k dispozici, jste-li napojeni na kabel 22. Tohle nebyl můj případ - ale šest, sedm kanálů jsem vskutku bedlivě pozoroval.

A ovšemže jsem se těšil z prostředí, které je vypulírované do tak sterilní čistoty a do takové tvarové dokonalosti, že si tu duše estéta přijde na své. Dr. Groeger, český lékař, který se tu už dávno zabydlel, nedaleko Bonnu zakoupil vilku, která je posazená do dokonalé zeleně.
Stěny tvoří ucelené plochy skla, takže travička začíná rovnou na konci vašeho tepichu. Kousek dál, sotvaže jen trochu zvednete oči od psacího stolu, je remízek cizokrajných borovic a smrčků. Když manželé Groegerovi zjistili, že se umím Volná kolážpotěšit, předvedli mi koupelnu, která přesahovala stylové vybavení nejlepších katalogů. Kuchyň byla tapetami laděná do třešinek.
Paní Groegerová narazila pouze v Československu - to když se pozeptala v čase prvních polistopadových voleb, nejsou-li tu náhodou k mání chňapky se vzorem třešinek.

Bedřich Utitz je skoro stejný detailista - má však rád daleké výhledy. Otevře čelní stěnu na terasu a ta míří rovnou na Rýn. Kdysi stoku, dnes opět řeku, v níž je zase na třicet druhů ryb. Některé z nich tu dokonce ani před tím nikdy nebyly. A tak jsem seděl s pohledem k řece, a ačkliv jsem už dávno nekouřil a ačkoliv mám už dávno lékaři cigarety přísně zakázány, tady jsem neodolal. Neboť k svrchovanému požitku patří rituální cigareta.


 
O německém zákonodárství 

Kde už jsem mohl najít lepší zdroje informací než ve Spolkovém úřadě pro tisk? Když už pro nic, tedy proto, že Němci jsou ve všem všudy perfekcionisté - ať už jde o zákony nebo o veřejnou hygienu. I když vlastně ani tyto pojmy nemusí být od sebe až tuze vzdálené. Záleží na kultuře země, na jejích zkušenostech, na vkusu lidí, na pečlivém obdělávání svěřené role.
Není náhodou, že v téhle oblasti je na tom nejlépe Anglie, která si při kultivaci veřejného života počíná jako při pěstování trávníku. Jak nám to alespoň popsal Karel Čapek. Stříhat, kropit, válcovat a to všechno denně a několik stovek let... Pak můžete vládnout zemi, aniž byste měli ústavu, právě jako Angličané.

 Anebo můžete vymýšlet zákony a neprodleně je novelizovat podle potřeby, flikovat ze zahraničních zkušeností, něco vzít z Německa, něco z Francie, co se nám právě dostane do rukou a co jsme sto jazykově zpracovat. K tomu přidat ještě tlaky parlamentu a jsme doma. Německo bylo zajímavé už proto, že pojmy "duální", "veřejnoprávní", "rada pro vysílání", jsme převzali odsud, i když zase ne tak doslova. Německo je nám prostě jazykově i geograficky nejblíž. Naši turisté ho ze všech zemí nejlépe "zpracovali", takže německý systém se nám nabízí ještě tak nejvíc.
Není to vlastně systém nejstarší - ještě počátkem osmdesátých let se německá vláda bránila volné hře tržních sil v oblasti médií. Roku 1981 však soud pojednávající o těchto problémech došel k závěru, že mnohostrannosti může rozhlas i televize nejspíše dosáhnout četností podnikatelů.
Tak se začalo mluvit o duálním uspořádání, o tradičním státním, nyní veřejnoprávním vysílání a o vyslovené komerci v éteru. Prostě z vysílání se stal obchod, který jediný příjem hledá v reklamě - a té také podřizuje měřítka vkusu i svou nabídku. Kdo je nejvíce poslouchán, ten pobírá nejvyšší profit z inzerce.

Vůbec prvním soukromým kanálem, který získal právo vysílat celoplošně na území celého Německa, se stalo RTL+. Bylo to roku 1984. My známe tento kanál nejspíše z programu Tutti Frutti, který zase není pro RTL 2 tak reprezentativní, jak by se laik domníval. Já jsem třeba právě na tomto kanále poslouchal po ránu celkem solidní zpravodajství...
Po tomto prvotním průlomu přišli na řadu další, SAT 1,
 Německá média, koláž 2 řada satelitních a kabelových stanic; začali se oddělovat výrobci programů a vysílací stanice. RTL například nakupuje větší polovinu produkce odjinud, a na celé vysílání vystačí s pouhými 720 lidmi (roku 1992).
Do vysílání vstoupila značná dynamika, a také kapitál, který vnucuje hře médií nová, ovšemže ekonomická pravidla. Mezitím se původní státní kanály začaly odpoutávat od vlády. Začali jim říkat "veřejnoprávní", v Itálii je přejmenovali na styl "veřejné služby", aby právníci a publicisté zvýraznili fakt, že vlády nemohou vydávat přímo příkazy vysílacím společnostem. Že dokonce nemohou zasahovat do vysílaných programů.
Finanční rozpočet těchto veřejnoprávních médií je také spravován nezávisle od státního rozpočtu. Teoreticky by se tyto stanice mohly dostat do maléru se státní správou pouze v případě rozporu se zákonem. Ale jeden malý rozdíl tady přece jenom je: veřejnoprávní stanice, jakými jsou ARD nebo ZDF, pobírají koncesionářské poplatky, které si sami vyberou a rozdělí. Od prvního ledna 1992 to není právě málo - skoro 24 marky (23, 80), tedy okolo našich 400 korun měsíčně. I když jsou v těchto počtech i příspěvky na rekonstrukci sítí v bývalém východním Německu a četné další dávky, peníze jsou to náramné. K tomu si připočtěte poplatky za kabelové příjmy, ale také takzvanou "placenou televizi", vybavenou dekodérem, která se rozbíhá po celé Evropě... a spočítáte si, že večer v papučích před obrazovkou nemusí být právě nejlevnější. I když nemusíte nakupovat plný koš, který vám vysílatelé předložili. Konečně ne všechno v tomto koši si zasluhuje vaši pozornost.

Krom toho objevíte další pult plný videonahrávek, a větší polovina německých domácností má už dnes videopřehrávače. Takže televizní kultura má zelenou, nemusí dokonce ani psychicky manipulovat svými zákazníky. Stačí, když snižuje jejich kulturní nároky.
Konzumenti počnou blbnout - zejména děti. Vzpomínám na tyto televizní zkušenosti svých cest, zejména, vidím-li želvu "Ninja" v české televizi. Tradice české produkce pro děti záhy nebude mít šanci proti levným seriálům dovezeným z ciziny. Inu budou levnější, právě tak jako obecně "zlevní" nároky dospívajícího publika. Chci věřit, že tu máme co činit jen s vedlejšími produkty komerce v "kumštu".
Že podnikání s sebou prostě nese neodmyslitelně stále mohutnějící škvár. Jestliže je však zaplavení trhu a zblbnutí národů součástí dokonale režírované hry, pak bychom si měli počínat jako hrdina Bradburyho románu 451° Fahrenheita Montag. I když ani on neměl šanci vyhrát.

Pan vládní rada Dr.Walter J.Schütz mě vybavil neocenitelným lexikonem německého práva o médiích, který mi pomohl pochopit mnohý právní pojem médií. V lexikonu bylo s německou důkladností vyřešeno skoro všechno, co nás uprostřed Evropy o politice médií zajímá. I když, jak říká Dr.Walter Schütz, právníci mají tak trochu jiné problémy než humanisté.
Státní informační politika se v podstatě stará jen o právní a technickou stránku mnohakanálového přenosu k divákovi či posluchači. Od specialistů na práva médií konečně ani nelze požadovat, aby přihlíželi k obsahu, který sdělovacími kanály "teče". Někdy nemusí mít, jak víme z vlastní zkušenosti, televizní kanál ani tuze daleko ke kanálu inženýrské sítě. Římané takovému dílu říkali "cloaca". a když to bylo dílo mimořádně vyvedené, pak to byla "Cloaca Maxima".

Jak se uzavírá Vestfálský mír

České rady pro vysílání nebo tiskovou agenturu vycházejí z magického čísla 9, odvozeného z francouzského modelu. Němci, ve snaze přehlušit možné vlivy politických stran, dávají přednost širokému spektru obecně lidských zájmů, aby straníci neovládli víc než třetinu rady.
Spoléhají a priori na to, že vyšle-li do rady například Svaz novinářů dva žurnalisty, že tato dvojice bude hájit spíše profesionální než politické zájmy, ať už budou členy jakékoliv strany. Že charitativní organizace budou vyvíjet tlak na charitativní akce a invalidé hájit invalidy.
Jenomže, jak ukázaly průzkumy na přelomu osmdesátých a devadesátých let, beztak dvě třetiny se časem seskupí pod politické prapory, jimž se německá legislativa chtěla vyhnout. A navíc, jak se zdá, velké nesourodé celky nedávají záruku vysoké profesionality - krom politických atavizmů mohou vnést do jednání zástupců ještě diletantizmus, jímž už stejně trpí všechny parlamenty.

První televizní stanice označovaná stručným trojpísmenkovým symbolem ARD, je vlastně dědictvím poválečného rozdělení Německa. Německo se tříštilo na okupační zóny, na jednotlivé země v těchto zónách, a tak vzniklo jen v západním Německu 11 států, k nimž po sjednocení celého Německa přibylo dalších pět. A co stát, to vlastní legislativa. Zejména ve sféře kultury a tedy i sdělování.
A tak tyto oblasti podnikání spadly již první poválečnou ústavou do pravomoci jednotlivých zemí. Chcete-li se tedy dozvědět něco o médiích vůbec, stačí brožura. Máte-li poznat zákony, musíte už mít v ruce lexikon. A hodláte-li si porovnat zákony o médiích, přijaté ve všech 11 zemích, nezbývá, než prolistovat všechno, co tu vydali. Tedy malou knihovnu. Neboť Němci jsou nejenom "p
ünktlich", ale jsou také neskonale pracovití. Z rozdělení Německa, které ovšem tíhlo dohromady jazykově, vyplynuly však i jisté výhody. Ke společnému dílu se totiž spojilo 11 zemí, které státní smlouvou vytvořily ono již zmíněné ARD.
Trojice písmen je odvozena z německého pojmenování, v němž je zahrnuto pracovní (tedy Arbeit) společenství veřejnoprávních vysílacích (Rundfunk) zařízení Německa (Deutschland). První program televize označený těmito písmeny začal vysílat roku 1950 pokusně, o dva roky později pravidelně, kromě toho v každé z 11 západoněmeckých zemí byly tři, někdy i čtyři další stanice rozhlasové.

Technika se ovšem vyvíjela, různorodost programů byla malá a spolková vláda se tedy rozhodla založit ještě jeden, další program ZDF (od tenkrát stručného pojmenování Druhá německá televize, čili zweites Deutsches Fernsehen). To se stalo roku 1960.
Rozhodnutí vlády však bylo vzápětí ústavním soudem shledáno jako protiústavní, neboť sféra médií, jak víme, patří do pravomoci spolkových zemí. I uzavřely německé země státní smlouvu o druhém programu, který zahájil vysílání roku 1963. Oněch 11 spolkových států však vytvořilo mnohem víc; jak víme, také zákonodárství a shodly se i na 9 vysílacích organizacích. Zatímco  první program ARD je federální, ZDF je řízen jako jediná stanice.
V nejsilnějším kanálu ARD došlo dokonce k profesionální dělbě práce jednotlivých vysílačů. Hamburk vstupuje do programu zprávami. Sport má na starosti Kolín, předpovědi počasí se vysílají z Frankfurtu. a navíc má každá stanice ještě svůj regionální program. Řízení všech stanic není sice úplně totožné, ale je přibližně srtovnatelné. Desítky zástupců tvoří radu pro vysílání. Ta jmenuje správní radu a intendanta. a navíc tvoří různé výbory pro financování a pro rozpočet, programový výbor či výbor pro rozvoj vysílání. Kolínský rozhlas, označovaný symbolem WDR, protože jde o západoněmecké vysílání (Westdeutscher Rundfunk), má radu o 41 členech, ZDF má v televizní radě 66 mužů a žen... každá stanice má svůj speciální klíč na obsazení.

Ovšem škála zástupců veřejnosti je tu úctyhodná - najdeme mezi nimi reprezentanty dané spolkové země, spolkové vlády i spolkového sněmu podle váhy jednotlivých stran, stoupence všech církví, včetně židovské obce; jednání se účastní podnikatelé i odbory, žurnalisté i vydavatelé, řemeslníci, zástupci venkova, sportu, vyhnanců, vědy, umění, hudebního svazu, invalidů, rodin a mládeže i žen...
Vytvořit z takového nesourodého zástupu celek je zřejmě velmi obtížné. Ale právě takovými celky jsou národní shromáždění i senáty, které se nota bene nezabývají jen médii. Dnes jsou to jaderné elektrárny, zítra organizace zdravotnictví, pozítří stav vody na českých tocích, organizace školství, zákon o bankrotu, životní minimum, volba senátu, tiskové zákony... a člověk se až děsí nad sebejistotou mužů a žen v poslaneckých lavicích, kteří jsou ochotni suverenně mudrovat na jakékoli téma a tvářit se veledůležitě při libovolném hlasování.
O to hůř jsou na tom média, o nichž je každý absolutně přesvědčen, že jim rozumí, neboť kdo z nás se nedívá denně alespoň půl hodiny na obrazovku?
V Německu je to dokonce pro populaci od 14 let výše dvě a půl hodiny denně. Cožpak nesedí u obrazovky opravdu několik desítek miliónů, jimž dodají jistotu i suverénní páni poslanci a senátoři, kteří se ani nezačervenají, jakmile je načnuto jakékoli téma? Díky barevné televizi a detailním záběrům si můžeme ostatně ověřit i červenání lící. Pokud ovšem nejde o červený nos a návaly krve se stoupajícím promile alkoholu.

Německá média, koláž 3Vraťme se však k německým televizním programům. Oba veřejnoprávní kanály mají náramnou výhodu, že si samy inkasují a rozdělují koncesionářské poplatky. 70 procent posbírá silnější bratr ARD, 30 procent zůstane ZDF. Samozřejmě po odečtení peněz, které jsou určeny dejme tomu rozvoji televizní sítě na východě.
ARD si tak pokryje přibližně třičtvrtiny nákladů, zbytek kryje reklamou nebo prodejem vlastních programů.
Komerční stanice žijí pouze z reklamy - a cena reklamního času je přímo úměrná stupni sledovanosti. Čím více diváků sleduje programy, tím hojnější je podíl na reklamních příjmech. A divákům se samozřejmě podbízíme, aby si nás zamilovali.
A tu je první krůček k podlézání levným nárokům publika, ba i k pěstování pokleslého vkusu, který nepostihnete žádným zákonem.
Malý obraz ostatně skýtá i porovnání stanic, které inkasují koncesionářské poplatky, s komerčními stanicemi, které se živí jen vlastní inzercí.
U první skupiny máte informace obsaženy ve 45 procentech programů. Komerční RTL a SAT 1 nejsou ani na polovině této hodnoty (18%). Zato zábava ovládá komerční program ze dvou třetin (62%), zatímco u ARD a ZDF ani ne polovinu (45%).
Komerce může jít v podílu reklamy až na 20 procent vysílacího času, zatímco ti, kdo žijí z koncesionářských poplatků, nesmějí v hlavním vysílacím času (jemuž se všude říká anglicky "prime time"), tedy po 8 hodině večer, inzerovat vůbec. Média jsou prostě i po "vestfálském míru" a po přijetí četných zákonů, velkým bojištěm. Nebo spíše závodní dráhou, na níž se bojuje o posluchače a diváky. A nejsou to závody ani vždycky čisté, dráhy nejsou ani rovné a nevedou ani po pevné vozovce. A úroveň závodů také často není velkolepá. A přitom máloco si můžete ověřit tak snadno jako sdělovací prostředky.
Stačí otočit knoflíkem...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

OHLASY NA ČLÁNEK

Dobrý den,
se zájmem jsem přečetl vyprávění - "opožděnou" reportáž - autora Ravika o zkušenostech a poznatcích z Německa. Děkuji za postřehy a souvislosti, které mě při čtení zaujaly, potvrzuji-jako dříve působící průvodce- mnohé z nich... ale zřejmě ve shonu panujícím na různých cestách si je člověk sám nestačil takto utřídit. Soustředění poznatků, jasný výklad detailů a také vidění jevů i z protilehlé strany... takových textů není mnoho. A ve většině současných českých "plátků" zcela chybějí. Takže ještě jednou: pane Raviku, díky!

Josef Vaněk, 11.6.2008
Praha 4,
info(a)mmr.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 06. 2008.